Další rok dědečka Magora
Michael Alexa 11.10.2009
Jirous, Ivan Martin: Rok krysy. Torst, Praha, 2008, 59 stran.
Rok po úspěšných Okujích vychází Ivanu Martinovi Jirousovi nová sbírka. Hned v první básni na sebe prozrazuje, že je krysou, vyvrhelem: „Já půjdu domu a budu / brečet jako krysa (…) víte jak to myslím? // Když nikomu nic neuděláte? / a on se k vám chová? / a vy mu nemůžete nic říct?“. Během četby jsme takto ujištěni několikrát, ale jistě nebylo cílem Roku krysy přesvědčit čtenáře, že Magor za minulého režimu nesmírně trpěl a pro národ to byla tragická rána.
Magora a jeho rukopis ve sbírce jednoznačně poznáváme. Do dnes populárních nepravých rýmů se záměrně naváží svými verši jako třeba „nenajdete už lysohlávku / a možná ani chladného zelí hlávku“ nebo v rýmu kombinuje slabiky dvě a tři: „obalovat hubu servítkem / (…) / poslouchal s Vítkem“, „jako bys do pánve se sádlem vroucím / (…) / kladl své srdce horoucí“. Příměs dalšího jazyka nebo nářečí je nám povědomá („Au beurre noir“, „No a čo?“, „leta“ namísto „léta“ atd.); vulgarismy prosté („jdi s těma znameníma / i pověrama / do piči“) i nápadité („drbala si nadkundí“) jsou samozřejmostí.
Odjakživa vidíme Jirouse drsného, syrového. V Roku krysy však tuto podobu opouští a někdejší Magor se definitivně stává dědečkem, jenž se sice stále odváží vzít si do huby takřka cokoliv, nicméně většinu času vzpomíná (a to nejčastěji u piva v hospodě u Rudolfina nebo u lahve slivovice), jak prozrazuje v úvodní básni Jako krysa: „To jsou krásný vzpomínky / já si je chci zachovat“. A skutečně, ve sbírce se to jenom hemží vlastními jmény, a to jak skutečnými, známými osobami a osobnostmi, jako např. Gottwald, Chruščov, Egon Bondy nebo Tomáš Kulka, tak těmi osobními, nejasnými – Dagmarka, Alois, Vítek. Formě lze vytknout opravdu jen málo (resp. u Jirouse by byla kritika něčeho takového velmi naivní); tam, kde bychom ve vzpomínce, neznámém jménu či okolnosti tápali, Jirous situaci uvede úsporně, výmluvně a dostatečně.
Ovšem motivy básní se značně různí. Těžko vedle sebe srovnat např. něžně milostnou báseň Záda („Pojď ke mně / umyješ mi záda“), miniaturu „U mušle záchodové / mi říkal // Já mám lidi rád / já je mám rád / nechtějte mne nasrat“, úlohu kapely Rammstein v básni F., již zmíněné „nadkundí“ z básně Mons Veneris a ryze přírodní Hlohy.
Mimo tuto prazvláštní (a především nijakou) mozaiku vyčnívají z rozbředlého, šedého Roku krysy dva tematické okruhy. Hned poprvé se o básníkovi Magorovi a vyvrhelovi dozvídáme v básni úvodní (jak jsem zmínil v prvním odstavci). Po přečtení tří básní se dozvídáme: „já trpěl v kriminále“ a po dvou dalších básních zase o létech, kdy „vidět nesměl jsem nic“. Ve stejné básni se přiznává: „byl jsem desetiletý macho“. Nutno konstatovat, že toto básníkovi zůstalo nadlouho. V dalších básních, kde opět zmiňuje hrůzy, které Magora postihly, to dokazuje.
Na Roku krysy je patrné, že se Jirous s kompozicí sbírky nikterak nezalamoval; nechává jenom posloupnost básní za určité období (Rok krysy) zaznamenat. Proti tomu nelze nic namítnout, jelikož způsob tvoření sbírky je v případě sumarizace i kompilace legitimní, nicméně tento okruh, jenž jsem výše zmínil a okolo kterého se celá sbírka motá, smrdí; na tuto dobu zkrátka Jirous vzpomíná jaksi podezřele často. Máme se definitivně rozloučit s Magorem, jehož osobnost šokovala sama o sobě a nepotřebovala co chvilku přikrmovat ozvěnami minulosti? Nefungovalo to snad nejlépe tehdy, kdy svými slovy, činy a básněmi sledoval jiný cíl než být špičkou, byť naruby obrácenou?
Druhým vyčnívajícím okruhem a na rozdíl od toho prvního velmi dobře a snad i nejlépe zvládnutým momentem celé sbírky je vědomí předkonce, vlastní smrtelnosti a obavy. Ve sbírce se k tomuto přímo vyjadřuje jen v básni poslední, naznačuje to však i na dvou jiných místech. Tím Jirous toto téma zpracovává podstatně lépe a šikovněji. Je velmi dobře zváženo, ve vzduchu se vznáší tíživost a tesknost, která se pak promítá i jinde a v básni poslední (jak příznačné) dostane perfektní tečku. Právě „ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit“ mě přesvědčuje, že celá sbírka nakonec není jen špatně uvařenou, několikrát nastavenou, řídkou kaší.
Kateřina Kadlecová v březnovém rozhovoru pro Reflex označuje básně Roku krysy jako střízlivější, s čímž lze souhlasit: opravdu máme při čtení najednou pocit většího klidu, rozvahy, rozmyslu a učesanosti básní (podobně jako třeba v případě sbírky Čekali brněnského básníka Petra Hrbáče). Otázkou ovšem zůstává, zda nejde jen o lamentaci básníka, jemuž dochází dech a malátní gesta, zda básník sbírku neředí nebo nějak nešidí.
Možná vysvětlení najdeme v již zmíněném rozhovoru: básník sám přiznává období deprese, mj. prý „cítí marnost veškerého počínání, nemá, o čem by psal, a když už ho něco napadne, není schopen to vyjádřit“. Prostě krysí roky.