Autorský večer Jiřího Bezděka v Plzni
Jan Fila 21.10.2009
V pondělí 5. října se uskutečnil koncert z děl Jiřího Bezděka v sále Antonína Dvořáka nově zrekonstruovaného Domu hudby na Husově třídě, který mě příjemně překvapil svou akustikou i celkovým vzhledem. Organizačně velmi složitý koncert finančně podpořila Konzervatoř Plzeň ve spolupráci se Západočeským hudebním centrem a Nadací Karla Pexidra.
Hlavní protagonista večera Jiří Bezděk (* 1961) uvedl každou kompozici krátkou úvahou. Pro tento slušně navštívený koncert vybral skladby, které vytvořil v několika posledních letech. První polovina koncertu představila skladby, které byly napsány pro různé festivaly. Druhá část koncertu byla věnována dílům inspirovaným literární předlohou. Pro Jiřího Bezděka je důležitý programní prvek kompozice a též srozumitelnost sdělení posluchači.
| První kompozicí večera, jež měla premiéru na Dnech soudobé hudby 2008, byla hudební úvaha pro klavír na čtyři ruce De mortuis nil nisi bene (O mrtvých jen dobře, 2006). Dnes jsme ji vyslechli v premiérovém obsazení profesorů plzeňské konzervatoře Věry Müllerové a Luďka Šabaky. Sám autor označil skladbu jako sonátu, která ovšem nenaplňuje sonátovou formu v pravém slova smyslu. Třívětá skladba má přehlednou stavbu. Úvodní věta Allegro energico obsahuje nápadný motorický prvek s výraznou pravidelnou pulsací toccatového typu. Významné je užití paralelní kvinty ve středních hlasech. Celá virtuózní kompozice obsahuje množství komplikovaných polyrytmických struktur, které by sólově byly pravděpodobně téměř neproveditelné. |  Jiří Bezděk |
|---|---|
| Autor povětšinou vrství terciové struktury obohacené o malé sekundy. Druhá věta Adagio con emozione konfrontuje hudební otázku (pianissimo) s prudkým vpády staccata ve fortissimu. Závěrečná věta Allegro ben ritmico opět obsahuje ostře odlišené rytmické struktury přerušované ataky mollového kvintakordu ve velmi široké poloze, kterým také skladba končí. | |
Spolupráce Jiřího Bezděka s ansámblem Musica ad Gaudium začala již před dvaceti lety. Tehdy si u něj soubor objednal pro zájezd na Island skladbu Tři kubistická zátiší (1989). Provedení mělo úspěch. Díky tomu vznikly v následujících letech další kompozice, se kterými se ansámbl opětovně prezentoval na Islandu. V české premiéře zazněly Severské písně beze slov (2009) pro soprán, cembalo, hoboj, flétny a fagot komponované pro islandské turné s tamní hobojistkou Eydiís Franzdóttir, která tuto kompozici u autora objednala a též do Plzně na koncert přiletěla. Autor zvolil formu suity. Nebrání se asociaci s Písněmi beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, naopak, byl to úmysl. Vokální part užívá pouze vokály a stává se tak další kontrapunktickou složkou. Čtyřvětá skladba začíná Prologem pro sólovou basovou zobcovou flétnu (Jaromír Tichý). Autorem zamýšlené baladické vyprávění starého námořníka bylo vystiženo užitím modálního materiálu dokonale. Druhá věta Námořnická I. přidává ve veselé hudbě ostatní nástroje. To se ukázalo jako úskalí, protože basová flétna se v kombinaci se sopránem (Andrea Brožáková), cembalem (Alena Tichá), hobojem (Eydiís Franzdóttir) a fagotem (Václav Kapusta) akusticky propadala. Je to způsobeno konstrukcí nástroje, který v nejhlubším registru (zde vlastně v tenorové poloze ansámblu) není schopen silnější dynamiky. Při silnějším proudu vzduchu se tedy příliš brzy přefukuje do vyšších oktáv. Tento akusticky nepříznivý dojem jsem měl možná i proto, že flétnista stál na pravé straně sálu a zvuk ze středu pódia byl ve výraznějším akustickém bodu, jak jsem se přesvědčil u předchozí klavírní skladby. Ve chvílích, kdy interpret hrál na tenorovou zobcovou flétnu, nebyl tento problém tolik markantní. Předposlední věta Intermezzo je zamyšlením. Působí zde v kontrapozici sólový hlas doprovázený kontrapunkty dřevěných nástrojů a cembala, které užívá zahuštěné akordy terciové struktury s převahou vrstvených durových kvintakordů a kombinací dur-moll souzvuků. Závěrečná Námořnická II. pak zpracovává kombinačně materiál celé skladby. Sólový soprán obsahuje několik velmi vysokých míst, která sólistka zvládla bez sebemenších obtíží.
