Trhliny, vrypy, ražby
Martin Veselka 11.11.2009
Ivan Diviš: Gejzír. Odeon, Praha 2009. 128 stran
Deset let po smrti Ivana Diviše vychází z jeho lyrické tvorby výbor, jehož editorem je Vladimír Justl, znalec básníkova díla a důležitá osobnost českého literárního kontextu druhé poloviny 20. století. Oba tyto faktory nasvědčují, že jde o knihu ve své kategorii mimořádnou, neboť Diviš patří mezi nejvýraznější autory posledních padesáti let a Justl, jenž své rozsáhlé vydavatelské zkušenosti, které načerpal zejména vydáváním spisů Vladimíra Holana, mezi nejvýznamnější editory.
Formálně se jedná o knížku útlou, necelých 130 stránek, jakož i nevelkou svým rozměrem. To je však dáno charakterem obsahově i úpravou zdařilé edice Skvosty poezie nakladatelství Odeon, jejímž je 20. svazkem. Omezený rozsah s sebou samozřejmě nese problém, co z Divišova objemného díla, čítajícího téměř dvacet lyrických knih, vybrat, jak to uspořádat a čím to doprovodit. Editor se s tímto úkolem vypořádal, jak již bylo naznačeno, relativně úspěšně. Kritériem výběru mu byla mimo snahu o reprezentativnost a jistou tematickou spjatost básní jednotlivých celků nepochybně i jeho subjektivní obliba konkrétních textů. Stranou ponechal Divišovy juvenilní sbírky Balada z regálu a První hudba bratřím, stejně jako méně výrazné tituly z 60. let Deník molekuly a V jazyku dolor, fakticky tedy výbor otevírají básně z Uzlového písma, které sám autor považoval za svůj pravý vstup do literatury. Zahrnuty dále nebyly (např. formou úryvků) ani básníkovy delší skladby jako Thanatea či Odchod z Čech. Otázkou je, proč se ve výboru neobjevuje více textů z 90. let, poslední fáze Divišova tvoření, vyznačujícího se podle mnohých přemírou grafomanství a vulgarity, ale současně i hlubokou a sugestivně podanou hořkostí: třeba verše z knihy Češi pod Huascaránem tak chybí docela. Nutno trochu želet i poměrně malého zastoupení sbírek Umbriana a Křížatky. To vše je však vždy rozhodnutím editora a úskalím vytváření výborů. (Na tomto místě si nelze nepostesknout, že dosud nemáme souborné Divišovo básnické dílo…)
Vladimír Justl knihu doplnil poznámkou o autorovi, která žánrově kolísá mezi medailonem a básnivou charakteristikou jeho poezie. Píše v ní mj. „Ivan Diviš. Propastný metafyzik. Suverén mateřštiny. Myslitel s dravým postojem ke světu. Zapisuje, protože musí svědčit. (…) Básník trhlin, vrypů, ražeb. Paprsek deroucí se k člověku průtrží mračen…“ Ano, Divišova snad nejvýraznější vlastnost je vpravdě ona metafyzická úzkost, která jej dohání k neustálému reflektování skutečnosti, nepřetržitému chrlení básní a zápisků různého rázu: od spirituální meditace po vulgární erotická líčení, od modlitby k pamfletu, od hutné, až holanovsky neproniknutelné reflexe k záznamu naprosto banálního vtipu či opileckého tlachu. Za tím vším cítíme silný etický rozměr, který ať již realizován konstantním hledáním a ztrácením Boha a řádu, či nekompromisní kritikou společenské morálky Východu i Západu, tvoří svou urputností paralelu k Divišovu básnickému stylu. Mistrné ovládání češtiny jevící se především ve sféře slovní zásoby (nejvíce ve sbírkách z 60. a 70. let) a jejího využití při tvorbě metafor střídá v pozdějších obdobích velká jazyková vágnost, často spadající až do přízemní vulgarity. Obě tyto polohy však mají své vysvětlení a ospravedlnění: Reflektují plně jeho úděl člověka-básníka: jeho nároky jsou vysoké, břímě, které si naložil, příliš těžké. Padá pod ním a znovu se zdvíhá. Extrémně fascinován ženami a Bohem adoruje i odvrhuje. Jeho prostředky jsou vznešená manýra, inovativní vidění, ale i ohromná pregnantnost, vedle nich pak jednoduchý záznam a konečně i ona sprostota. Je vskutku z těch, jakými byli Bloy, Deml či Rozanov. Avšak také Palivec, Holan a Zahradníček.
Skutečnost sice „jediným úderem absolutní básně nerozdrtil“ (kdo však?), nicméně jeho zcela drtivá umíněnost, cosi mezi úporností a neústupností, a zcela absolutní nutnost psát dokládají jeho skutečnost básníka.