A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Konvergence No.4

Jan Fila 26.11.2009

Páteční koncert ansámblu Konvergence 6. listopadu 2009 v bývalém kostele svatého Vavřince v Hellichově ulici přinesl nevšední zážitek. Více než dvouhodinový koncert i bez přestávky pozornost posluchačů díky pestré nabídce mnoha podnětů neunavil.

Večer zahájila intimní skladba La (1989) pro klarinet, housle, violoncello a dvě ladičky švýcarského skladatele Jean Luc Darbellaye (nar. 1946) v podání Jiřího Mráze, Matěje Vlka a Heleny Velické. Nejvýraznějším intervalovým výběrem díla je triton a velká septima, ostatní tóny působí pouze jako doplňky k této kostře. Kompozice začíná velmi tichým sólem v klarinetu in A (pro autora je typické užívání tohoto nástroje, viz kritika a detailní recenze jeho skladby Zéphyr z Pražských premiér 2008) v krajním pianissimu. Hráči na smyčcové nástroje opakované užívají ladiček, a proto se tón a často stabilizuje jako tónové „centrum“, ačkoliv jinak jde o zcela atonální kompozici. Skladba formálně připomíná rondo. Expresivní díl B je charakteristický trylky a ataky náhlých sforzand v disonantních souzvucích. Tento díl je interpretačně nejobtížnější. V obou partech smyčcových nástrojů se často objevují obtížně hratelné souzvuky velkých sekund. Poté přichází nová rozšířená verze dílu A – zrcadlově v krajním pianissimu. Následující několikanásobné střídání obou nálad v různých motivických zpracováních ovšem rozbíjí celek skladby na příliš mnoho kontrastních dílů. I přes tuto výtku stála kompozice za poslech.

Peter Graham	Z pera Petera Grahama (vl. jm. Jaroslav Šťastný, nar. 1952) jsme vyslechli *à René Magritte* (2006) pro klavír ve vynikajícím podání Evy Hutyrové. Autor se inspiroval oblíbenou technikou belgického surrealistického malíře René Magritta, kdy obrys nějakého objektu vyplňuje objektem jiným. Drobná skladba odkazuje svým materiálem na Syrinx Clauda Debussyho. Autor s ním sice pracuje v dané posloupnosti, ale jinak zcela volně, což mu umožňuje punktuální práci a mnohonásobné opakování některých úseků řady. Skladba má feldmanovskou atmosféru, i když užívá výrazně bohatší (chromatičtější) materiál, než je tomu u kompozic samotného Feldmana. Tento fakt se zvláště projevuje v důsledné práci s časem a jednotlivými úseky díla.
Skladba je jednou mohutnou gradací se závěrečnou codou. Bohatý materiál umožňuje obrovské množství souzvuků, ve vrcholu, vzhledem k předcházejícím klidným plochám, až nepříjemně ostře disonantních. Závěr skladby je vystavěn z celotónových souzvuků stavěných po velkých nonách.

Peter Graham

Z pera Petera Grahama (vl. jm. Jaroslav Šťastný, nar. 1952) jsme vyslechli à René Magritte (2006) pro klavír ve vynikajícím podání Evy Hutyrové. Autor se inspiroval oblíbenou technikou belgického surrealistického malíře René Magritta, kdy obrys nějakého objektu vyplňuje objektem jiným. Drobná skladba odkazuje svým materiálem na Syrinx Clauda Debussyho. Autor s ním sice pracuje v dané posloupnosti, ale jinak zcela volně, což mu umožňuje punktuální práci a mnohonásobné opakování některých úseků řady. Skladba má feldmanovskou atmosféru, i když užívá výrazně bohatší (chromatičtější) materiál, než je tomu u kompozic samotného Feldmana. Tento fakt se zvláště projevuje v důsledné práci s časem a jednotlivými úseky díla.

Skladba je jednou mohutnou gradací se závěrečnou codou. Bohatý materiál umožňuje obrovské množství souzvuků, ve vrcholu, vzhledem k předcházejícím klidným plochám, až nepříjemně ostře disonantních. Závěr skladby je vystavěn z celotónových souzvuků stavěných po velkých nonách.

Smyčcové trio No. 1 (2009) pro housle, violu a violoncello Michaely Plachké (nar. 1981) je rozpracovanou verzí starší kompozice Pro housle a violoncello (2006). Využívá materiál bez ostřejších disonantnějších střetů, jak je pro autorku typické. Skladbu příjemnou na poslech jsme vyslechli v podání Viktora Mazáčka, Ondřeje Štochla a Heleny Velické.

