A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Konvergence No. 3 – 7. října 2009

Jan Fila 27.10.2009

Letošní třetí koncert ansámblu Konvergence se konal ve středu 7. října v bývalém kostele Svatého Vavřince. Vyslechli jsme čtyři nevšední kompozice z pera Tomáše Pálky, Františka Lukáše, Michaely Plachké a Alberta Breiera.

Tomáš Pálka (nar. 1978) se dnes představil skladbou Kopretina (2009) pro kontratenor, smyčcový kvartet a kytaru na báseň Jana Víchy (o této skladbě čtěte na A tempo Revue zde a také zde). Celá kompozice, jejíž výraznou složkou je práce s témbry nástrojů, což umocňuje i občasné využití smyčce na kytaru, se nese ve velmi tiché dynamice a podtrhuje tak vyznění křehké básně. Příjemným překvapením pro mne byl zejména sólový part v podání Jana Mikuška, který po celou dobu neopouští svou modalitu, přesto je v něm stále co objevovat. Autor se opět, jako už v mnoha jiných skladbách, ukázal jako mistr jednohlasu. Po celou dobu asi desetiminutové skladby jsem byl stržen proudem hudby.

Tomáš Pálka

František Lukáš

Jako druhá kompozice večera zazněla skladba Františka Lukáše (nar. 1977) Kam vede srdce (2005) věnovaná jeho ženě, již jsme vyslechli ve výborné interpretaci klavíristky Evy Hutyrové. Hned od začátku mne zaujala důsledná práce s pedálem, kterou je docíleno působivých barevných efektů. V harmonické složce pak byla zřetelná preference kvart a kvint. Po dlouhé gradační ploše operující s jednohlasem zadržovaným pedálem přicházejí ostré akordy ve staccatu. Přesto jsem měl pocit, jako kdyby tato kompozice na tento koncert nepatřila. Možná to bylo dáno i dramaturgií večera, kdy po křehké Pálkově skladbě inspirující k zamyšlení přišla další mystická kompozice.

Stella Magna (2009) pro soprán, kontratenor a smyčcové trio Michaely Plachké (nar. 1981) mě od počátku upoutala užitím dvojjazyčného textu (o této skladbě čtěte na A tempo Revue zde a také zde). Sólisté Miroslava Časarová a Jan Mikušek stáli v rozích pódia, a tím byl tento efekt střídání češtiny a latiny v kanonickém principu ještě více umocněn. V důsledku toho, že kontratenor se připojuje až po více než polovině skladby, působil na mne celek po formální stránce mírně nevyváženě. O to více mne oba sólové party zaujaly svou melodikou a prací s textem – oba se vyznačují velmi nosným linearismem. Jak je u této autorky obvyklé, celou partiturou nás provázelo velmi jemné polyfonní předivo.

Po delší pauze vynucené několikanásobným přelaďováním smyčcových nástrojů (na požadovanou skordaturu houslí: g, es1, a1, e2; violy: des, as, d1, a1; violoncella: C, G, d, b) jsme vyslechli *Trio pro housle, violu a violoncello* (2001) Alberta Breiera (nar. 1961) - náhled partitury. Způsob kompoziční práce užitý v této skladbě se velmi podobá prostředkům Smyčcového kvarteta č. 4 (2004), který zazněl v rozhlasovém pořadu Hudební fórum Ondřeje Štochla. Trio se mi jevilo sympatičtěji a i mé pocity z něho byly výrazně pozitivnější. Dokonce jsem měl vnitřní pocit přicházející naděje a dobra. Originální verze Tria je notována bez taktových čar, což téměř znemožňuje provedení obtížně čitelné předlohy.	Albert Breier (vlevo) a Ondřej Štochl
Autor také napsal pomocnou partituru s taktovými čarami, čímž poskytnul interpretům, kteří hráli kvůli mimořádně náročné koordinaci souhry celé Trio přímo z ní, alespoň určité orientační body. Leccos z Breierovy estetiky lze pochopit po přečtení rozhovoru, který s ním vedl Ondřej Štochl. Breier užívá kompletní spektrum přirozených flažoletů. V této partituře, do níž jsem měl možnost nahlédnout, se často objevují i přirozené flažolety sedmého shorku (mikrointervalová přirozená septima), kterých je na každé struně smyčcových nástrojů pouze šest a nejsou v běžném arsenálu interpretů k dispozici. Skordatura, která sama o sobě značně stěžuje již tak téměř nehratelnou kompozici, mimořádně rozšiřuje spektrum přirozených flažoletů. Domnívám se ovšem, že kdyby Breier užil flažoletů umělých, docílil by stejného efektu (s výjimkou přirozených septimových flažoletů). Významnou složkou skladby je také využití mikrointervalů, které ještě více zjemňují užitý materiál. Určitě bych se přimlouval za užití přesnějšího zápisu flažoletů. Interpreti by jistě uvítali, kdyby neměli v partu pouze znějící tón na x-té pomocné lince, ale přesný hmat, kterým mají tón zahrát (jak je ostatně patrné i z notové ukázky). Celá partitura je protkaná neustálými změnami dynamiky, která kolísá od ppppp po fffff… Otázkou zůstává, má-li ještě tak bohatá diferenciace nějaký smysl. I když se jedná o skladbu posluchačsky náročnou, velmi mne zaujala a rád bych celou třičtvrtěhodinovou kompozici vyslechl znovu.

