Básně Kamila Boušky

 25.10.2009

 

 

–––

 

 

              Nejprve

sáhnu do světla pro oči                   vytrysknou jiskry           a slunce zasype kosti

 

Do dlaní naberu spánky                    rozkřešu hvězdy v prstech

 

                                                                     a na kůži zůstane žlutý pyl

 

                                   polknu        a rozkvete ve mně hlas

 

Promnu noc za očima                     zapraská jako zčeřená hladina

 

                                                                    a světlo sykne pod jazykem

 

           A pak Ty
                                                      sevři mě sevři mezi rty

                                                                                                 a řekni

 

 

Sup

 

 

Když rozpažím

                   slunce ve mně zčerná

                                        světlo ve tvaru ptačí lebky

                                                                         od hlavy až po zahnutý spár

vrhá k zemi strmý stín                                          hluboko do bílých kostí

                                       a smrti kterou život navršil

zatínám pařáty

            a trhám šedé maso Stvoření       tvrdým zobákem vyklovávám oči

                                                                                                               otcům

jejich jazyk a mrtvá slova mě hřejí na prsou

                                                 a neumírají

 

 

Had

 

 

Konečně tlamu plnou písku

                                      dlouhý jako Slovo na počátku

svlékám se z nekonečné věty

                                     vláčnou kostrou času         vleču lásku bez útěchy

a jenom jed promluví z ochromené tkáně

                                                         na suché kůži horkou poušť

leptám světlo ve studené krvi             ve žlutých očích

                                                                                tvrdý chlad uráží Bohy

                   když ovíjím a laskám zemi

                                                                 syčí ve mně stín

                                                                                            a mlčí smrt

–––

 

 

a znovu

            vykroužím oblohu svými rty

                                             do ranního světla zakloním hlavu

           rozemnu v očích suché plátno tmy            napnu řeč a ponořím do barvy

zasadím hlas do dutiny stromu

                                                ptákům pod křídla schovám slova

zem poteče žilami            na kůži bude prosakovat

                                                                    dech přinesu na dlani

                                                              a pak Ty
                                                                                 říkej mě říkej
                                                                                                  nedořekni

 

 

 

–––––––––

Kamil Bouška (nar. 1979 v Kladně) vystudoval religionistiku na FHS v Pardubicích. Zakládající člen skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném sborníku (Dauphin, Praha 2008), časopisech Psí víno, Listy a revue Souvislosti. Žije v Praze, živí se jako knihovník. Přítomné básně pocházejí z cyklu Rozemnutá země (2009).