Heiner Goebbels: Schwarz auf Weiss

Wanda Dobrovská 13.10.2009

Koncert? Divadlo? Performance? Sotva se to začne podobat něčemu, co vám připomíná něco, co už znáte a umíte to pojmenovat, změní se to na něco jiného. Nemáte ale pocit, že si z vás tvůrci uměleckého díla za vaše peníze utahují nebo že vás manipulují do sítě nesrozumitelných podnětů a valí na vás zmatky vlastní psýché – z kinosálu ARTminus Veletržního paláce odcházíte po téměř osmdesáti minutách osvobozeni, duchovně nasyceni a v dobrém rozmaru.

Schwarz auf Weiss

Projekty Heinera Goebbelse jsem dosud znala hlavně z cédéček. Před osmi lety uvedl Agon na jednom svém koncetě La Jalousie, ale třebaže skladba měla takový úspěch, že ji orchestr  zahrál vzápětí celou ještě jednou, mě osobně nikterak nenadchla. Po pražském Černém na bílém už, myslím, vím proč. Goebbelsovu „hudbu“ nelze hrát jako hudbu. Heiner Goebbels (* 1952) s ní nezachází jako s autonomním materiálem, ale jako s dílčí složkou režijního konceptu. Schwarz auf weiss má podtitul „hudební divadlo pro orchestr“. „Divadlo“ znamená, že před očima publika probíhá scénická akce, ve které jsou všechny zakomponované položky promyšlené a funkční – myšlenka je nesena textem (Heiner Müller, Maurice Blanchot, E. A. Poe), který je rovněž oporou formy – a většina z nich je v díle přítomna na různých rovinách a v různých transformacích. Stejně důležitou roli jako hudba hraje také světlo a pohyb, a rovněž kostýmy a rekvizity. „Hudební“ znamená, že významonosnou složkou akce je hudba zapsaná do partitury a interpretovaná profesionálními hudebníky, kteří jsou ale současně animátory celé akce, takže během představení vstupují i do rolí herců a rekvizitářů. Funkce hudební složky je výrazně symbolická, není to „skladba“ pro souvislý poslech s očekávaným (nebo neočekávaným) estetickým zážitkem, má smysl pouze ve spojení se všemi ostatními složkami. Blíže než stylem k postmoderně má žánrem ke scénické hudbě – jedinečnost jí zajišťuje identita osobnosti režiséra a skladatele, čímž se z ní stává materiál scénáře. A „orchestr“ znamená, že vše, co autor ve svém konceptu požaduje na pódiu realizovat, musí zastat soubor typu Ensemble Modern, pro který Goebbels Schwarz auf Weiss před třinácti lety napsal a s nímž už také s touto inscenací objel svět.

Pro pražské provedení se hudebního nastudování ujal Peter Vrábel s Komorním orchestrem Berg a režisérský tandem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), Heiner Goebbels byl přípravám přítomen. Ambiciózní český orchestr si v projektu věru sáhl na dno. Všichni zúčastnění byli v této multimediální performanci nuceni adaptovat se na principy divadelní představivosti, která se od hudební liší zejména možnou absencí kontinuity, nahraditelnou interakcí mezi různými složkami díla nebo synchronicitou. Z úhlu pohledu hudebního díla to vypadá tak, že vše je neustále zpochybňováno a destabilizováno – klasické rozsazení orchestru se rozpadá, hudebníci opouštějí svá místa a chápou se jiných nástrojů nebo zdrojů zvuku – jedné scéně například hudebně dominuje amplifikovaná „hra“ badmintonu, v kostky a s tenisovými míči, v jiné kráčejí sálem a hrají pohřební pochod, nebo odkládají nástroje a dělají něco jiného – vaří čaj, přenášejí rekvizity – to je ale jen zdání. Ve skutečnosti je všechno v procesu, nic není rigidní. Na cokoliv by si divák – nebo některý z aktérů – mohl zvyknout, je vzápětí přehodnoceno. Celé představení je tak nasyceno napětím – aniž by bylo přetížené zbytečnými nebo nedotaženými podněty. Je akční, nikoliv však provokativní, je filozoficky hluboké a současně i plné hravosti a humoru, nedává prostor nudě, neústí do chaosu.

Schwarz auf Weiss

Bylo by zbytečné popisovat je po jednotlivostech, z nichž se skládá, protože to, čím funguje, je komplexnost. Poukazovat na souvislosti, jimiž komunikuje, je zase ze značné části osobní záležitost, jelikož nejsou explicitně vyjádřeny, je jich mnoho a každý z přihlížejících zachytí to, na co svou okamžitou mentální a racionální kapacitou stačí. Dílo je svým způsobem poctou německému dramatikovi Heineru Müllerovi, jehož texty Goebbels včlenil už i do jiných svých skladeb. Představením prolíná téma posledních věcí člověka: jako meditace, jako děj,  vzpomínka, historická paralela. Zároveň jsou ale exponovány i jiné existenciální vrstvy – v konceptu Heinera Goebbelse je zachycen život do takové míry, do jaké ho je s to postihnout vnímavý, vzdělaný a kreativní Evropan v současném, takřka všude dosažitelném světě a zformovat ho do tvaru, který není nepodobný ideji platónské jeskyně.

Pořadatelsky uvedení Schwarz auf Weiss zaštítil festival Struny podzimu. Komorní orchestr Berg si pro realizaci projektu našel skvělý prostor – stupňovité auditorium je v bývalém kině hodně strmé, takže na pódium bylo dobře vidět, neseděli jsme na židlích, nýbrž na polštářcích, a akce probíhala zčásti i mezi diváky, na postranních balkonech a v předsálí. Režisérská dvojice přizvala ke spolupráci výtvarníka Jana Polívku, který scénické pojetí přizpůsobil dispozici sálu – zadní stranu pódia tvořila polyfunkční stěna z kartonových krabic, které se daly otvírat a zavírat, používat jako skříňky či výklenky, prosvětlovat a dalo se jimi i procházet do skrytého prostoru (v části na Poeův text Seděli jsme v noci).

Komorní orchestr Berg uvedl Goebbelsovo hudební drama Schwarz auf Weiss dvakrát po sobě – 29. a 30. září, v rámci své koncertní sezóny je nabídne v témže prostoru ještě jednou 9. listopadu.

 

Foto: Jan Fila (2)