Krzysztof Penderecki na Hudebním fóru Hradec Králové
Olga Kittnarová 25.11.2009
Již pátý ročník festivalu Hudební fórum proběhl ve dnech 3. – 13. listopadu 2009 v Hradci Králové. Pořadatelé - Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 Vltava - v něm usilují o to, uvádět světovou soudobou tvorbu tak, aby zakotvila do vkusových konstant publika a stala se součástí žádaného repertoáru. Proto dramaturgie festivalu vybírá především díla úspěšná a letos také spojila hudbu se slovem, poezií a dramatem.
Podle prezidenta festivalu Lukáše Hurníka se Hudební fórum vyhýbá experimentům, ale opírá se o kompozice, které zaznamenaly na zahraničních pódiích pozitivní ohlas. Ministr kultury Václav Riedlbauch, přítomný na zahajovacím koncertu, ocenil numerický dopad festivalu na posluchače, který je součtem lidí v nabitém sále a dalších stovek posluchačů u rozhlasových přijímačů. V úvodu snad už zbývá jenom úvaha: proč je vůbec nutno soudobou hudbu někdy obtížně prosazovat? Každý vědecký a technický vynález, který je ověřen praxí, je vzápětí oslavován; vyvolává průmyslové revoluce či kvalitativní skoky různých oborů. Skladatelé celý svůj život také obvykle hledají a na pódiu pak publiku předvádějí své vynálezy nových technik a postupů, mnohdy diametrálně odlišných od těch předchozích. Igor Stravinskij se v tomto ohledu dokonce označil za „vynálezce hudby“ (záznam povolání v jeho cestovním pase).
 Krzysztof Penderecki |
K autorům, kteří přinesli do hudby trvalé hodnoty, patří bezesporu komponista, jemuž byl věnován první program Hudebního fóra. Žijící legenda soudobé hudby Krzysztof Penderecki (nar. 1933) byl na koncertu přítomen jako autor i dirigent. Není třeba připomínat, že spolu s Witoldem Lutosławskim (1913–1994) patřil k reprezentantům polské hudby a ovlivnil tvorbu, teorii a estetické postuláty Nové hudby. Vedle domácí scény slavil celý svůj život úspěchy v zahraničí, je nositelem mnoha prestižních ocenění. Řada jeho děl velmi originálního rukopisu se dnes stala soudobou klasikou hudby 20. století. Autor syntetizoval tradiční i experimentální trendy, prošel technikami serialismu, aleatoriky i témbrové hudby, využíval akustické nástroje v nezvyklých rolích, někdy blízkých konkrétní hudbě (zvukové obohacení o nehudební zdroje ho ostatně vedlo i k užití zvuku pily, kolejnice, psacího stroje, plechových desek atp.). |
|---|---|
| Penderecki užíval specifickou notaci a nové interpretační symboly pro hráče. Jeho Žalozpěv obětem Hirošimy (Tren ofiarom Hiroszimy, 1960) určuje 52 smyčcům mnohobarevné artikulace, nárokuje hru o čtvrt a tři čtvrtě tóny nahoru a dolů, dosažení nejvyššího tónu nástroje či předepisuje arpeggio hrané za kobylkou. V díle Vnímání času a ticha (Wymiary czasu i ciszy, 1960) vystupuje sbor sugestivně vyslovovanými shluky souhlásek, užívá sykavky a hvizdy. V Pašijích sv. Lukáše (Passio Et Mors Domini Nostri Jesu Christi Secundum Lucam, 1966) se ozývají vzdechy a žalozpěvy davu přihlížejícího křížové cestě, držené tóny varhan jsou kombinovány se saxofonem a smyčci a sugestivně podpořeny recitací sboru, stavěném na Sprechgesangu. Od sedmdesátých let Penderecki do jisté míry opouští avantgardní techniky. Jeho originálně laděná díla se nezříkají tradičnějších výrazových prostředků, tak jak je přinášejí partitury od dob novoromantismu. | |
