Kruh

Jan Fila 29.9.2009

V pondělí 14. září pořádal Komorní orchestr Berg již pátý letošní koncert cyklu Berg’09. Tentokrát se hudební večer propojující hudbu a taneční složku konal ve vskutku netradiční prostoře. Pro tento večer se stal koncertním sálem objekt Staré kanalizační čistírny v Papírenské ulici v Praze 6, kde nyní sídlí Ekotechnické muzeum. Před koncertem si zájemci mohli prohlédnout podzemní prostory čistírny. Pro mne byla prohlídka velmi zajímavá.

Oproti koncertu v loňském roce, který se konal v zadní části hlavního sálu pod železobetonovou konstrukcí, byl letos orchestr Berg s dirigentem Peterem Vrábelem situován na opačné straně sálu poblíž vchodu. Od začátku mě překvapila velmi příjemná akustika prostory, kdy v sále bylo vše zřetelně slyšet a neozýval se nikde nadbytečný dozvuk. Tento efekt samozřejmě fungoval za předpokladu plně obsazeného sálu. Prázdná prostora měla sama o sobě podle hráčů obrovský dozvuk. Sál má rozměry zhruba 20x60x25 metrů a kromě zadní části, kde je kovová konstrukce, má hladké stěny.

První partiturou večera bylo Concerto per Galileo Galilei pro smyčcový orchestr (1974) Luboše Fišera (1935 - 1999). Skladba začíná bolestným vstupním motivem, který je mnohokrát opakován a postupně rozšiřován do větší plochy a též se rozšiřuje i intervalová struktura. Jasně čitelná je melodická preference vzestupné čisté kvarty, malé sekundy a čisté kvinty a souzvuk dvou čistých kvint v tritonové vzdálenosti (např. fis – cis, c – g), materiál známý i z jeho kompozic Requiem, Nářek nad zkázou města Ur nebo Crux. V tomto díle je významná i práce s pausami. Hudba podněcuje ve fantazii posluchače nekonečné dálky hlubin vesmíru. V závěru je pozdně barokní stylový citát. U této Fišerovy skladby mám bohužel pocit, jako i u jiných jeho partitur, že jeho vývoj ustrnul na dobytém území Dvanácti listů podle Dürerovy Apokalypsy (1965) a v zbývajících letech již nepokročil příliš dál. Nechci psát, že je to špatně, ale nemohu se zbavit, při vší úctě k velikosti Fišerovy osobnosti, dojmu, že neustálé předkládání stejného zvukového pole je po krátké době nuda.

Martin Hybler a Jan Solovjev

Premiérou večera se stala kompozice Martina Hyblera (* 1977) Jaro, Léto, Podzim, Zima a Návrat domů – krajinomalby pro šestnáct smyčců, anglický roh, basetový roh a recitaci na poezii Jana Solovjeva, op. 30 (2009). Martin Hybler zhudebnil verše turnovského rodáka, malíře Jana Solovjeva (*1922), který se v posledních letech věnuje i poesii.

Sám skladatel, který pochází též z Turnova, se vyznal ze své lásky ke krajině Českého ráje. Vybral si křehké lyrické verše poetikou místy blízké Miroslavu Burešovi (autora textů kantát Bohuslava Martinů Otvírání studánek, Mikeš z hor a Legenda z dýmu bramborové nati). Připadaly mi však až příliš často naivní, se zmiňovaným Burešem je kvalita textu nesrovnatelná. Nejsem si jistý, jestli je dobře, že se malíř pokouší vykreslit krásu zobrazovaného kraje slovy. Nedopadlo to dobře. Partu recitátora se ujal Jiří Trnka. Škoda, že nebyl ozvučen, místy jsem mu ze svého místa v páté řadě nerozuměl, v zadních řadách nemohl být slyšet vůbec. Až v závěru kompozice, jenž byl přednášen z balkónu, se akustické poměry změnily. Martin Hybler mě překvapil lyričností zvoleného tematického materiálu, který je bohatě modální a neopouští tónová centra. Časté je využití autorových oblíbených echo-variací (kanonického kontrapunktu) v mnoha kombinacích v osmnáctihlasé  partituře. Pět vět skladby je vždy proloženo vstupním slovem recitátora. V tom je úskalí této partitury, hudba pak působí jako ilustrativní hudební obrázky, což si nejsem jistý, jestli Martin Hybler zamýšlel. Rozhodně to ještě více sráží dojem ze skladby. Až v páté části se hudba propojí se slovem, což je příliš pozdě. Kompozice mne velmi překvapila a nejsem si jistý, zda se jedná v autorově vývoji o krok správným směrem.