Marie Sommerová	Marie Sommerová (nar. 1980) na tomto koncertě uvedla své *Tři kusy pro flétnu a klarinet* (2004), skladbu, kterou napsala jako první dílo na HAMU u profesora Václava Riedlbaucha. Tři krátké věty jsou pestré svou nástrojovou stylizací. V první části je patrná častá kvinta v souzvuku obou nástrojů. Dalším charakteristickým znakem jsou krátké úseky jednotlivých frází vyznačující se stupnicovými sledy.
Druhá část je spíše dialogem obou nástrojů. Osobně bych tuto větu chápal jako jakési pastorále. V závěrečném kusu mne zaujalo užití krátkých retných glissand ve flétně. Oproti předchozím větám má závěrečná část výrazně disonantnější strukturu. Již v této kompozici nalézám stopy pozdějšího autorčina vývoje k metodě intervalového výběru. Skladbu provedli Zuzana Bandúrová a Jiří Mráz.

Marie Sommerová

Marie Sommerová (nar. 1980) na tomto koncertě uvedla své Tři kusy pro flétnu a klarinet (2004), skladbu, kterou napsala jako první dílo na HAMU u profesora Václava Riedlbaucha. Tři krátké věty jsou pestré svou nástrojovou stylizací. V první části je patrná častá kvinta v souzvuku obou nástrojů. Dalším charakteristickým znakem jsou krátké úseky jednotlivých frází vyznačující se stupnicovými sledy.

Druhá část je spíše dialogem obou nástrojů. Osobně bych tuto větu chápal jako jakési pastorále. V závěrečném kusu mne zaujalo užití krátkých retných glissand ve flétně. Oproti předchozím větám má závěrečná část výrazně disonantnější strukturu. Již v této kompozici nalézám stopy pozdějšího autorčina vývoje k metodě intervalového výběru. Skladbu provedli Zuzana Bandúrová a Jiří Mráz.

V podání Viktora Mazáčka, Matěje Vlka, Ondřeje Štochla a Sebastiana Tótha zazněl v evropské premiéře Smyčcový kvartet, op. 9 (2004) Pavola Rinowského (nar. 1975). První uvedení provedl před pěti lety Albany String Quartet v Glens Falls (USA). Extrémně náročná skladba mne velmi zaujala. Na poměrně krátké ploše shrnuje množství technik Polské školy – včetně foukání do strun přes hranu korpusu instrumentu –, které zaujaly a nepůsobily ani jako cirkusový prvek, ani samoúčelně, což se skladatelům až příliš často stává. Zásadní roli hrají v kompozici mikrointervalové posuny materiálu. Ve skladbě je mimořádně důsledná práce s časem a pausou. I přes svou těkavost a roztěkanost mezi jednotlivými druhy netradiční práce se zvukem působí kompozice jako konzistentní celek.

Vrcholem večera se stal *Koncert pro hoboj a šest hráčů* (2009) Jana Rybáře (nar. 1981). Za doprovodné nástroje zvolil autor housle (Matěj Vlk), violoncello (Sebastian Tóth), kontrabas (Ondřej Melecký), bicí (David Růžička), harfu (Dominika Ťuková) a klavír (Tomáš Pálka). Koncert, který zazněl pod autorovou taktovkou, byl věnován interpretce premiéry Michaele Hrabánkové. Jako velká nevýhoda prostoru kostela svatého Vavřince se ukázaly nosné pilíře po stranách pódia.	Jaroslav Rybář, Jan Rybář a Marek Kopelent po koncertě
Bicí nástroje musely být umístěny z mého pohledu na pravé straně pod pódiem, což s sebou neslo zvukové nevýhody a zkreslování výsledného zvuku. Např. jsem vůbec nezaregistroval užitou zvonkohru, které jsem si všiml až po koncertě. Jan Rybář zvolil rozsáhlou baterii bicích nástrojů: zvonkohru, vibrafon, tam-tam, zavěšený činel, tempelblocky, čtyři tom-tomy, malý buben a maracas. Formálně lze rozlišit dvě rozsáhlé části spojené attaca. Od počátku mne zaujala barvitá instrumentace a nápaditý sólový part s řadou multifonik. Zhruba od poloviny skladby nastupuje rytmické zpracovávání užitého materiálu. Cadenza před závěrem působí jako katarze a na místě, kde by posluchač „klasického“ koncertu očekával nejvirtuóznější plochu skladby, přichází jedno z nejlyričtějších míst kompozice. Tento fakt skladbě pomohl, neboť téměř po celou její délku sólistka hraje, obstarává různé náročné prvky a vůbec nemá čas odpočinout si. Krátký závěr působí jako vtipná tečka. Využívá jazzových rytmů ovšem obohacených o čtvrttónový sestup basové figury, kdy z rozsahu malé tercie vznikne sedm sestupných tónů, které této ploše dodají velkou působivost. Celý koncert působí burleskně, což je v autorově tvorbě zářná výjimka. Co bych možná kompozici vytknul, je skutečnost, že téměř celou dobu hraje celý ansámbl, a i když dochází k obrovskému množství originálních instrumentačních řešení, posluchač je obklopen masou zvuku, kterou se značným dozvukem umocnila akustika sálu.

