A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Dny soudobé hudby 4. listopadu 2009

Josef Počepický 21.11.2009

Zahajovací koncert dvanáctého ročníku festivalu Dny soudobé hudby proběhl 4. listopadu v sálu Galerie Lichtenštejnského paláce v Praze. Večer se nesl ve znamení Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost Praha. Program byl sestaven z kompozic I. Hurníka, J. Marka, E. Douši, V. Kučery, J. Matyse a M. Jíry. Již tradiční přehlídka soudobé české hudby se pro tři ze šesti uvedených děl proměnila v premiéry. Po půl osmé nám potemnělý, zpola zaplněný sál prozradil, že další ročník festivalu právě začal…

Milan Jíra	První kompozici Stíny pro klavír skladatele Milana Jíry (nar. 1935) uvedla v premiéře Jaroslava Pěchočová. Autor se k dílu v předmluvě vyjádřil následujícím způsobem: „Malý cyklus Stíny je pokusem o poklonu pánům Chopinovi a Debussymu, kteří patří k mým celoživotním láskám.“ První část Preludio se nese v poměrně temném témbru s jasnými názvuky na Chopinovu technickou brilanci spolu s tesknou melodikou. Druhá část Etuda začíná rozloženými clustry, nad nimiž probíhá melodie, později ostinátní plocha v nízké poloze, melodické záblesky ve střední a vysoké poloze. Třetí část Recitativo. Corale. Coda mi na první poslech připomíná jistou retrospektivu toho, co se v kompozici odehrálo dosud s menšími či většími obměnami.
Střední úsek Corale pracuje s úplně novým tónovým materiálem. Závěrečná Coda mi svou harmonickou bohatostí naopak, užitím kompoziční techniky a tónového materiálu, připomíná Debussyho způsob práce. Technicky vyspělá skladba se pohybuje mezi bitonalitou, harmonicky obohacenou diatonikou a místy i volnou atonalitou. Jaroslava Pěchočová předvedla při interpretaci nelehké skladby nadhled a spolehlivý, vyrovnaný výkon.

Milan Jíra

První kompozici Stíny pro klavír skladatele Milana Jíry (nar. 1935) uvedla v premiéře Jaroslava Pěchočová. Autor se k dílu v předmluvě vyjádřil následujícím způsobem: „Malý cyklus Stíny je pokusem o poklonu pánům Chopinovi a Debussymu, kteří patří k mým celoživotním láskám.“ První část Preludio se nese v poměrně temném témbru s jasnými názvuky na Chopinovu technickou brilanci spolu s tesknou melodikou. Druhá část Etuda začíná rozloženými clustry, nad nimiž probíhá melodie, později ostinátní plocha v nízké poloze, melodické záblesky ve střední a vysoké poloze. Třetí část Recitativo. Corale. Coda mi na první poslech připomíná jistou retrospektivu toho, co se v kompozici odehrálo dosud s menšími či většími obměnami.

Střední úsek Corale pracuje s úplně novým tónovým materiálem. Závěrečná Coda mi svou harmonickou bohatostí naopak, užitím kompoziční techniky a tónového materiálu, připomíná Debussyho způsob práce. Technicky vyspělá skladba se pohybuje mezi bitonalitou, harmonicky obohacenou diatonikou a místy i volnou atonalitou. Jaroslava Pěchočová předvedla při interpretaci nelehké skladby nadhled a spolehlivý, vyrovnaný výkon.

Hudba pro violoncello III. skladatele Jiřího Matyse (nar. 1927) je cyklus pro sólové violoncello navazující na cykly Hudba pro violoncello I. a II., jak píše autor v programu. Jde o přirozenou reakci na blízkost názorového vztahu mezi skladatelem a interpretem. Této i všech předešlých skladeb se premiérově ujal Jan Škrdlík. Pětivětý cyklus s názvy Mírně, Volně – ne příliš, Živě – vesele, Volně a Živě je svými hudebními prostředky místy plný patosu, romantiky, disharmonie, částečné modality a užívá pentatoniku, zejména v poslední části Živě. Obsahově lze o cyklu říci, že střídá části skočné i ponuře vláčné, kompozice postupně představí část témbrových rejstříků. První část Mírně mi vyzněla tklivě romanticky, občas disharmonicky, celkově působí vláčným dojmem. Druhá část Volně – ne příliš je ve volném tempu s názvuky na modalitu, končí jakoby otazníkem. Třetí část Živě – vesele obsahuje skočný, postupně rozvíjející motiv. Čtvrtá část Volně na mne ve spodních rejstřících violoncella působí jako patos. Pátá část kompozice Živě je velmi veselá, postavená vesměs na pentatonice, s tklivou částí ve středu, aby se vrátil veselý pentatonický závěr. Kompozice klade na interpreta poměrně značné nároky, které Jan Škrdlík splnil.

