Proč stojí za to číst poezii Martiny Blažekové
Jana Šrámková 19.10.2009
V Martinině poezii stojí všechno vně. Mluvčí básní je nenapravitelný pozorovatel, který se buď schovává pod mohutným platanem, prochází ulicemi, zrcadlí se ve výlohách a oknech, nebo jen tiše sedí na pláži a pozoruje okolní dění, jako by se ho samotného netýkalo. Jako by komentoval realitu nějakého jiného, cizího světa, který ho sice obklopuje, je v něm nucen žít a snad i normálně fungovat, ale podle toho zkoumavého pohledu, co nikdy nepřivykne základním banálním jevům jako normálním a všedním, je jasné, že v něm není doma.
Žádné situace hodné zaznamenání, mohli bychom si zklamaně říct nad texty plnými stěn, kamení, větru, listí, hladin, psů a kačen. Ale něco na tom je, na tom úporném rozhodnutí nepřiznat si, že tohle je můj normální svět, můj biotop, jeho fauna a flóra, jeho povětrnostní podmínky, že tohle jsou jeho tuctoví obyvatelé a jejich zvyky, jejich kůže, jejich ruce. Mlčenlivá revolta, která budí trochu přízračnou atmosféru konce civilizace, kde se všechny každodenní jevy a rutinní úkony stávají znameními, protože se odehrávají možná naposledy, možná poprvé doopravdy.
Ale není to jenom mluvčí, kdo se vyděluje, kdo stojí mimo. Téměř nic se v textech neodehrává naživo, doopravdy, na dotek. Postava, která prochází ulicí, nejde skutečně, ale jen „kráča v odraze“, dívka v autobuse je „prítomná len košeľou a bielou sukňou“. Okolí nevykazuje známky života, i „vzduch jako by se rozplynul, / to venku je jiný svět, / vzdálený, na špičce prstu, namalovaný na plátně“. Není pak samozřejmě divu, že: „Pes štěká, ale nepočuť ho, / vo svojej čudnej pantomíme / ako keby už teraz, / v zhmotnenej prítomnosti / tohto okamžiku, / patril dávnej minulosti.“ Není tedy nic divného na tom, že si mluvčí v baru vyzvedne místo opilého přítele spíše jen „skleslý redingot“, který doma usne pravděpodobně zcela tiše, zatímco „izba chrápe“.
Nic na dotek. Analytický pohled z uzavřené ulity, která sice nebrání ve výhledu, padne dokonale na míru, je elastická a všemi smysly prostupná, ale přesto tu nepochybně je. Ten odstup, kde i každá viděná „krajnosť“ je „zasklená, skoro dokumentárna“. Přitom mluvčího odděluje jen pár centimetrů, jen vzduch, ale i „vzduch tečie vodorovne / uväznený v priesvitnej fólii“.
Co je to tedy za optiku? Každý list, stín a moucha jsou výstrahou, a přitom se všechno se vším míjí, tedy na sebe nemůže mít žádný vliv. Každá věc existuje jen sama o sobě, umíněně neangažovaně a „všetko sa nehýbe“. Pozorování, a přitom vytržení ze souvislostí. Distance od světa, který ovšem do pečlivě chráněné ulity občas vnikne přes drobný, nikým nepozorovaný detail. Tenhle specifický způsob vidění, kdy „růžový priestor / prúdi z očí / viac ako z priestoru samotného“ pro mě zakládá poetiku Martiny Blažekové.
Ale je v tom všem ještě něco daleko tajemnějšího, co neumím popsat a rozebrat. Totiž fakt, že se mi básně Martiny záhadně zadírají pod kůži, nebo spíš pod oči. Denně vyrážím na procházku s kočárkem, a pokaždé když dojdu k rozlehlému sídlištnímu pseudo-rybníku, nad kterým se klene tubus metra, nemůžu si s pohledem na vodu nevzpomenout na báseň: „Kačky vyzerali / akoby ich nejaká neviditelná sila / fúkala po hladine jazera.“ A co hůř, nemůžu si nevybavit její část: „Spomenula som si na svojho psa, / polovnícku rasu, / ktorý kačky rád naháňal / a mladé im sťahoval pod vodu“ – což je věta tak neomaleně lapidární, že konfrontovaná s hejnem přežraných kačen plujících ve skvrně rozmočených rohlíků zatoužím, aby se takový pes odněkud vyřítil, a čistě jen proto, aby se na tomhle pitomém místě taky jednou něco stalo, stáhl několik mladých pod hladinu. A pak provinile šlapu podél břehu a cítím v zádech pohled naštvaných kačen. „Vyzerali, že vedia všetko.“
Na druhé straně rybníka pravidelně navštěvuji drogerii DM. Mám hlavu plnou toho, jaký typ plen a sunaru koupit, když v tom se mi vybaví: „Stromy ako z rentgenových snímkov, / Extasy of Saint Theresa a / nápis na drogérii: / zde jsem člověkem.“ Téhle kvality si u textů opravdu cením – když nejen evokují předměty a situace, ale samy se pak z předmětů a situací nečekaně vynořují.
Na závěr malé shrnutí. Oddělení se od reality okolního světa. Distance, která záhadným způsobem absorbuje čtenáře do slov, do vlastních obrazů a do pozorovatelské ulity. Očistný odstup, který ale nakonec navrací člověka do světa, takže je ochotný jeho nebarevnou realitu snášet zase o den déle. To je ten klíčový moment, pro který si myslím, že stojí za to Martininu poezii číst. Zde jsem člověkem.
upravená verze textu předneseného na úvod k autorskému čtení Martiny Blažekové v Café Fra 28. 5. 2009
básně Martiny Blažekové můžete číst zde