Vrcholem večera se stal Koncert pro hoboj a šest hráčů (2009) Jana Rybáře (nar. 1981). Za doprovodné nástroje zvolil autor housle (Matěj Vlk), violoncello (Sebastian Tóth), kontrabas (Ondřej Melecký), bicí (David Růžička), harfu (Dominika Ťuková) a klavír (Tomáš Pálka). Koncert, který zazněl pod autorovou taktovkou, byl věnován interpretce premiéry Michaele Hrabánkové. Jako velká nevýhoda prostoru kostela svatého Vavřince se ukázaly nosné pilíře po stranách pódia.

Jaroslav Rybář, Jan Rybář a Marek Kopelent po koncertě

Bicí nástroje musely být umístěny z mého pohledu na pravé straně pod pódiem, což s sebou neslo zvukové nevýhody a zkreslování výsledného zvuku. Např. jsem vůbec nezaregistroval užitou zvonkohru, které jsem si všiml až po koncertě. Jan Rybář zvolil rozsáhlou baterii bicích nástrojů: zvonkohru, vibrafon, tam-tam, zavěšený činel, tempelblocky, čtyři tom-tomy, malý buben a maracas.
Formálně lze rozlišit dvě rozsáhlé části spojené attaca. Od počátku mne zaujala barvitá instrumentace a nápaditý sólový part s řadou multifonik. Zhruba od poloviny skladby nastupuje rytmické zpracovávání užitého materiálu. Cadenza před závěrem působí jako katarze a na místě, kde by posluchač „klasického“ koncertu očekával nejvirtuóznější plochu skladby, přichází jedno z nejlyričtějších míst kompozice. Tento fakt skladbě pomohl, neboť téměř po celou její délku sólistka hraje, obstarává různé náročné prvky a vůbec nemá čas odpočinout si. Krátký závěr působí jako vtipná tečka. Využívá jazzových rytmů ovšem obohacených o čtvrttónový sestup basové figury, kdy z rozsahu malé tercie vznikne sedm sestupných tónů, které této ploše dodají velkou působivost. Celý koncert působí burleskně, což je v autorově tvorbě zářná výjimka.
Co bych možná kompozici vytknul, je skutečnost, že téměř celou dobu hraje celý ansámbl, a i když dochází k obrovskému množství originálních instrumentačních řešení, posluchač je obklopen masou zvuku, kterou se značným dozvukem umocnila akustika sálu.

Jen jako přídavek zprvu působila závěrečná drobná klavírní skladba Iannise Xenakise (1922 – 2001) à R. (1987) v podání Evy Hutyrové, kterou Xenakis věnoval padesátému výročí úmrtí Maurice Ravela na objednávku Radia France pro festival v Montpellier. Můj první dojem po drastických souzvucích úvodu byl, že tato kompozice dramaturgicky pohřbila předchozí Rybářův Koncert. Až ke konci – po příchodu bizarní punktuální klavírní stylizace – jsem pochopil úmysl ansámblu Konvergence. Tato Xenakisova skladba naopak dovršila celý koncert jako celek.

Jak jsem podotknul na začátku článku, tento výjimečný koncert působil i přes svou délku více něž sto třiceti minut dramaturgicky jako jeden mohutný proud. Těším se na další koncert Konvergence No. 5, který se uskuteční ve známých prostorách 8. prosince.

Foto: Jan Fila (2) a Jakub Králíček (1)