Údolích suchých kostí Vladimíra Franze
Josef Počepický 29.10.2009
Festival … příští vlna/next wave … zprostředkoval posluchačům pražskou premiéru opery-oratoria Údolí suchých kostí svérázného skladatele Vladimíra Franze (nar. 1959). Dílo zaznělo 7. října v působivém prostředí Pražské křižovatky, zrekonstruovaném gotickém kostele svaté Anny v Liliové ulici. Samotnému provedení předcházel akt slavnostního předávání Poct festivalu, které s vtipem a nonšalancí moderoval sám Vladimír Franz, načež ceremoniál ukončil polemickou otázkou, zda to, co na festivalu probíhá, je příští vlna, nebo je to připravování se na skutečnou vlnu příští …
Téma celého alternativního festivalu pro tento ročník znělo … mezi životem a smrtí … Franzovo dílo naplňuje toto motto více než přiléhavě. Libreto vychází z kapitoly starozákonního textu proroka Ezechiela Údolí suchých kostí, která je v tomto kontextu jedinou krátkou částí Starého zákona zabývající se vzkříšením. Autor sám v rozhovoru do festivalových novin uvedl dějovou situaci následujícím způsobem: „Vzkříšení, to je naděje. Naděje na druhou šanci. Kdybychom své životy mohli prožít znovu, tak bychom: … A to je právě ta otázka – dokázalo by lidstvo druhou šanci využít? Nebo by šlo cestou stejných, ne-li horších omylů?“
Libreto volně přecházející mezi latinou, arabštinou a češtinou vzešlo z pera Rostislava Křivánka, choreografie se ujal David Strnad, režie Linda Keprtová, scénografie Marie Blažková (roz. Šimková). Účinkovali členové brněnského tanečního divadla MAXIMVS a orchestr a sbor Ars Brunensis Chorus pod taktovkou Dana Kalouska. Premiéra asi hodinového představení se uskutečnila na jaře tohoto roku v Brně při oslavách třiceti let fungování smíšeného sboru Ars Brunensis.
Kdybych měl hudební prostředky této opery-oratoria formulovat stručně, po prvním poslechu toto dílo nazvu alternativní postmodernou. Jednoduše proto, že formulované hudební myšlenky spolu s vyjadřovacími prostředky jsou dle mého názoru natolik různorodé, neucelené a naoko chaotické, až to celé paradoxně drží pohromadě. Některé části zní téměř barokně, jiné mají, zejména díky použití bicí soupravy, skoro rockový sound. Narazíte zde na části, kdy si myslíte, že autor neumí psát, aby to o pět minut později vyvrátil kompozičně zdařilou plochou.
Orchestr Ars Brunensis Chorus, spíše rozšířeného komorního obsazení, si ostudu v žádném případě neuřízl. Ba naopak, i v intonačně obtížnějších částech si počínal poměrně jistě. Souhra byla až na několik míst v podstatě bez problému, nasazení směrem k závěru spíše gradovalo.
Sbor, jakožto nezbytná součást opery-oratoria, je velmi živou součástí celého díla. Funguje jako herecký subjekt pro navození atmosféry a lokálního koloritu – nejprve samotným působivým nástupem hledištěm na scénu, taktéž použitím netradičních kostýmů. Vhodnou sazbou, zpěvem a komentujícími turbae doplňuje autor apokalyptickou vizi.
Ze sólistů bych rád vyzdvihl výkon barytonisty Tomáše Krále vroli proroka Ezechiela, jenž byl ve všech polohách jistý a přesvědčivý, stejně tak v roli Boha zpívající basista Jan Šťáva a v roli Šemuela altistka Markéta Cukrová, která občas zvukově, zejména při dialogu se Zorou Jandovou, jejíž výkon byl velmi slušný, poněkud zanikala. Ač se mi exaltovaný projev Zory Jandové v roli Šemchazaje zpočátku zdál nevhodný, ke konci její záměr vykrystalizoval do celkem jasných kontur. Totiž provokativní, pohrdavá a štvoucí postava „démona“ disponujícího šíleným smíchem dokresluje působivou provokativní vizi zhýralé společnosti.
Měl jsem poněkud problém s lokalizací konkrétní postavy, či „nositele děje“. Na můj vkus bylo na pódiu příliš věcí, které rozptylovaly mou pozornost. Kostýmová stránka byla originálně pojatá, jako rekvizity byly použity nákupní vozíky.
Opera-oratorium Údolí suchých kostí je místy hravá, nepostrádá dostatek vtipu, zároveň obsahuje části, ve kterých člověku až mrazí v zádech. Celé dílo končí dost pochmurně a negativně, když se sbor provokativně otáže: „A co si myslíš ty, Bože?“
Všem zúčastněným bych touto cestou rád poděkoval za neopakovatelný hudební i vizuální zážitek.
Foto: Vojtěch Brtnický