Ten, co polapil čubky slova
Jonáš Zbořil 2.12.2009
Georgi Gospodinov: Lapidárium. Literární salon, Praha 2009. 80 stran
Poezie je skvělá. Například proto, že člověka, který ji vnímá, nutí používat jiná prizmata, koukat na svět s určitým řádem zcela opačně. Poslouchat očima a vidět hmatem. Bulharský prozaik, básník a mystifikátor Georgi Gospodinov (nar. 1968) má obrovský talent pozorovat jinak, a ve svých čtenářích tak obnovuje smysl pro metaforu. Stačí mu k tomu malé básnické kamínky, které poskládal ve své sbírce Lapidárium uvedenou citátem Laa c´: „Být úsporný ve slovech – odpovídá přírodě./ Prudký vítr netrvá po celé ráno,/ prudký déšť netrvá po celý den.“
V originále vyšel literární debut už v roce 1992 a vzbudil velmi kladný ohlas. Do paměti veřejnosti se pak autor trvale zapsal svými prózami Estestven roman (Přirozený román, 1999, česky 2005) nebo divadelní hrou D.J. (což jsou iniciály Dona Juana). Prřirozený román byl od svého napsání vydán v Bulharsku už šestkrát, pozornosti se mu dostalo i v západní Evropě a v USA, a stejně tak i jeho dramatu.
Úspěch Gospodinovy tvorby tkví v jeho schopnosti hry, která polapí vše, co ji přijde do cesty. Postihuje autorovo vidění jak po stránce obsahové, tak formální: „Slova umírají / s pře / kousnutými j / a / z / y / k / y,“ (s. 23) „slunce vrtí ocasem a saje“ (s. 49).
Básník má blízko k nonsensu a svou absurdní komičností připomene Daniila Charmse. Spojuje dohromady zdánlivě neslučitelné, takže volská voka nahoře v činžáku „voní po povídkách Jordana Jovkova“. Jeho básně jsou často postavené těsně za hranici racionálna, na pomezí – tam, kde se loví slunce na sklenku vína – a když je v hrsti, pak „TICHO TICHO V TEMNOTĚ“.
Hranice, a zejména pak potřeba jejich překračování, jsou pro Gospodinova ústřední: „Topoly nad mým domem / tvoří rám / a já nemohu vylézt / z obrazu // Když uspěji / rám horizontu…“. Ale tak jako Julio Cortázar (autor čubek slov) v povídce Spojitost parků i Gospodinov nakonec všechny bariéry překoná. Na začátku sbírky se ponoří do kamene, se kterým hovoří ve verších: „Chceš se stát smyslem? / zeptal jsem se kamene (...) Chceš se stát slovem? / zeptal se kámen // já jsem slovo – řek´ sem kamenně / a ponořil se do něj...“
Pak se autor vydá k další hranici, v básni Jedenáct pokusů o určení. Hledá to. Je ušaté a chlupaté, je to mezera mezi dvěma listy, v níž se vyjasňuje obloha, to, co vás nutí se zprudka otočit v pokoji. Když konfrontuje to a Smrt: „kyselá a tvrdá / jednou jsem ji ochutnal / a celý večer si pak odplivoval“.
Gospodinov má velký smysl pro obraznost, vrchovatě ho využívá, nepropadá ale zbytečnému lyrismu a patosu, ba naopak. Jeho oblíbeným motivem je (západ) slunce, což může mnohé odradit, dokud jej Gospodinov nenamaže na chleba, nenechá ho zírat vám na nohy, dokud jeho slunce nezavrtí ocasem. Když píše o lásce, nepotřebuje víc, než tři verše: „Každou noc / snít o ženě / vedle které ležíš“. Když píše o samotě a odloučení, vznikne z toho Teorém: „Je dokázáno / že se vesmír zvětšuje / Tudíž / my se vzdalujeme navzájem.“
Gospodinov boří hranice smrti – na hřbitově, který
„ro rý va j í buldozery
z
lebka s vy dě še ný mi
očními dutinami.“
A nakukuje přes zdi slov v básni Fonetika – strhne je a rozemele na suť, rozjitří vnímání upozorněním na zvuk, na vůni, tvoří nejkomplexnější metafory tím nejzábavnějším způsobem a první báseň B-R-O-S-K-E-V zakončuje přirovnáním: „tohle slovo (...) / prská nakouslé od někoho / náhodného jako léto“.
Lapidárium je velmi dobrá sbírka a pochvalu si za ni zaslouží i Tereza Riedlbauchová, která Gospodinovu knihu vydala ve svém nakladatelství Literární salon. Překlad obstaral Ondřej Zajac, a nutno říci, že je perfektní. Sbírku velmi vhodně doplňují malby Valentina Popova z cyklu Hlavy. Opravdu dobře polapená poezie!