Koncert Západočeského hudebního centra v Plzni
Romana Feiferlíková 30.11.2009
11. listopadu 2009 se v sále Západočeského muzea v Plzni konal další z řady koncertů, na kterém se představily skladby nového ale i staršího data vzniku od soudobých skladatelů nejen z Plzeňského kraje. Organizace se ujalo velmi činorodé občanské sdružení Západočeské hudební centrum (viz předcházející články o koncertech z děl K. Pexidra či J. Bezděka),
V první polovině koncertu se představil vokálně instrumentální soubor Musica ad Gaudium, interpretující převážně barokní hudbu, v nástrojovém složení Andrea Brožáková – soprán, Alena Tichá – cembalo, Jaromír Tichý – flétny, Václav Kapusta – fagot, Eydís Franzdóttir – hoboj (dlouholetá spoluhráčka pocházející z Islandu, těsně spjatá s orchestry Plzeňského a Karlovarského kraje).
 Jiří Bezděk |
Celé složení souboru se uvedlo v cyklu Jiřího Bezděka (nar. 1961) Severské písně beze slov (2008). Na půdorysu suity je vybudováno přehledně formové řešení s pravidelnými reprízami. Hudba má tonální základ, ale jsou patrné i bitonální střety. Ve skladbě je bohatě využito barevných kontrastů jednotlivých nástrojů a vokální linky, které se vzájemně prolínají a doplňují. Velmi vhodné se zdá využití cembala v dramatických expresivních částech skladby. Jiskřivý soprán Andrey Brožákové se v klenutých melodických frázích – zpívaných pouze na otevřený vokál – nesl bez problémů nad všemi znějícími nástroji a skvěle doplňoval mozaiku barev. |
|---|
V dalším vstupu soubor představil písňový cyklus Ptáci islandské autorky Hildigunnur Rúnarsdóttir (nar. 1964), který se skládá z pěti částí s názvy: Kukačka – Kulík zlatý – Rybák velký – Sněhule severní – Kachna. Hudební zpracování básní je inspirováno islandskou lidovou hudbou. Přesto pro českého posluchače zní užití tečkovaného rytmu v několika písních za sebou jdoucích trochu jednotvárně. Celkově však jednotlivé písně působí jako něžné, málo rozměrné hříčky – stavebně i melodicky naprosto přehledné miniatury. Škoda jen, že vokální part, tentokrát již zpívaný na text v rodném jazyce autorky, je nejčastěji položen ve střední poloze, a proto křehce znějící hlas sopranistky vůči hutné sazbě ostatních zúčastněných nástrojů občas zanikal, čímž byla potlačena srozumitelnost textu.
V další skladbě Jiřího Bezděka s názvem Slovanika (2006) se z nástrojů představil hoboj za doprovodu cembala. Dovolte mi citovat slova autora: „Slovanika těží z překvapivých souvislostí mezi slovanským intonačním spektrem a moderními kompozičními prostředky. První věta staví do kontrapozic clusterovou akordiku a modální melodický průběh. Druhá věta pak obsahuje synkopaci slovenské lidové písně obohacenou o bitonální střety akordických kombinací. Má však i lyrické zastavení, které vyúsťuje do nekomplikovaných konsonancí. Třetí věta má asi ke slovanským kořenům nejdále. Souvisí s nimi především tvarem melodické křivky. Váže se pak k větě první díky clusterovým zvukům v cembale, které jako by suplovaly harmonicky funkční doprovod.“ V celé skladbě je patrný kontrast mezi klenutými melodiemi, ve kterých islandská hobojistka předvedla pevně znějící měkký tón i dlouhodechou frázi, a cembalovým partem, který je napsán velmi expresivně ve složitě znějících zahuštěných akordech. Oba nástroje se proplétají v obtížných rytmických strukturách, které však v provedení obou protagonistek vyznívají naprosto samozřejmě a jednoduše.
Druhou polovinu koncertu zahájili manželé Jarmila Vlachová – akordeon a David Niederle – violoncello. Ti v premiéře zahráli skladbu Jiřího Temla (nar. 1935) s názvem Malá galerie (2005) pro akordeon a violoncello. Pětidílná jiskrná skladba je velmi dobře posazena pro oba nástroje, využívá často kombinaci bohaté smyčcové techniky violoncella s rozvinutou měchovou technikou akordeonu, především tzv. Bellow shake. Velmi působivá byla i pizzicata v rozkladech akordů, která doprovázela průzračné pasáže v tremolových rejstřících. Místa sul tasto nebo sul ponticello především v tremolované smyčcové technice zajímavě doplnila barevné spektrum skladby, jež navazuje na nejlepší tradice Stravinského hudebního myšlení v jeho vrcholném období baletů pro Ďagileva.
Ve dvou částech z písňového cyklu Mokré písně (2005) Jiřího Vyšaty (nar. 1965) se představila sopranistka Patra Kamenická za klavírního doprovodu Hany Bezděkové. Obě písně jsou prvním, avšak úspěšným, počinem skladatele pro hlas. Ke zhudebnění si vybral verše filozofického rázu, jejichž náladu podpořil vokální linií i klavírním doprovodem. Měla jsem možnost být u zrodu a vývoje interpretačního pojetí písní od samého počátku, kdy probíhala zajímavá diskuze mezi autorem, interpretkou a vyučujícími skladby a zpěvu, při níž došlo k mnoha zajímavým výrazovým posunům. Např. v závěru písně Déšť, který je i s odstupem času stále velmi překvapivý, avšak nesmírně působivý: pěvkyně ukončí skladbu nečekaně v nízké, pro soprán netypické poloze, která však naprosto podporuje celkové vyznění. Není od věci zde uvést, že hlas Petry Kamenické není objemný a svou barevností nevybočuje. Nadstandardní je však její uchopení textové složky. Je zde totiž patrná vědomá, předem rozmyšlená a připravená koncepce, kdy jsou respektovány hlavně slovní i větné důrazy tak, aby interpretovaný text byl pro posluchače po obsahové stránce sdělný. Pro interpretaci vokální hudby 20. a 21. století to vidím jako úkol naprosto prvořadý, ne vždy však ctěný.
Poslední skladbou velice vydařeného večera, který určitě potěšil i početné posluchače, byly Variace na lyrické téma (2008) mladého studenta skladby na plzeňské konzervatoři Tomáše Karpíška (nar. 1991). Kompozičně se jedná o tzv. variace charakteristické, které z tématu vycházejí jen volně. Jsou řazeny jako jednovětá ucelená skladba tak, že jednotlivé variace tvoří série, z nichž pak vzniká celková výstavba. Hudební řeč autora je ještě romantická, těžící z konvencionalizovaných akordických rozkladů a jejich harmonicko-
-funkčních vztahů. O interpretaci lze pak mluvit jen v superlativech. S bravurní technikou dílo předvedl profesor klavírní hry na plzeňské konzervatoři Petr Novák, kterému se podařilo (i přes patrné limity použitého nástroje) vykouzlit celou škálu barevných odstínů, a tím patřičně vygradoval nejen skladbu ale i celý večer.