První polovinu koncertu uzavřela skladba autora narozeného v Argentině pocházejícího ze  židovské rodiny původem z východní Evropy, který dlouhá léta žil v Izraeli a nyní setrvává ve Spojených státech amerických,  Osvalda Golijova (*1960). Vyslechli jsme  dvě věty, z nichž druhá má označení Muertes del Angel (Death of the Angels - Smrti anděla) z kompozice Last Round (Poslední kolo) pro dva smyčcové kvartety a kontrabas (1996). Druhá část bývá z celého cyklu hrána velmi často samostatně. Podle autorova slova v programu skladba byla poctou Astoru Piazzolovi, který jako bandoneonista měl tu smůlu, že se po celý život zaplétal do hospodských rvaček. Metaforicky dal skladatel  Piazzollovi šanci bojovat ještě jednou. Dvě smyčcová kvarteta byla postavena stojící proti sobě a rozdělená kontrabasem, stejně, jako je tomu v  tradičním tango-orchestru. Skladba sama o sobě bohatě využívá naznačeného rytmu tanga v polytonální struktuře, píše ho dekonstruuje. Místy, alespoň pro mé ucho, prosvítalo tango à la Piazzolla.

Po přestávce následoval podle řady posluchačů  vrchol večera. Komorní orchestr Berg přednesl kompozici Shaker Loops (Smyčky shakerů, 1983) pro smyčcový orchestr Johna Adamse (* 1947). Skladba je jednou z prvních autorových úspěšných kompozic. Využívá repetitivních hudebních smyček. Výhodou je, že skladba na rozdíl od jiných minimalistických děl nemá jednotné tempo, takže alespoň nějaký kontrast v rytmické struktuře přináší. Neopouští hranice tonality. Název  skladby naráží na Adamsovu představu  shakerů,  dnes již v podstatě zaniklou křesťanskou církev (loni měla již jen osm členů) využívající k liturgii rytmickou hudbu a tanec. V oblasti, kde Adams vyrůstal, byly opuštěné budovy shakerské komunity (shakeři vytvořili od 18. století řadu v anglosaských zemích známých písní, a asi nejznámější z nich Simple Gifts posloužila např. jako téma k variacím Aaronovi Coplandovi v jedné z jeho nejznámějších skladeb Appalachian Spring.)
Po nepříliš dlouhé době už Adamsova čtyřvětá kompozice (I. Shaking and Trembling / Otřesy a chvění, II. Hymning Slews / Chvalozpěvná shromáždění, III. Loops and Verses / Smyčky a verše, IV. A Final Shaking / Závěrečné otřesy) nepřinášela pro mne příliš zajímavého. Snad až  v závěru mě zaujala plocha využívající mnoho flažoletů.  Naštěstí pro mne nepříliš dobrý výsledný dojem „zachránila“ vtipná choreografie Mirky Eliášové v provedení Terezy Indrákové, Kateřiny Šorejsové-Hajné, Jany Sýkorové, Hany Wimerové a Jiřího Lössla s přidruženým světelným designem Vladimíra Buriana. Choreografie využívala všechny tři dostupné lodžie v hlavní stěně sálu. První navíc byla zasklena a s okny tanečníci dosahovali působivých efektů.

Na závěr bych dodal, že před případnou návštěvou nějakého dalšího koncertu v Ekotechnickém muzeu doporučuji se tepleji obléknout, osobně jsem to výrazně podcenil. Inspirativní industriální prostředí místa ale vyvážilo všechny dojmy. 

 

Foto: Eva Kesslová (2) a Jan Fila (3)