Dny soudobé hudby 5. listopadu 2009
Eva Reiserová 22.11.2009
Jaká je česká soudobá hudba? Tato otázka se odvíjí od koncertu uspořádaného 5. listopadu v rámci každoročního podzimního festivalu Dny soudobé hudby. Sešli jsme se tentokrát v sálu Deylovy konzervatoře z velké většiny v kruhu samotných autorů a účinkujících, popřípadě jejich přátel, abychom strávili večer za znění děl zástupců několika skladatelských spolků: Edy Drigy (nar. 1944) a Jana Fily (nar. 1982) za Společnost českých skladatelů Praha, Karla Pexidra (nar. 1929) za Západočeské hudební centrum Plzeň, Ctirada Kohoutka (nar. 1929), Pavla Slezáka (nar. 1941) a Radomíra Ištvana (nar. 1959) z Klubu moravských skladatelů Brno a Edvarda Schiffauera (nar. 1942), člena Tvůrčího centra AHUV Ostrava.
A tempo revue referuje o těchto setkáních již potřetí, a tak je možné podívat se trochu nazpět a položit si pár dotěrných otázek. Co se změnilo, co se nezměnilo apod. Protože není nesnadné udělat si obrázek každý sám, a protože šťourat se dá opravdu ve všem, upustím od podobných úvah. Dokonce se domnívám, že pořadatelé, alespoň podle toho, jaká je propagace, návštěvnost a dramaturgie, o podobnou reflexi ani nemají zájem. Festival prostě existuje a pokud se něco nezmění, bude existovat s určitou setrvačností i nadále.
Co ovšem považuji při této příležitosti za velmi zajímavé a uvědomění hodné, je skutečnost, že u nás existuje kruh skladatelů a hudebníků, kteří se v reflexi na okolní hudební produkci odvrátili do jakéhosi svého mikrosvěta odehrávajícího se na této a jí podobných akcích v Čechách, a promítnout si tuto skutečnost na pozadí teorie, jež říká, že hudba je taková, jaký je náš svět, neboli společnost – v tomto případě výsek české společnosti.
Když připomenu, že v Praze současně proběhl druhý ročník festivalu světové soudobé hudby Contempuls a u nás jedinečné uvedení hudebně-divadelního vystoupení Schwarz auf Weiß Heinera Goebbelse, je už asi jasné, kam mířím.
Přesto se neubráním dojmu, že pokud bychom srovnávali zástupce naší soudobé hudební scény (a zároveň tedy zástupce z řad spřízněného publika), došlo by ke střetu těchto diametrálně odlišných světů vpravdě cimrmanovského rázu již při uvedení názvů skladeb, což by nás ovšem zavedlo na pole pověstného českého smyslu pro humor v náhražce za odpovědnost. Raději tuto odbočku ponechám slepou.
Jak bych tedy metaforicky charakterizovala část naší populace a našeho myšlení s přirovnáním k hudbě na koncertě DSH?
Jako lístek do památníku zasunuji skladbu Ctirada Kohoutka Šťastné chvilky, Malé album vzpomínek pro housle (Miloš Vacek) a violu (Jan Řezníček), které autor věnoval vzpomínce na svou matku. Odvracím se od pokusu o skladbu se sociálně-historickým podtextem – pokud šlo o humornou nadsázku, zůstávají oči i ústa nepochopením dokořán – Edvarda Schiffauera Komorná v nesnázích pro soprán (Beata Šelová) a housle (Daniela Vítová). Ve své fantazii nechávám po věky znít do ztracena nekonečné údery amorfních clusterů Hommage a K. Husa et L. Janáček Pavla Slezáka pro klavír na čtyři ruce (Renata a Milan Bialasovi), které ji pro její nezařaditelnost učiní vskutku nečasovou skladbou.
Přistihnu se, že mám zasněný úsměv na líci při poslechu písní a písniček na slova lidové poezie pro soprán (Veronika Pacíková) a klavír (Stanislav Gallin) Edy Drigy Láska a smrt IV., v nichž autor hledá „základní etické, morální lidské vlastnosti,“ aby se odvrátil od vítězící „brutality, hamižnosti, lakoty, touhy po moci a rychlém zbohatnutí, kariérismu, egoismu atd.“ Karel Pexidr uvedl interpretačně zajímavou komorní skladbu Co se z lesa ozývá pro dvě flétny (Lenka a Ivana Rukavičkovi), ale její označení za „jakousi českou analogii Messaiaenova díla Les oiseaux exotiques” se opravdu nedá brát vážně, naopak dráždí a evokuje mi v mysli jedno přiléhavé rčení… Při poslechu Variací na Mozartovo téma pro klavír(Zuzana Berešová) Radomíra Ištvana se už jen kroutím na sedadle, koncert to byl opravdu dlouhý a občas k nepřečkání.
Na závěr si nechávám skladbu Jana Fily Šest miniatur pro anglický roh (Vojtěch Podroužek) a harfu (Bronislava Klablenová), dle mého názoru jediný výhonek soudobé hudby na tomto večeru, která oslovuje mě, a jak se podle gratulací zdálo, i řadu zúčastněných skladatelů. Myšlenka posunu hudby „od valčíku po swing, od toccaty k aleatorní meditaci“ není shrnuta metodou „od Bacha po Vlacha“, naopak – prostupuje jednotlivé miniatury náznakově. Charakter a kompoziční technika nasadí podvědomé vodítko, nikoli formotvornou kostru. Co mě ovšem zaujalo nejvíce byla poetičnost celku, jež nekomunikuje za pomoci klasicko-romantického hudebního jazyka, ale propracováním proměnlivosti zvuku samotného, a která všechny věty stmeluje. Dle mého názoru vychází ze znalosti poetiky obou nástrojů, možností každého z nich a následného propojení jejich interakce.
V kontextu úvodní úvahy bych si na závěr dovolila zapolemizovat s myšlenkou Franze Werfela: „Je nesmyslné všechno, co světu nedodává novou krev, nový život, novou skutečnost. Jen a jen o novou skutečnost běží“. Myslím si totiž, že i to, co se jeví jako nové, soudobé jen proto, že se vyskytuje v právě probíhající přítomnosti, nebo jím chce být a přitom není, je pro naše vlastní poznání velmi užitečné. Vždy se dá chápat jako odraz, ve kterém nahlížíme, jak jsme se změnili my i naše chápání okolí. Pro tuto sebereflexi ovšem nepotřebujeme pouze nové, ale také kvalitní, kritické, odhalující zrcadlo. Tento koncert Dnů soudobé hudby poskytl z velké většiny bohužel jen to odhalující… .
Souhlasím s názorem Jacquese Attaliho, francouzského ekonoma zabývajícího se vztahem hudby, politiky a ekonomie, který, nazývá hudbu proroctvím nebo intuicí. Hudba je podle něj metaforickou „cestou“ k našemu poznání, na níž poznáváme nejen jací jsme, ale také jací budeme – my i naše společnost. Toto zamyšlení je důležité a aktuální nejen v souvislosti s právě probíhajícími oslavami 20. výročí pádu komunismu.
Za podněty k napsání tohoto textu děkuji Mgr. Tereze Havelkové a kolegům ze semináře hudby 20. století na Ústavu hudební vědy FF UK.