Zvuky neuróz a urozených duší pro housle a akordeon (2007) zazněly poprvé na Pražských premiérách 2009 v podání koncertního mistra České filharmonie Miroslava Vilímce a profesorky Plzeňské konzervatoře Jarmily Vlachové. Dnešní večer uzavíraly první polovinu koncertu. Toto relativně exotické obsazení umožňuje značný počet barevných kombinací. Třívětá skladba tvoří dvojité variace na půdorysu passacaglie, kdy se pravidelně střídají plochy neuróz (disonantní materiál) s plochami urozených duší (neoklasicistní modální struktura). Každá z obou druhů ploch navazuje na svou podřízenou část, takže pro mne bylo velmi zajímavé střídavě sledovat dvojitý variační proces.
Po přestávce zazněly Zimomřivé písně pro mezzosoprán a klavír na německé texty Moniky Hähnel (2002) v podání Romany Feiferlíkové a Věry Müllerové. V tomto obsazení zazněly již více než třicetkrát. Přitom okolnosti vzniku kompozice nebyly podle svého autora vůbec jednoduché. Profesorka Monika Hähnel, působící na univerzitě v Chemnitz, původně prosbu o souhlas ke zhudebnění svých textů Jiřím Bezděkem rázně odmítla, měla zřejmě pocit, že Čech nemůže správně vystihnout podstatu německého textu a zaslala mu Goetha. Až po setkání s jeho skladbami na koncertě v Chemnitz souhlasila. Mohly tak vzniknout velmi sympatické písně, které se nadobro staly součástí repertoáru obou interpretek. Škoda, že v programu nebyl k dispozici překlad básní, takto jsme mohli pouze odhadovat obsah textů.
První píseň Na severu obsahuje v sólovém partu velmi příjemné diatonické melodie, nejdůležitější dění se odehrává v klavíru. Nepřekračuje hranice polytonality. Druhá velmi krátká píseň Osamělé dítě na mne působila velmi uštěpačně. Večer obsahově zřejmě nepřináší nic dobrého, je velmi zlověstný, alespoň tak usuzuji podle hudby. Závěrečná píseň Lenivé moře působí naopak velmi něžně a celý cyklus tak dostává jemnou tečku. Celý cyklus na mne velmi příjemně zapůsobil a přeji mu, aby dál žil na koncertních pódiích.
 Jiří Bezděk a Pavel Samiec |
Letos jsou to již čtyři roky, kdy byla zahájena činnost skladatelského oddělení Plzeňské konzervatoře. Jiří Bezděk, který se stal zakladatelem a prvním vedoucím tohoto oddělení, představil svého studenta čtvrtého ročníku skladby, dirigování a akordeonu Pavla Samiece (* 1984) a jeho trio pro housle, violoncello a klavír Osvity inspirované básněmi Daniela Soukupa (2008). Skladba zazněla v podání renomovaného ansámblu Tria Zdeňka Lukáše (Věra Müllerová, Michal Pospíšil a Hana Vítková). Před každou částí nám Blanka Hejtmánková zarecitovala příslušnou báseň. Osobně mne verše Daniela Soukupa příliš neoslovily. U takovýchto skladeb je vždy velké nebezpečí, že skladatel sklouzne k popisnosti zvoleného tématu. Pavlu Samiecovi se to naštěstí nestalo a vznikla tak zajímavá kompozice. | |
|---|---|---|
|
||
Píseň Laury na text Františka Kratochvílapro soprán a klavír (2004) Jiřího Bezděka ve skvělém podání Lucie Hilscherové a Evy Vimrové mne asi zaujala z celého koncertu nejméně. Autor textu František Kratochvíl, ředitel ZUŠ ve Stříbře, byl koncertu též osobně přítomen. Tato milostná píseň je součástí několik let společně připravované opery ze staré Prahy Ďábel v Praze. Píseň již byla natočena Českým rozhlasem Plzeň. Důležitým znakem modálního materiálu je lydická kvarta. V závěru pak vystupuje jako důležitý element střet dur a moll. Na kompozici mne zaujala častá unisona obou interpretek.
Závěrečná kompozice byla jedinou světovou premiérou večera, kterou autor věnoval otevření Domu hudby. Stala se jí Sonáta pro klavír č. 6 Responzorium, Modlitba a Kázání za Karla Klostermanna (2008) v podání Věry Müllerové. Autora zaujalo dílo Karla Klostermanna (1848 – 1923) především svou realističností bez příkras a vztahem k Šumavě, která není daleko od Plzně, a proto k ní má skladatel také velmi blízko. První věta Responzorium je efektní toccata využívající složitou polyrytmii v modálním světě a častá unisona. Druhá část Modlitba na naznačeném rondovém půdorysu pracuje se stále se vracejícím tématem písňového charakteru. Zaujaly mne undecimové souzvuky využívající jako jádro tvrdě malý septakord. Závěrečné Kázání je v sonátové formě. Kombinuje materiál celé sonáty v tanečním rytmu.
Foto: Jan Fila