Přeexponované fotografie
Ivo Harák 13.11.2009
Josef Hrubý: Hovory. Protis, Praha 2008. 74 stran
V rámci toho, kterak lze poezii rozdělit, se mi jako velmi funkční zdá být dělení, jež nenalezneme v poetikách, které však přece dobře vystihuje povahu námi sledovaného objektu: na jednom jeho pólu stojí poezie v dobrém slova smyslu tradiční, (do sebe) uzavřená, celistvá, žádající si od čtenáře toliko spoluprožití dokonalosti tvaru daného především autorovým volním gestem. Interpretační úsilí je zde zaměřeno především na rekonstrukci tvůrcova záměru (ve všech valérech a nuancích).
Poezie, jíž se mi právě dostalo měrou vrchovatou, je však podstatně jiná. Tak jiná, že se jejího autora dokonce zdráhám nazvat tvůrcem svrchovaným a jediným. Žádáme-li od něj celistvý, uzavřený, vybroušeného tvar, budeme kroutit hlavou v nepochopení. Všehochuť, tříšť, výseky z mnohem většího nálezu (?), které jsou nám předloženy, abychom je zrekonstruovali a znovustvořili. s vědomím, že k dílu je zde zapotřebí dvou, a to básníka, který počítá se zvídavým a tvůrčím čtenářem, a čtenáře, který je sám také trochu básníkem – a který se od svého básníka dožaduje více otázek než odpovědí.
Uveďme si tedy příklad, metaforu „nepokřtěné uličky“. v tomto básnickém obraze zůstává velký prostor pro recipientovu fantazii, pro jeho dourčení, kým a proč jsou tyto uličky nepokřtěné (neprší do nich? nikdo sem nechodí? zdají se bezduchými?), zda jde o vlastnost přičítanou jejich fyzickému vzhledu, anebo o hodnocení duchovního habitu. Odsud už je jenom krůček k docenění mnohoslibného názvu nové básnické sbírky Josefa Hrubého Hovory.
Hned nás napadne, jaké že to hovory mohou být (s někým, k někomu, ale snad také proti něčemu a někomu) a že – nepůjde-li o samomluvy – je k takovému hovoru vždy zapotřebí alespoň dvou, přičemž ten druhý bude nejspíš nejen naslouchat, ale také promlouvat, opravovat, upřesňovat, možná nesouhlasit. U Hrubého si však ne vždy můžeme být jisti, zda takovéto stanovisko, zda onen oponent není než výsledkem potřeby nabízet další možnosti, přičemž se nám těchto nabídek dostává od téhož kontemplujícího subjektu. I v takovém případě však půjde o rozhovor, neboť tu je ještě čtenář se svojí vůlí a zkušeností.
Nabývají-li místy Hrubého zjištění podoby až jakýchsi poetických maxim (už už za hranou přemoudřelého poučování: „Vynucená nehybnost přírody: / řeka potěžkává cín“), je abstraktní náhle ukotveno, ba shozeno průsakem konkrétního a živoucího, třeba snítkou zimostrázu. Na straně jedné oceňuji cit pro výrazovou neotřelost a významovou přesnost, na té druhé pak to, jak se Hrubý na surrealismu naučil používat překvapivá slovní a představová spojení, která v důsledku nově definují jimi pojmenovávanou věc: „…vidět slepýše / jak vylévá své tělo do potoka“. Racio se zasekne na tajemství, úžasu, na nevyslovitelném. Je na čtenáři, aby našel společného jmenovatele zdánlivě nesrostitých představ: „plamenem kreslený / sloup“.
Možná až příliš pateticky a emfaticky dává náš autor výhost všemu příliš krásnému a příliš snadnému lyrickému smetí („Není to těžké / Napsat Polárku / a Velký vůz // Není to těžší / než napsat oblázek // Každý hajzl / se to naučil“), nicméně to plně odpovídá Hrubého potřebě závažnosti, závaznosti každého slova („…u přepážky telegrafu / se každé slovo počítá / každé se musí zaplatit“), potřebě ohledávat jeho možnosti (třebas i v básnických etymologiích nebo jeho rozdílným umístěním ve výpovědi: „mít ho rád / nebo ho mít rád“).
Hrubého poezie je sebereflektivní, plná intertextových a interkulturních vazeb, je to lyrika souvislostí, paměti a jazyka. Jejím snad nejzávažnějším tématem je sám život, ovšem život nikoli bezprostředně předmětně představený, ale život, z nějž poznáváme nanejvýš závorky, výpovědi o… s vědomím, že „Řeč nicoty // To je něco jiného / než nicotná řeč.“ Se spodním tónem prozření (nikoli už ironizovaného): „Život letí / možná se nám přišel / vysmát.“
Do takového života samozřejmě patří vazby přátelské a milostné, umění (jako jeho koření), paměť i touhy, ale patří tam také svědectví. Respektive hledání toho, o čem svědčit, a způsobu, jak tak učinit, aby vyslovené nebylo jen mlácením prázdné slámy (pod níž už není třeba oddělovat zrno od plev).
Nahlédneme-li do Hrubého knihy poprvé, budeme nespokojeni: nedočkáme se žádného definitivně správného řešení (k němuž už není zapotřebí ničeho dodávat, ničeho říci).
Nahlédneme-li podruhé, nalezneme v ní sebe: svoje příběhy vypsané před závorku, vlastní zkušenost „V mezisloví zásloví / a předsloví.“
Recenze vyšla v Tvaru č. 14/2009.
A Tempo Revue ji publikuje se souhlasem autora a redakce Tvaru.