Josef Marek	*Senátora, koncertní melodram pro recitátora a klavír na skladatelem upravený text monologu z dramatu Williama Shakespeara Timon Athénský, má na svědomí skladatel Josef Marek* (nar. 1948). Autor se v předmluvě přiznává, kterak pro tento drsný text nestačí použití konvenční kompoziční metody, ježto by vyzněla jako moralizující, káravá promluva. Pro nejpeprnější část textu převzal autor doslovně valčík O. Nedbala z baletu Z pohádky do pohádky. Kompozice začíná dramatickou disharmonií, recitátor sugestivně předkládá text a pod ním se občas příliš hlasitě projevuje klavír. Část kterou J. Marek převzal od Nedbala je vskutku velmi apokalyptickou vizí, které nechybí cynismus.
Recitátor zde zpívá, ovšem že by se Ondřeji Novákovi zpívalo s lehkostí jarního drozda, to si tedy dovolím říct vskutku ne. Nicméně recitace byla o to působivější. Klavírista Miroslav Sekera předvedl velmi jistý výkon. Kompozice je podle mého prvního poslechu v podstatě atonální. Občas se v sazbě dostává klavír hlasitostí nad úroveň recitace, což je na škodu celkovému vyznění. Použití Nedbalova valčíku z dramaturgického hlediska chápu, ale jedná se o propojení se zcela jiným hudebním světem, které se podle mého názoru úplně nezdařilo.

Josef Marek

Senátora, koncertní melodram pro recitátora a klavír na skladatelem upravený text monologu z dramatu Williama Shakespeara Timon Athénský, má na svědomí skladatel Josef Marek (nar. 1948). Autor se v předmluvě přiznává, kterak pro tento drsný text nestačí použití konvenční kompoziční metody, ježto by vyzněla jako moralizující, káravá promluva. Pro nejpeprnější část textu převzal autor doslovně valčík O. Nedbala z baletu Z pohádky do pohádky. Kompozice začíná dramatickou disharmonií, recitátor sugestivně předkládá text a pod ním se občas příliš hlasitě projevuje klavír. Část kterou J. Marek převzal od Nedbala je vskutku velmi apokalyptickou vizí, které nechybí cynismus.

Recitátor zde zpívá, ovšem že by se Ondřeji Novákovi zpívalo s lehkostí jarního drozda, to si tedy dovolím říct vskutku ne. Nicméně recitace byla o to působivější. Klavírista Miroslav Sekera předvedl velmi jistý výkon. Kompozice je podle mého prvního poslechu v podstatě atonální. Občas se v sazbě dostává klavír hlasitostí nad úroveň recitace, což je na škodu celkovému vyznění. Použití Nedbalova valčíku z dramaturgického hlediska chápu, ale jedná se o propojení se zcela jiným hudebním světem, které se podle mého názoru úplně nezdařilo.

Po přestávce následovala kompozice Ilji Hurníka (nar. 1922) Dvanáct klavírních preludií v provedení Miroslava Sekery. Autor zde kombinuje mnoho skladebných prvků: fugatto, volnější preludiové plochy, místy používá ostinátní figury, některé části mají toccatový charakter místy prokládaný arpeggiem. Náladou je každá z dvanácti částí odlišná, ať již modálním charakterem, taneční rozmarností nebo bouřlivou náladou. Dramaturgicky je cyklus logicky uzavřen, věřím, že se může bez problémů stát kmenovou skladbou kteréhokoli klavírního virtuosa. Části se jmenují Útočně, Hravě, S úsměvem, Dramaticky, S humorem, Ukolébavka, Gigue, Rozhovor, Rozzlobeně, Vzpomínka, Bouřlivě, Smíření.
Tímto cyklem s vysokými interpretačními nároky se autor po letech vrátil ke svým kořenům, totiž ke klavírní tvorbě. Kompozice využívá rozostřené diatoniky, která se po menším harmonickém odbočení s železnou pravidelností rozvádí do příslušných konsonancí. Na mne osobně kompozice udělala poměrně hluboký dojem, ač se nejedná o skladbu v žádném slova smyslu experimentální, autor dobře ví, k jakým výrazovým prostředkům sáhnout.

