A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

564. úterek Umělecké besedy

Vojtěch Esterle 3.11.2009

Na pětistém šedesátém čtvrtém úterku Umělecké besedy zazněly 13. října 2009 v bývalém kostele sv. Vavřince v Hellichově ulici čtyři skladby pro housle a klavír. Program komorního koncertu si speciálně pro tuto příležitost připravili houslista Radim Kresta s klavíristkou Hanou Volkovou.

Večer byl zahájen skladbou *Sblížení II* z roku 1997 pana profesora Milana Slavického (1947 - 2009), žel nedávno zesnulého, který byl dlouholetým aktivním a obětavým členem UB – jak jsme se mohli dočíst na zadní straně programu, kde Slavickému vyjádřil vděčnou vzpomínku Lukáš Matoušek. Dílo je krásným propojením tradice komorní hudby s progresivní hudební řečí.	Milan Slavický
Funguje totiž na principu komorních skladeb 19. století nejen jako hudba pro posluchače, ale též coby požitek ze společného hraní pro interprety. Ti v „dvojportrétu pro housle a klavír“, jak zní podtitul skladby, podali výborný výkon plný spontánní tvořivosti a radosti ze souhry. Skladba navíc – svým jasně vymezeným principem přibližování výrazových prostředků od protikladného charakteru jednotlivých nástrojů až do splynutí ve společném tématu a nakonec i na jediném tónu – zapůsobila jako sblížení pro obec posluchačů, jejichž soustředění si ve svém průběhu čím dál víc přitahovala, až se v závěru stalo takřka hmotným.

Večer byl zahájen skladbou Sblížení II z roku 1997 pana profesora Milana Slavického (1947 - 2009), žel nedávno zesnulého, který byl dlouholetým aktivním a obětavým členem UB – jak jsme se mohli dočíst na zadní straně programu, kde Slavickému vyjádřil vděčnou vzpomínku Lukáš Matoušek.
Dílo je krásným propojením tradice komorní hudby s progresivní hudební řečí.

Milan Slavický

Funguje totiž na principu komorních skladeb 19. století nejen jako hudba pro posluchače, ale též coby požitek ze společného hraní pro interprety. Ti v „dvojportrétu pro housle a klavír“, jak zní podtitul skladby, podali výborný výkon plný spontánní tvořivosti a radosti ze souhry. Skladba navíc – svým jasně vymezeným principem přibližování výrazových prostředků od protikladného charakteru jednotlivých nástrojů až do splynutí ve společném tématu a nakonec i na jediném tónu – zapůsobila jako sblížení pro obec posluchačů, jejichž soustředění si ve svém průběhu čím dál víc přitahovala, až se v závěru stalo takřka hmotným.

Jako druhá skladba před přestávkou zazněla třívětá Sonáta č. 1 pro housle a klavír od Jaroslava Doubravy (1909 - 1960). Ač bylo dílo napsáno za druhé světové války, v roce 1942, neodráží válečné nálady. Jde o zajímavý, barevný hudební svět.
Sonáta postavená na tradičních melodicko-harmonických principech zapůsobila především svojí neotřelou melodikou, která neinklinovala k romantickým ani modernistickým floskulím, naopak byla vystavěna svébytně a originálně. Také harmonická výbava zněla působivě, což bylo zřejmě i zásluhou interpretů, kteří skladbu pečlivě nastudovali a přednesli s velkým pochopením a důrazem na barevnost harmonií. I zde byla z instrumentalistů cítit radost ze souhry a sdílení hudby.

První polovina koncertu byla zakončena četbou z tvorby Františka Halase (1901 - 1949). Postaral se o ni Rudolf Kvíz, který si vybral druhou polovinu básnické prózy Já se tam vrátím, konkrétně části o podzimu, zimě a závěrečný epilog. Velmi intenzivně přednesená přírodní lyrika příjemně korespondovala s předešlým hudebním dílem. Střídání volného verše s vázanými, rýmovanými úseky připomínalo uvolněnou harmonickou strukturu Doubravovy hudby. První půle tak působila uzavřeně a soustředěně.

Přestávka proběhla ve vskutku besední atmosféře nad minimalistickými kolážemi Pavly Aubrechtové (nar. 1946) z cyklu V noci. Asi pětatřicet posluchačů, kteří se zde sešli, svolal po chvíli uměleckého besedování ke druhé části koncertu zvuk gongu.

Na programu druhé poloviny byla nejprve jednovětá sonáta Dodekaria I. z roku 1990 od skladatelky Marty Jiráčkové (nar. 1932). Tato kompozice stavějící na dodekafonní technice, jak vyplývá už z názvu, byla věrná schönbergovskému pojetí dvanáctitónovosti, díky čemuž působila trochu archaicky. Ač byla vytvořena na samém konci dvacátého století, dýchala z ní dvacátá léta. Poté, co si interpreti v první půli nastavili skutečně vysokou laťku, působili nyní trochu mdle. Dodekaria nevyzněla příliš výrazně a nesetkala se s velkým pochopením.

Zdeněk Pololáník	Závěrečným číslem večera byla *Suita pro housle a klavír* o třech částech Zdeňka Pololáníka (nar. 1935) z roku 1957. Suita stavěla spíše na virtuózních předpokladech interpretů, než na sdílení společného tvoření a poslouchání hudby vlastním komornímu žánru, které bylo silně přítomné v první polovině večera. Dosti konsonantní hudba je plná příjemných moravských názvuků. Zajímavější děje probíhají v oblasti rytmu, kde se hráči mohli skutečně „vyřádit“.
Skladba se stala – i přes jejich spolehlivý a s gustem provedený výkon – nepříliš strhujícím finále, uzavírajícím komorní večer trochu nečekaným směrem.

Zdeněk Pololáník

Závěrečným číslem večera byla Suita pro housle a klavír o třech částech Zdeňka Pololáníka (nar. 1935) z roku 1957. Suita stavěla spíše na virtuózních předpokladech interpretů, než na sdílení společného tvoření a poslouchání hudby vlastním komornímu žánru, které bylo silně přítomné v první polovině večera. Dosti konsonantní hudba je plná příjemných moravských názvuků. Zajímavější děje probíhají v oblasti rytmu, kde se hráči mohli skutečně „vyřádit“.

Skladba se stala – i přes jejich spolehlivý a s gustem provedený výkon – nepříliš strhujícím finále, uzavírajícím komorní večer trochu nečekaným směrem.

Interpreti byli odměněni zaslouženým potleskem, ačkoli druhá půle nedosáhla úrovně první části koncertu. Je otázkou, zda šel program večera postavit lépe. Rozhodně je však nutno ocenit velmi soustředěný výkon Hany Volkové a Radima Kresty i velmi pozitivní atmosféru celého večera. Škoda jen, že tyto akce nejsou o něco více či výrazněji propagovány. Ač komorní hudba nevyžaduje nabité sály s tisíci posluchačů, zasloužily by si poněkud početnější návštěvu, neboť jsou dobrou příležitostí k soustředěnému sdílení uměleckých děl.