Dvojrecenze veteránů

Petr Andreas 5.10.2009

Václav Daněk: Balady a svízelky. Akropolis, Praha 2008. 84 stran.
Jana Štroblová: Lament. Akropolis, Praha 2008, 64 stran.


Lament je třináctou sbírkou Jany Štroblové a Balady a svízelky sedmou knihou Václava Daňka. Oba autoři překládají z východoslovanských jazyků a oba patří ke generaci, která na vlastní kůži zažila protektorát. Křest jejich sbírek vydaných v témže nakladatelství proběhl společně. Jedním z hlavních tematických zdrojů obou je paměť, i když každý s ním samozřejmě nakládá odlišně.

U Václava Daňka na první pohled zaujmou propracované kombinace žánrů a forem (vévodí balada ve formě sonetového věnce, dále stance, dialog, píseň, sonet), které jsou na počátku jedenadvacátého století, kdy je to v české poezii samá volná forma a volný verš, příjemnou změnou. Staromilské autorovo gesto má ovšem i své stinné stránky: tu a tam není obtížné uhodnout druhou rýmovou dvojici a v rýmové pravidelnosti se autor nevyhnul tomu, aby některé rýmy nevyzněly říkankově („neslo – heslo“, „tělocviků – mučedníků“). Urputným rýmováním utrpěly hlavně dva silné baladické příběhy, Balada o židovském psovi (fena, kterou opustila majitelka před transportem do koncentračního tábora, se postupně stává příčinou neštěstí těch, u kterých našla útulek) a Balada o nepříteli hákového kříže (gymnaziální profesor pokládá v době okupace život za mravní principy, jež hlásal), a to i přes značný náboj tragičnosti, který by například z básnické povídky ve volném verši na totéž téma udělal úžasné čtení. 
Václav Daněk je znám především jako překladatel z ruštiny a ukrajinštiny (Alexander Blok, Osip Mandelštam), vlastní poezii začal publikovat až později. Jedná se o autora starší generace (nar.1929), těžícího z obsáhlé životní zkušenosti, která zahrnuje pochopitelně nejen příjemné záležitosti, k čemuž odkazuje titul sbírky. Ale to by člověk tak nějak čekal. Očekávání bylo naplněno dokonce až do banálního povzdychu „a s gestapem když utíkalo od nás / zmizel i práskač inu stávalo se tak // tak jako včera stává se i dneska“, kdy se básník spokojil s rozpačitým konstatováním faktu. A od okamžiku, kdy jsem se přestal do básníkova úsilí vciťovat, na mě působila dotěrně i apelativní druhá osoba, která má zdůraznit hodnotu tragické básníkovy zkušenosti. 
Vzpomněl jsem si na poezii Jaromíra Hořce, jehož tématem je rovněž těžká doba protektorátu a který dovede udržet vhodnou míru patosu a nesklouznout k nechtěné komičnosti – při četbě jeho sbírky Bylo nebylo z okupačních let jsem si živě představil výhružný dupot německých bot po pražských ulicích. Nicméně rýmy jako „soldateska – dneska“ či „matiku – fanatiků“ z přítomné sbírky rozhodně mrazení v zádech nezpůsobí.
Zajímavější pro mě proto byly básně a pasáže, kde básník přestává rýmovat vzpomínky a pouští se do hravějších, abstraktnějších obrazů nebo kde reflektuje setkání s význačnými osobnostmi a jejich osudy. Sonet věnovaný režiséru Evaldu Schormovi mě až překvapil výbojností a divokou energičností. A jednoznačným vrcholem sbírky je závěrečná báseň Panta rhei.

U Jany Štroblové jsem nepocítil jednoznačnou „horoucnost mládí“, vyzdvihovanou v anotaci, spíše mi připadá, že autorčina poetika nabývá dvou odlišných poloh. První polohou je reflexe, u níž oceňuji básnířčinu snahu o svěží ostražitost ke všem nepravostem („I ve hvězdách schyluje se k podrazu“) a k tomu, co zavání úpadkem tradičních hodnot, což jak se zdá je i důvodem, proč byla sbírka vloni nominována na Magnesii Literu. Takovýto postoj může být sice ztotožňován s mládím, ovšem nikoli zdaleka nutně, a spíše bych řekl, že závisí na něčem docela jiném než lidském věku. Pokud ve sbírce figuruje mládí, nespočívá jistě v mladistvě rozjitřeném vyjadřování, ale v rovině tematické, básnířčiných vzpomínkách na něj, třeba v básni Zastavení: „tep dávných zastavení / na pěšinách přes Petřín / kde dnes jen suché kleny chrastí kostmi“, „Škoda bylo tak krátké / naše mládí“. Na básně, které jsou laděny v tomto duchu (druhá poloha) a z nichž je silně poznat autorčina generační příslušnost, navazuje vyrovnávání se se změnami a úvahy, zda zla protrpěná v dětství byla závažnější nežli zla současná („V dětství nás děsily / jen chebdí / pcháč / a babyka / byl to strach v bezpečí / (mé stráně žily kolem) / dnes betonový svět nás ve svém ghettu zamyká“). Tuto spíše subjektivní polohu bohužel podkresluje stereotypní rozdělení života na radostné mládí a stáří, pokládané za méně radostné, a nadto chýlící se k svému konci, za nímž čeká život věčný. Zde také leží jádro neurčitého žehrání na lidský osud (lament) a kámen úrazu celé sbírky. Štroblová hovoří o mýtu, životě po životě, smrti, transcendenci. Umí lehce a přirozeně rytmizovat a pracovat s přesahy, sladit významovou a veršovou linii. Dnes se rovněž moc nevidí zručné zacházení s přírodními motivy; básnířka zmiňuje malebné horské vísky Nadlesí či Modravu na Šumavě, kde strávila část dětství. I když rýmuje poměrně pravidelně, čtenář nemá dojem, že by rýmy plýtvala, ráda také používá nevtíravé rýmy vnitřní. Avšak pouhým poeticky uhlazeným připomenutím toho, co básnířka pokládá za půdorys života a mezilidských vztahů, se nestane v básni nic podstatného a výsledkem je poetická iluze, čtenářský prožitek v textové rovině. Texty Václava Daňka, pevně zakotvené ve vzpomínce, znějí v tomto ohledu přeci jen svébytněji a opravdověji. Proto mi v této souvislosti přišlo zajímavé pozorovat na textech obou generačně spřízněných autorů kontrast ženského a mužského básnického subjektu.