Básně Ondřeje Macury
3.10.2009
Temnota
V temném oceánu tohoto světa
někde snad stojí majáky,
ne kvůli lodím, které musí plout,
ne kvůli ptákům, již chtějí spočinout,
ale kvůli vlnám, které chtějí zhášet světla.
Snad v temnotách, když
ani strach už necítíš
a jen samotu přivoláváš
v podobě jemné řeči;
snad přece jen stará znamení
můžou zhlédnout milenci
při pohledu do svých očí.
Milenci III.
Zaplétám se, jsi daleko,
zaplétal bych se, i kdybys byla blízko.
Mrznoucí krajina a já
jsme spleteni v drapérii, jež ztuhla.
Pouštím na hladinu všelijaké obrazy:
hle, mladík,
a sem tam i podoby zcela bezpohlavní, sáhni.
Hraji si se stromy, se studenou půdou
i se smrtí na fotce;
lámu hmotu, křivím ji, když jí prostupuji
v podobě jedu,
jiskřím ji.
Milenci IV.
(mytologie)
„Prožívat znamená vymýšlet.“
F. Nietzsche
Milenec a milenka slouží každý jinému kultu.
Možná stejně temnému.
Jen velká vzdálenost mezi nimi
zachovává mýtus dokonale čistý.
Jen značná blízkost ho odvážně ruší
a ve chvílích prozření
prokousávají se jeden k druhému,
příběhy se rozpouštějí.
Však milenci, co si nejsou ani zcela blízcí,
ani zcela vzdálení,
jsou aspoň veselí.
Dům III.
Tady nahoře, rostlinný život
a teplíčko. Tam dole
podzemní řeka. A chlad.
Tisíce splávků je nahozeno,
zvířata plují dál.
A až propluje poslední z uhranutých zvířat,
řeka se zavře jako stará rána
a pochybné štěstí se připlazí do všech pokojů
s úlisnou tváří, jemné a voňavé.
Tolik vážnosti – a taková komedie!
Cukr
Marně tušíš ráno v holých korunách stromů
či v šedých oblacích nad řekou, snoubících se s kouřem.
Zahalilo tě pachem cestujících
v autobuse a metru.
Kroky pleskají o mramorovou dlažbu stanice.
Zvlhlé podrážky se přilepují k mramorovým náhrobkům
se skrytým odporem jako květiny vlídných nepřátel.
Cukr se rozpouští.
Vše sládne.
I zvratky. I kosti. I cévy. I prach.
Spálené peří
našich dosud bílých postelí.
Zlo a básník
Toto zlo je tak jemné a lehké
jako igelitový sáček křepčící ve větru,
jako když spící nemluvně zaskřípá nehtem o nehet.
Žádné kosti a tkáně vržené do ohně,
slabikáře už na dně žumpy,
bída a chlad, šílenství v přetékajících zásuvkách.
Nic takového.
Je to zlo v podobě starce s vyviklanými zuby,
s pohledem plným vzteku a lítosti,
jaký mají malé děti.
Zlo v podobě průhledné voskové brýlaté panenky.
Zlo v podobách těch, kteří se do mě dobývají,
sápají se po mně třesoucími se komářími končetinami.
Démoni všednosti odění v bledém hedvábí.
Zlo v podobě těch, již prchají do nicoty,
odkud je slovy nevyvolám.
Duben
Vše již dávno roztálo.
Bacili, dříve zničeni mrazem,
mění milence pod kvetoucími hlohy v chrchlající bestie,
milence – ještě nedávno bledé a průhledné jak ranní jinovatka
na popelnicích.
Roztála i má zimní podoba.
Vzpomínám na ni – snad bezdůvodně – jako na něco vylhaného.
Mé zimní oči roztály,
i má zimní tvář byla zničena náhle zteplalým vzduchem,
jako by byla jen maskou z ledu.
Roztála i má zimní nátura.
Všechno mě vábí svou nakažlivou krásou.
Možná
Jsi-li opuštěn a tvé tělo potí stesk,
je dobré obehnat svůj dům vysokou zdí,
ať víš, proč k tobě nikdo nechodí.
Řecko (elegie)
Pod hladinou moře –
podivně nehybné světy hloubky.
Ani nohy pozemšťanů šlapající vodu
nevnesou do jejich neskutečného řádu proměnlivost.
S přáteli procházet ostrovními městečky, jež působí
jako škraloup zbylý po vypařeném mléce
či pavučina zakrývající zeď;
a cítit bolesti zimního těla teď,
v letních měsících, jež vraždí starce
a obluzují mladíky, rozpálené vínem;
slepovat pokažené nervy vůlí;
hojit věčnost prázdnoty cukrem každodennosti;
stoupat po příkrých kopcích ke kostelům,
připomínajícím zavřené kůlny
(i s tou pilkou na železo položenou na schody),
promlouvat s místními psy a kočkami
a znaven suchopárem a světlými barvami
mířit k piniovým hájům na ostrově Spetses,
tam vzpomínat na temnou zeleň českých lesů.
A vzývat veselí uhnízděné
v mladých dívkách.
A plašit smutek
uhnízděný ve mně;
v hlubinách nehybných,
jejichž neskutečný řád
nikdo veselý nenaruší,
smutek tak bezstarostný,
jako když si koupíš černé trenýrky v supermarketu.
Z jednoho básnického večírku
Sleduji tu dívku, jak poslouchá poezii
sypající se z pódia jako popkorn.
Její přítel na ni nepozorován a zpovzdálí namířil fotoaparát
a stiskl spoušť.
Nevím, zda zachytil dobře její zelené oči
pod hustým obočím;
zdají se mi teď tak pekelné a smutné.
Nikdy se nedozvím,
zda vzal ze správného úhlu její vyčkávající tvář,
plnou varovné něhy,
její znavené soustředění
těhotné vlčice.
Věřím mu. Či snad ne?
Zaznamenal, co je podstatné,
to cosi zastřené a temně zamyšlené?
Přeji mu to.
A plaším pocit, že ne.
–––––––––
Ondřej Macura (nar. 1980 v Praze) vystudoval český jazyk a literaturu na FF UK, již od roku 1998 spolupracoval s časopisem Tvar; v současnosti se živí jako středoškolský učitel. Vydal básnické sbírky Indicie (Klub přátel Tvaru, Praha 2007, nominována na Cenu Jiřího Ortena za rok 2008, obsahuje básnické skladby Beethoven a Indicie) a Žaltář (Literární salon, Praha 2008, obsahuje verše z let 2000–2001) a román Netopýři (Kniha Zlín, Zlín 2009). Přítomné básně vznikly v letech 2008–2009.
