Podzim básníků
Ondřej Hanus 27.11.2009
Miroslav Holman: Glosy veršem (Kroužení). Masarykova Univerzita, Brno 2009. 52 stran
Po dvou sbírkách básní (Kolem osy, 1996, Krokem, 2003) a jedné povídce (Z dopisů neznámého…, 1997, vše Vetus via) přichází naturalizovaný Brňan Miroslav Holman, původem z Chodska, se třetí knihou veršů. Jak název napoví, najdeme v ní větší počet menších básní, zkrátka glos veršem, a to v poměru 64 básní: 52 stran.
Holman (nar. 1938) je básníkem bytostně melancholickým. Takový autor, či spíše způsob psaní takového autora, se obrací nazpět, k věcem minulým, zašlým, vzpomínaným. Minulostní prožívání přítomnosti je typickým tónem elegií, žánru, kterému se Holman obsahem textů často blíží: „Rodný můj kraji Šumavo západní / jak v jinotaji jsme si záhadní / Loučím se s Loučimí / kde jsem byl pokřtěny / Loučím se Nezní mi / pozdravu ozvěny“.
Avšak zdlouhavost, kterou jindy s elegiemi spojujeme (neboť to, co není, je třeba řádně oplakat), je Holmanovi cizí: minimální textová plocha, maximálně zhuštěný výraz. Takovými verši glosuje Holman přinejmenším v prvních dvou třetinách knihy. Poslední oddíl, nazvaný Kroužkování, je už bohužel trochu jinde: jeho rytmus je už trochu umělý, rýmy mírně násilné, významově se však nikam neposouvá, spíše zastírá. Ale nepředbíhejme.
První oddíl, jednoznačně nejkratší, nazvaný Hra na křídla, obsahuje jen tři básně (Hravý život a dvě bez názvu). Už zde jsou ale patrné základní rysy sbírky: vědomí konečnosti („Na všechno můžeme si hrát Na všechno můžeme hrát // O všechno můžeme hrát / jen jedenkrát“, b. Hravý život) a touha ji nějak překonat („Přesto vždy něčí / hlas smlouvá s marností / slova a řeči“, bez názvu, s. 11), uvědomění si toho, že vše podstatné už bylo řečeno („Všechno už se řeklo: / O nedokonalostech Stvoření / i oslaveno bylo peklo / O bytí k nebytí / k nebi tíhnutí mylném / O nutné ztrátě všeho k čemu přilnem“, tamtéž); časté vnitřní rýmy, inverze, hra se slovy („a budu v sále šum / jímž končí potlesk šumaři“, bez názvu, s 10) a vázaný, leč ne svázaný verš. Objeví se i určující křesťanská motivika, která protéká sbírkou jako spodní vody a živí ji. Z nějakého důvodu tyto spodní proudy Miroslavu Holmanovi ještě nevyschly.
V druhém oddílu, Kroužení, se objevuje další podstatný moment knihy, a tím je vzpomínání na dětství a rodný (i jiný) kraj: „Ne každý pramen se řekou stane / Potůčky v lese rozhádané: To ne Ty ne To já! / Ó ne Ó nein Ó ja!“ (b. Ze šumavy). Místy postupuje Holman téměř až bezručovsky, to když třídí a sestavuje básně podle názvů lokalit; chybí mu však jeho bezejmenné rebelantství a zemitý přístup k jazyku. Kroužení rovněž podle mého názoru obsahuje i nejzdařilejší básně celé knihy: „Z příslibů jiter a ros / je ještě něco co smím? // Zpěvem mě budíval kos / (někdy se budil kos mým) // Dozpíval Dospěl jsem v cos / v čem už jen nesnící dospím?“ (bez názvu, s. 17), „Do chrámu vstupuji po částech / Z chrámu vycházím celý / Eh ještě na schodech se trhá steh / a už se dělím / na pondělí“ (b. Nedělní). V prvním případě máme co dělat se skvělou miniaturou, která jde zkratkou hned k cíli, jímž je však otázka. V tom druhém čteme zbásněný onen dobře známý pocit, který následuje po mešním usebrání, pocit oken v bouři.