Ale nyní už ke skladbám, které zazněly na Hudebním fóru. Byly zde představeny dvě jeho symfonie. Pátá (z r. 1992), zvaná Korejská, vznikla na objednávku u příležitosti oslav 50. výročí osvobození Koreje od japonské nadvlády. Jednověté, vnitřně členěné dílo má logickou tektoniku. Penderecki, nesmírně zkušený instrumentátor, zde dosahuje barevné expresivity orchestru, stavěné na několika souběžně probíhajících prostředcích. Jde o rafinovaně emotivní výpověď smyčců, užití množství bicích (včetně zvonů umístěných za scénou) a určitou dominancí trubek, hrajících na balkóně. S výjimkou uvedení vlastenecké korejské písně, jež byla pro svůj zákaz vnímána jako symbol národní nezávislosti, autor pracuje spíše s úsporným tematicko-motivickým materiálem. Nástroje vytvářejí stupnicové běhy s užitím chromatiky, objevují se opakované prvky (ostinata). Větší plochy jsou zahuštěny drobnotvarými motivy, které konturují prostor a působí syntetizujícím dojmem. Někdy se objevuje shodný melodický prvek exponovaný dvěma hlavními hlasy v protipohybu. Třítónově zavinuté struktury tónů se rodí jakoby v originálu a retrořadě, často pak znějí současně a rozhýbávají hudební sdělení vrcholící hbitými šlehy a disonancemi. Hodně angažovaná bicí jsou nositeli nápadité rytmické invence. Party žesťů, bicích a smyčců jsou čitelně rozvrstveny v partituře a kumulují jeden barevný nápad na druhý. V určitých místech navozují dojem jakéhosi hravého hledání. Symfonie je velmi originálně uzavřena opakovanou citací čtyř tónů stejné výšky a jejich protipólu, vyznívajícího jako autoritativní apel závěrečné gradace.
Dva roky stará Symfonie č. 8 Krzysztofa Pendereckého je neobvykle rozsáhlým dílem, které používá vokálně instrumentální aparát. Je psána pro soprán, mezzosoprán, baryton, smíšený sbor a orchestr. Penderecki se v ní inspiroval texty německých básníků a nazval ji Písně pomíjivosti (Lieder der Vergänglichkeit). Básně shodných námětových okruhů uvažují o koloběhu přírody, jejího věčného oživování, umírání a znovuzrození. Určitým konstantním symbolem tohoto procesu se zde stávají stromy. (Penderecki je prý od mládí miluje a celý život o nich sbírá knihy.)
Publikum, zvyklé na klasickou formu symfonie, založenou na tradičních kontrastech a případných autorských obměnách, zde bylo osloveno zcela osobitým záměrem. Tato symfonie má dvanáct částí, které jsou až na výjimky dost jednotné v náladě, není zde „nebetyčných“ kontrastů, skladba je stavěna plošně ve vyšší celek, sestavena z volně na sebe navazujících částí. Vícekrát jsou zde použity verše Rainera Marie Rilkeho (Konec podzimu), sedmá část je komponována na verše Johanna Wolfganga Goetha (Říkám vám, mé milé stromy) a v závěru je zhudebněna báseň Achima von Arnima (Ó, zelený strome života). Celá skladba má několik textových i hudebních vrcholů (např. čtvrtá, sedmá, devátá, dvanáctá část). Orchestr dává prostor hlasům, nezatěžuje je velkým zvukem, místy staví na zcela sólovém, subtilním doprovodu. Zvláštní roli mají flažolety smyčců, anglický roh, sólový hoboj, dramatická místa jsou svěřována žesťům a bicím (basová trubka, znějící na balkóně, a exponované zvony).
Sbor využíval moderní rukopis Polské školy, vokální témbry stavěly na barvě samohlásek dané různými formanty. Dosahovaly tak osobité barvy hlasů ve stupnicových sekvencích, ševelech, melodickém švihu vzestupném i sestupném. Sboristé měli předepsanou i hru na okarínu, jejíž zvuk osciluje mezi zpěvem a instrumentálním hlasem. Líbezný, ohebný soprán I. Hossa byl konfrontován s mezzosopránem A. Rehlis, který místy barevně tíhnul k hlubší poloze, barytonový part byl svěřen poutavému hlasu I. Kusnjera, sborový part nastudoval Pražský filharmonický sbor spolu s L. Vasilkem.