Eduard Douša	*Sonata-fantasia* pro violoncello a klavír z pera Eduarda Douši (nar. 1951) byla dalším bodem programu. V průvodním slovu se autor přiznal, že chtěl napsat skladbu posluchačsky i interpretačně vděčnou, která by oslovila i mladé interprety-studenty konzervatoří. Bezproblémového provedení se ujali violoncellista Vladan Kočí a klavíristka Eva Benešová. Kompozice začíná pateticky violoncellem, téma se vrací v jiném harmonickém kontextu, po malé chvilce se dostane s druhým tématem, které se profiluje výraznými rytmicky nemelodickými kroky, do konfliktu. Kompozice mimo jiné obsahuje stavebné prvky, jako jsou clustery. Harmonicky skladba osciluje mezi jakousi patetickou diatonikou a agresivnější, rozšířenou tonalitou využívající především nezpěvné intervaly.
Oba interpreti zaslouží velkou pochvalu. Po prvním poslechu jsem ale trochu na rozpacích, jestli autor studenty konzervatoří trochu nepřecenil.

Eduard Douša

Sonata-fantasia pro violoncello a klavír z pera Eduarda Douši (nar. 1951) byla dalším bodem programu. V průvodním slovu se autor přiznal, že chtěl napsat skladbu posluchačsky i interpretačně vděčnou, která by oslovila i mladé interprety-studenty konzervatoří. Bezproblémového provedení se ujali violoncellista Vladan Kočí a klavíristka Eva Benešová. Kompozice začíná pateticky violoncellem, téma se vrací v jiném harmonickém kontextu, po malé chvilce se dostane s druhým tématem, které se profiluje výraznými rytmicky nemelodickými kroky, do konfliktu. Kompozice mimo jiné obsahuje stavebné prvky, jako jsou clustery. Harmonicky skladba osciluje mezi jakousi patetickou diatonikou a agresivnější, rozšířenou tonalitou využívající především nezpěvné intervaly.

Oba interpreti zaslouží velkou pochvalu. Po prvním poslechu jsem ale trochu na rozpacích, jestli autor studenty konzervatoří trochu nepřecenil.

Poslední skladbou večera se stala Burlesca pro housle a klavír autora Václava Kučery (nar. 1929). Práce vznikla pod dojmem vynikající hry mladé české houslistky Hany Hložkové, která dílo s kolegou Ladislavem Doležalem uvedla v premiéře. Interpretačně náročná skladba plná flažoletů, pizzicat, disonantních ploch a nečekaných harmonických spojení má podle autora spojit technicky a výrazově dokonalý přednes s živelnou radostí z muzicírování. Podle programu jde z kompozičního hlediska o jednovětý celek, jenž připomíná volně pojatou variačně-evoluční formu s prvky ronda. Místy jsem byl fascinován nezašpiněným hlubokým zvukem houslí, který byl celou skladbu krásný. Na první poslech mne skladba nijak významněji neoslovila, ovšem oba interpreti zaslouží velkou pochvalu.

Zahajovací koncert Dnů soudobé hudby nepřinesl žádná velká překvapení, snad jen téměř neviditelnou propagaci. Diváků od loňska nijak zvlášť nepřibylo a ti, kteří byli přítomni, byli povětšinou taktéž skladatelé nebo jejich příbuzní či přátelé. Z dramaturgického hlediska bych koncert nazval spíše přehlídkou jednotlivých skladeb délkou středního rozsahu, nasázených více či méně náhodně za sebou, jedině snad odkaz na formální zpracování cyklickými skladbami. Přesto bych rád všem zainteresovaným skladatelům a interpretům poděkoval za příjemný, na duchu povznášející večer.

foto: archiv