Citový podfukář vrací úder
Michael Alexa 9.10.2009
Jan Těsnohlídek ml.: Násilí bez předsudků. Klub přátel Psího vína, Praha, 2009. 72 stran
Při recenzování knih se vždycky těším, že svým textem odhalím kousek neznáma, že čtenáři představím knihu autora méně známého, případně ukážu prvky, které jsou u autora známějšího dosud nevídané. V případě sbírky „raketového“ Jana Těsnohlídka ml. to však nebylo možné. Mladý literát je totiž tak výraznou osobností, že ho přehlédnout, přeslechnout nebo jen letmo nečíst dost dobře nejde. Poté, co se českému čtenáři představil prostřednictvím několika časopiseckých publikací a soutěžních úspěchů, z nichž nejvýraznější je patrně několikerý diplom z Ortenovy Kutné Hory, mu letos v červnu Psí víno, kde Těsnohlídek plní funkci zástupce šéfredaktora, vydalo knížku.
Jde o v pořadí patnáctý svazek edice Psího vína Stůl, která vychází vždycky jako příloha časopisu. Šestnáctka ještě nevyšla, a už se Násilí bez předsudků pomělo v prestižní rubrice Dvakrát časopisu Tvar, kde tento debut kritizuje Ondřej Hanus a oponuje mu Karel Piorecký. Co by bylo dalším stupínkem na pomyslném hvězdném žebříčku? Druhé vydání. Šéfredaktor Psího vína Petr Štengl se o něj okamžitě postaral v novopečené edici Pop a hned 23. září vychází vstříc chtivým čtenářům.
Těsnohlídkova sbírka je jistojistě obrovským krokem. Nejen pro básníka samotného, jehož debut se vlastně tak trochu očekával, ale i pro Psí víno. Grafická úprava sbírky je špičková a oproti Nočnímu poslechu Jiřího Brože (což je kniha, která Násilí bez předsudků edičně předcházela a kterou shodou okolností sestavoval Jan Těsnohlídek ml.) se pořádně zapracovalo i na sazbě, resp. korekci. Chybné mezery před otazníky, nepochopitelné nechávání vzkazu „tuží“ (správně „tuší“) jsou gramatické a typografické vylomeniny, jaké v Těsnohlídkově sbírce nenalézáme (pomineme-li záměrné „datumy“ atp.). Naopak: spousta chyb, na které jsme při pročítání Těsnohlídka na internetu nebo v tisku narazili, zmizela. Překlep „hlednání“, případně chybné „arbait macht frai“ už ve sbírce není. Toto všechno hovoří o dobré péči, jíž se Násilí bez předsudků dostalo. V tiráži druhého vydání se nově dočteme o korektorovi, jímž je Tomáš Tománek.
Těsnohlídkovy texty rozhodně nejsou odfláknuté. A ještě lépe: bylo na nich před otištěním ve sbírce hrubě zapracováno. Ve většině básní se škrtalo – někde třeba ubylo jen jednoho přívlastku, jako v titulní básni Ta největší báseň, jinde, v Pohlednici z Osvětimi, se prvních 31 veršů zkrátka smazalo. Pro báseň Památce Hanádi Džaradátové Těsnohlídek přepsal prvních 34 veršů na pouhé čtyři (!), abychom nebyli zmateni jakýmsi nešikovně podaným cynismem nebo snad ironií, jíž ve starší verzi stejné básně v prosincovém čísle loňského ročníku časopisu HOST oplýval: „o b d i v u j i / tvou smrt“ (o sebevražedné atentátnici). Ze sbírky je znát neuvěřitelný kus práce, který zanechal své plody. Potud vše v pořádku.
Těsnohlídkovy texty však nelze označit příhodněji než jako citový podfuk. Je pravda, že se básně o jakousi citovost snaží. Samota: „aspoň o víkendech mít / s kym se zasmát / koho se dotknout“ je totiž nejvýraznějším tématem básníkova životního díla (zde je o krok dál, než Jiří Brož, jehož tématem je už jen tlumení této bolesti; básně samotné se potom liší jenom tím, jestli se pije cuba libre nebo sangria). Nic proti tomu, nicméně patetické, infantilní skuhrání, jímž je čtenář okamžitě zahlcen, může jedině urazit ty, jejichž generačním mluvčím by snad Jan Těsnohlídek ml. měl být. Těsnohlídek sám se k tomuto postoji naprosto nepochopitelně přiznává. Snad v nejznámější básni Jana Těsnohlídka Blonďatý tulipány (což má být obraz milovaných vlasů ztracené, marné lásky) čteme: „jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá“. Přitom v Blonďatých tulipánech rozhodně není vypravěčem dítě (byť stylizované), v básni není ani stopička ironie. Naopak zde má jít o člověka ve vztazích zralého a poučeného: „naučil jsem se že / láska / je vždycky za peníze“. Druhým tématem, jemuž se Těsnohlídek věnuje, jsou patologické vztahy v rodině. Ty podle Těsnohlídka nastávají díky nedostatku ryzího citu (básně Mamky, Nepřekážet, Píseň špatnýho manžela…) Ovšem sám Těsnohlídek, tupý, „p o /vrchní“, citem neoplývá. Ve výše zmíněné básni o sebevražedné atentátnici čekáme, že v komentáři hrůzný čin nějakým způsobem odsoudí, že budeme trpět nebo se zhrozíme. Těsnohlídek to udělá tím způsobem, že napíše: „zakroutit hlavou / o d s o u d i t“. Tím je pro něj veškerý cit hotov, nějaké vzrušení se v Násilí bez předsudků hledá jen velmi těžko. V jiném těsnohlídkovském textu se nám nepodaří vžít se do pocitů návštěvníka osvětimského koncentračního tábora. Místo toho, aby nás básník rafinovaně, obratně rozbrečel a zhnusil, napíše, že „je mi z toho / do brečení a / do blití“.
Přes toto všechno sbírka obsahuje několik světlých momentů. Například báseň Věštění z pamětní desky u cesty o předčasně zesnulém děvčátku. Těsnohlídek vykouzlí velmi čistý, řemeslně dotažený a konečně citlivý i citový obraz „čas dal její dárky / jinejm dětem.“ Slibné je ale i „obří komíny nafukovaly mraky“ z Té největší básně nebo „měsíc sypal jinovatku do trávy“ z básně Tohle nejsem já. Tyto momenty mě však svou neprvoplánovou, broušenou formou přesvědčují, že Těsnohlídek nepíše, „jak mu zobák narost“. Z toho je pak patrné, že jeho rádoby beatnický postoj (který naivně setrvává v hovorovém jazyce a vulgarismech) není ničím jiným než vrcholně narcistní pózou.
Na závěr bych rád objasnil ještě jeden detail: proč vlastně mladá čínská básnířka z jedné z básní Násilí bez předsudků je „v Oslo“, nikoliv „v Oslu“, jak bychom očekávali? No přece protože básník sám křtí své knihy „v Pha“ a nikoliv „v Praze“! Zde zřetelně vidíme, jak mluvčí generace obohacuje český jazyk o mínus šest pádů. A celá sbírka nás nakonec přesvědčí, že není škrtáno jen v pádech, ale i v osobách. Protože rozhodně ne „miluji tě“, nýbrž „miluji se“.