Po delší pauze vynucené několikanásobným přelaďováním smyčcových nástrojů (na požadovanou skordaturu houslí: g, es1, a1, e2; violy: des, as, d1, a1; violoncella: C, G, d, b) jsme vyslechli Trio pro housle, violu a violoncello (2001) Alberta Breiera (nar. 1961) - náhled partitury. Způsob kompoziční práce užitý v této skladbě se velmi podobá prostředkům Smyčcového kvarteta č. 4 (2004), který zazněl v rozhlasovém pořadu Hudební fórum Ondřeje Štochla. Trio se mi jevilo sympatičtěji a i mé pocity z něho byly výrazně pozitivnější. Dokonce jsem měl vnitřní pocit přicházející naděje a dobra. Originální verze Tria je notována bez taktových čar, což téměř znemožňuje provedení obtížně čitelné předlohy.

Albert Breier (vlevo) a Ondřej Štochl

Autor také napsal pomocnou partituru s taktovými čarami, čímž poskytnul interpretům, kteří hráli kvůli mimořádně náročné koordinaci souhry celé Trio přímo z ní, alespoň určité orientační body. Leccos z Breierovy estetiky lze pochopit po přečtení rozhovoru, který s ním vedl Ondřej Štochl. Breier užívá kompletní spektrum přirozených flažoletů. V této partituře, do níž jsem měl možnost nahlédnout, se často objevují i přirozené flažolety sedmého shorku (mikrointervalová přirozená septima), kterých je na každé struně smyčcových nástrojů pouze šest a nejsou v běžném arsenálu interpretů k dispozici.
Skordatura, která sama o sobě značně stěžuje již tak téměř nehratelnou kompozici, mimořádně rozšiřuje spektrum přirozených flažoletů. Domnívám se ovšem, že kdyby Breier užil flažoletů umělých, docílil by stejného efektu (s výjimkou přirozených septimových flažoletů). Významnou složkou skladby je také využití mikrointervalů, které ještě více zjemňují užitý materiál. Určitě bych se přimlouval za užití přesnějšího zápisu flažoletů. Interpreti by jistě uvítali, kdyby neměli v partu pouze znějící tón na x-té pomocné lince, ale přesný hmat, kterým mají tón zahrát (jak je ostatně patrné i z notové ukázky). Celá partitura je protkaná neustálými změnami dynamiky, která kolísá od ppppp po fffff… Otázkou zůstává, má-li ještě tak bohatá diferenciace nějaký smysl. I když se jedná o skladbu posluchačsky náročnou, velmi mne zaujala a rád bych celou třičtvrtěhodinovou kompozici vyslechl znovu.

Další z letošních koncertů ansámblu Konvergence přichystal posluchačům neobvyklý zážitek. Je škoda, že takto zajímavá dramaturgie a kvalitní provedení se nesetkává s velkým zájmem publika, kdy i malá koncertní síň v bývalém kostele Svatého Vavřince nebývá zcela zaplněna. Těším se na další navštívené projekty tohoto u nás nevšedního uskupení.

Foto: Jan Fila