Odvěká touha zlámaných slov

Ondřej Hanus 19.11.2009

 

Pavel Petr: Aréna pegas. Host, Brno 2009. 304 stran.

Pavel Petr, afektovaný zlínský bard, přichází s autorským výborem ze všech svých dvanácti vydaných sbírek. Od první po poslední, jak je z toho výboru patrné, ji provázejí tři základní, zásadní motivy: moravský folklór, katolicismus a homosexualita.

Homosexualita a katolicismus k sobě jakýmsi podivným způsobem patří. Vzpomeňme na dusné verše dekadentů, v nichž se křesťanské kulisy stávaly dějištěm homoerotických hrátek (viz už sám název Karáskovy sbírky Sodoma). Sodomie je ostatně velmi starý (a dnes již pochopitelně i zastaralý) pojem, který je slovem vyobrazen i v Bibli: „Volali na Lota a řekli mu: ‚Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!‘“ (Gn, 19:5). Horoucí Jihomoravan Pavel Petr vydává tuto knihu v době, která už s „opačnou“ sexuální orientací počítá víceméně jako s něčím samozřejmým. Ale zpátky k vnitrotextovým záležitostem.

Jak už bylo řečeno, Aréna pegas je autorským výborem, což znamená, že rozhodující slovo při jeho sestavování měl básník sám. Je diskutabilní, nakolik reprezentativní a příhodná taková metoda je. Literární historie nás však učí, že autoři sami postupem času na své starší sbírky mění názor. Jinými slovy: to, co se Pavlu Petrovi zdálo být signifikantní a podstatné v roce 1990, už pro něj po téměř dvaceti letech mohlo ztratit svou naléhavost (a naopak). Vem to nešť.

Připomeňme si adekvátně emfatickou recenzi Jiřího Kuběny (jehož vliv je především na raném díle tohoto básníka patrný) na Petrův debut Déšť ve vězení řeky (1990): „Pavel Petr, básník veliké vnitřní síly, protože Doručitel cestou Nezlomené Pečeti Barvy Krve Na Sněhu, Posel Příchozí Na Vinici, Obhájce – Nesvětější a Přečisté – Dvojice Barev Beránkových, se nepochybně vrací k samým základům Poesie, ale i Života, základům starodávným, chtónickým a svátostným. Celá jeho poesis, zhmotňujíc šero Archy Noemovy, je především jakousi Alfou, ležící už někde za Atomovým Hřibem zoufalé Omegy našeho nakonec přece jen okušeného Plodu Poznání, jakýmsi Arché, Prapůvodním A Základním, čestně obnovovaným, pravým opakem jakékoliv An-arché, každého Ne-řádu a Chaosu.“ Vskutku, patos a exaltovanost jsou jedním ze základních stavebních kamenů Petrovy rané tvorby (v pozdějších sbírkách nabírají poněkud odlišnou podobu jakési horoucnosti). Vznětlivě destruovaná syntax podporuje významovou roztříštěnost, což je ještě zesíleno celkovou rytmickou vzletností a básnickým gestem. Všudypřítomné jsou náboženské (i jiné) archetypy, tvarová fragmentárnost, obrazová neukázněnost… Ne nadarmo píše Jan Štolba v doslovu k této knize, že Petrovi občas hrozilo, že bude „pohlcen artistními sklony“. Na druhou stranu, proč ne? I taková může být poezie.

Podobně „širokodeché“ (což je slovo, které se objevuje v mnoha reflexích Petrovy rané tvorby) jsou i další dvě sbírky Rána střeleb (1991) a Křest za hluboké noci (1993). Ovšem jak se pročítáme k srdci knihy, podobné tendence odpadají. V Trojlodí Jakuba (1996) už čteme jinou poezii. Tvarově zocelenou, obrazně nerozháranou, pevnou lyriku, z níž mizí „programová labilita“, ne však ještě „‚usouseďování‘ abstrakt a konkrét“ (Jiří Veselský). I víra zde získává konkrétnější obrysy, jak si všiml třeba Ivan Diviš: „Katolicita knihy nespočívá v nějakém modličení, ale v krvavém vláčení bytosti, v tepenném žilobití“. Zkrátka jsme svědky nové básnické etapy.

Od této sbírky dále se do Petrových textů stále častěji promítají milostná a folklórní témata. Tento vývoj, konkrétně ve sbírkách Za svítání Morava (1998) a Andělům víno (1999), je završen v lyrickém deníku Srdéčko skonči.(2000). Verše jako „Čekám na tvé milování, / alespoň tvou blízkost, / na místech, kde by bylo zázračné, / abys mě tam našel, / a samozřejmě ty mě nehledáš, / je to v pořádku, / já totiž ten nebeský / výstřik semene miluju“ leckoho překvapí svou otevřeností. (Tedy ne že bychom z moderní kultury nebyli zvyklí na daleko silnější kafe, ale v básních něco podobného přece jen nečítáme.) Opět říkám, proč ne? Pravdou však je, že upřímnost a konfesijnost sbírky Srdéčko skonči je přece jen na úkor její kvality.

Volná elegická trilogie S tebou tmavé louky roztroušených ostrovů (2004), Řeckořím (2006) a Ve spánku sluncem jsi voněl (2008) soustřeďuje rozsáhlejší básnické útvary. Píše je básník už dospělý, zralý a vědoucí spíše než doufající a pátrající. Jako by se cosi ustálilo; nepokoj hledání však nemizí.

Závěrečný oddíl, který tvoří soubor nepublikovaných básní Lesní požár kolem Olympie (2008), jsou úsečně, staccatem psané mikrotexty, záznamy, postřehy. Jistě mají svou hodnotu, mám však při jejich čtení pocit, že podobných zápisků lze vytvořit kvanta, a to je pro mě vždy signál, že je něco špatně.

Shrňme. Výbor z básní Pavla Petra, (bohužel?) autorský, obsáhlý a hezky vypravený, svědčí o jednom velkém zápasu básníka z jižní Moravy, jehož zjitřená poezie prošla mnoha zákruty a vrátila se tam, odkud vyšla – do srdce. Opatrně a s pokorou nechť čtenář vstoupí do Arény pegas, kde se svádí boj o duši, o lásku a o slovo.