Dalším zásadním tématem druhého oddílu je jazyk a řeč. Vzájemné pnutí mez abstraktním jazykovým systémem, s jehož pomocí se velmi chabě snažíme vyřknout, a promlouvanou řečí, která se vzpírá pravidlům, je nosnou zdí Holmanovy lyriky. Je patrné implicitně, ale je také explicitně tematizováno: „Co slovy vidím matné jest / Ó zřetelnosti dotyků! / Tu dlaň Tu ret Tu v oku pěst / Prst do ran Bohu člověku // Co slovy vidím zjasní důvěrou / že duše navzájem / se mazlí a neperou“ (bez názvu, s. 19). Jazyk je prohmatáván ze všech stran, básník se snaží nahlédnout do chřtánu duše a spatřit tam – co? „Co stálo tam kde nestojí / co klečelo už neklečí“.
Při všem tom uvažování a meditování má však Holman občas sklony k rozumování: „Krajinám vdechuje člověk duši / ta je buď zohaví / nebo jim sluší“. Poměrně časté archaizmy začnou také po chvíli překážet: všechna ta jest, inverze, infinitivy na -ti… to vše je dost samoúčelné, neboť pouze ad hoc, aby se to rýmovalo, aby to hrálo: „Západu hostina / obětí začíná“ apod. Ale pořád to čtenáři nebere chuť číst a zkoumat dál, pořád se mu s Holmanem líbí.
A to nezmění ani ve třetím oddílu. Holman totiž básnickou glosu neopouští, naopak ji dále cizeluje. To samé dělá i s verši, s rytmem, s rýmy, ale bohužel se tím poněkud vytrácí to nejpodstatnější: smysl. Zdá se, jako by byl Holman jen abstraktnější, jen moudřejší než na začátku, ale není tomu tak: „Jen málo slov nám stačí k životu / I málem slov je živo tu / Marná slov sláva // Kdo duchem otrok / újmu neshledává“ (b. Píseň otroka). To už je prosté opakování již dříve a lépe řečeného, jen nastavování lyrické kaše. A to je prostě a jednoduše škoda; Holmanově lyře by slušelo méně tónů, méně akordů. Bohužel se zde ani ve chvílích uskrovnění (třeba v podobě trojverší) nenajdou příliš dobré texty: „Jeho parta / Její part / Jeho parte“ (b. Scenário), „Oni mají Darwina / My máme dar viny // … motýlku můj Evo luční!“ (b. Něžný Adam). Jsou to prvoplánové hříčky bez hlubšího smyslu, které nepřekročí rámec vymezený svými vlastními slovy. I tak je ale v této poslední části několik lepších kusů: „Sdílení rytmu – princip slasti / Láska – prý soulad vibrací / A život – tanec nad propastí / po okraj plnou matrací“ (bez názvu, s. 38). Takové momenty celý třetí oddíl přece jen trochu ospravedlňují a dávají mu dýchat.
Glosy veršem Miroslava Holmana jsou pozoruhodnou sbírkou, která měla nakročeno hodně vysoko, ale bohužel tam nedokázala došlápnout plnou vahou. Básníkovi trochu sklouzla noha a musel se chytit zábradlí. Přesto tato kniha obsahuje několik dobrých básní, které by bylo věčná škoda si nepřečíst. Mezi takové jistě patří i Podzim básníků: „Jak rybníky jsme po výlovu / kdy slovo o slovo se plácá / a každá ryba hraje vdovu / Jsme rybník Karel – Hynek – Máca / Mha na nás sedá Hlasy polyká / Nenaslouchá nám vrba Mlčí osika / Rybníky v prázdnu svém se zhlíží / Slov výlov ukončen / a v bahně mdlo je Kříži“.
Recenze vyšla v Tvaru č. 15/2009.
A Tempo Revue ji publikuje se souhlasem autora a redakce Tvaru.