Cinegoga

Jan Rybář 1.11.2009

 

Ve středu 14. 10. 2009 představil Komorní orchestr Berg netradiční koncert svého abonentního cyklu. V pražské Španělské synagoze byl ve spolupráci s Židovským muzeem promítnut němý film z rané hollywoodské produkce Hungry Hearts (natočeno 1922) režiséra E. Masona Hoppera. Novou hudbu pro něj složil mladý český autor Jan Dušek (nar. 1985).

Film zpracovává příběh židovské rodiny z Ruska, která se rozhodne přesídlit do Spojených států amerických za vidinou lepšího života. Není však lehké uchytit se v kolotoči amerického životního stylu, a tak rodina zpočátku v podstatě živoří. Vzhledem k tomu, že se jedná o starší hollywoodský snímek, čeká nás na konci klasický, téměř až kýčovitý happy end s pohledem na nové nablýskané a prostorné sídlo, kde spolu všichni spokojeně žijí. Snímek mě velmi překvapil některými moderními filmařskými prvky, které bych u němého filmu neočekával – pestrá střihová skladba, dramatické prostřihy mezi paralelně se odehrávajícími scénami a podobně.

Jelikož němý film obecně neobsahuje žádnou původní zvukovou složku, musí vše zastat hudba. Její autor, Jan Dušek, mimo jiné v programu píše: „S dirigentem Vrábelem jsme dospěli k názoru, že nechceme hudbou doplnit celý film, protože shledáváme zajímavým ponechat divákovi možnost poznat němý film v jeho holé podobě a uvědomit si tak význam hudby, ruchů a především dialogů, které dnes vnímáme jako neoddělitelnou součást filmu.“
To samo o sobě zní sice zajímavě, avšak já to považuji za zásadní nedostatek celé produkce a tento záměr na mě působí spíše jako „z nouze ctnost“. Věřím, že pro skladatele by muselo být velice náročné napsat osmdesát minut nové originální hudby, ale i tak existuje mnoho možností jak tento „handicap“ se ctí vyřešit. V okamžiku, kdy orchestr začal hrát, film najednou „ožíval“ spoluvytvářením dějové zápletky. V momentě, kdy hráči hrát přestali, film ztrácel padesát procent své působivosti. Mohl to být sice záměr (jak autor popsal v programové brožuře), pro mě však nezafungoval.

Jan Dušek ozvučil přibližně polovinu snímku, zbytek se odvíjel bez jakéhokoliv hudebního doprovodu (imitace vrčení staré promítačky působila poněkud improvizovaně). Autor se tematicky inspiroval jak židovskou hudbou, tak typickou hudbou pro americký kontinent – jazzem.
Celá partitura byla velice vkusně vypracována, dobře instrumentována a hudba ke snímku většinou „pasovala“. Občas jsem však jistým věcem neporozuměl: zvuková stopa končila často v polovině scény nebo naopak utichla, když přišel zásadní střih či dějový moment.
Místy jsem taktéž zalitoval, že se skladatel nepustil do sofistikovanější kompoziční práce. Často mi hudba až příliš evokovala hollywoodský způsob filmové tvorby. Jediné místo, kde Dušek zvolil novější postupy, se vyskytlo před koncem filmu, kdy dochází k největší dramatické akci. Zde autor využil mikrointervalového rozlaďování tématu, které exponoval už dříve, a docílil zajímavé emocionální působnosti.
Taktéž mi přišlo na škodu, že faktura hudby byla převážně plně orchestrální. Ocenil bych, kdyby pod některé scény nechal Dušek znít např. sólový smyčcový nástroj. Autor nevyužíval častějších hudebních návratů – opakování celých oddílů by také časově velmi napomohlo. Těmito způsoby by vyřešil problém s velkým množstvím stopáže, jež je nutné pro němý film napsat.

Nastudování skladby pod taktovkou Petera Vrábela bylo standardní. Občasné intonační nepřesnosti nevadily tak, jako při běžné koncertní produkci. Spolu s velikostí tělesa (které čítalo kolem dvaceti muzikantů) pak spoluvytvářely dojem dobové hudební kulisy, kdy živé orchestry musely často fungovat „samospádem“ bez možnosti detailnějšího zkoušení.
I přes všechny výtky jsem si večer velmi užil a myslím, že se jednalo o nevšední a inspirativní událost.