Devátý, česko-německý Zarafest 2009

Josef Straka 27.9.2009

V neděli 30. srpna jsem se vrátil po výletě do Česko-saského Švýcarska, kde jsme s prozaikem Petrem Pazderou Paynem a fotografem Petrem Špánkem procházeli pod skalními útvary v oblasti Bastei-Hohnstein z devátého Zarafestu- literárního, ale už můžeme říci i literárně-hudebního festivalu, který byl letos i poprvé dvoujazyčný. Vystupovali zde autoři jak z české, tak i saské strany a tak možná jako by náš dlouho připravovaný výlet zapadl do koncepce celého festivalu.

překladatelska z němčiny Petra Sochová a hlavní organizátor básník a prozaik Radek Fridrich

Ale to jen opravdu na okraj, to nejpodstatnější se dělo v pátek večer 28. srpna v klubu Garage v předsálí kina Sněžník, nedaleko místního autobusového nádraží a v sobotu v odpoledních a předpůlnočních hodinách na děčínském zámku v Růžové zahradě. Pátečního večera se začínalo v půl deváté za účasti čtyř autorů, dvou českých Radka Fridricha a Martina Fibigera a jejich pozvaných hostů Constanze Johna a Hennera Kottea, které navázalo na jejich čtení na společném čtení v Lipsku v dubnu tohoto roku jako první čtení projektu s názvem Last, Lust, Láska. V rámci tohoto projektu byl koncipován i letošní Zarafest, speciální číslo časopisu Pandory s tvorbou saských a severočeských autorů a výstava na děčínském zámku, kde byli představeni taktéž dva výtvarníci z Čech a dva ze Saska: Radka Muellerová, Tereza Chaloupková, Susann Popp, Klaus Hirsch- grafiky, litografie a fotografie.

Po zahájení a představení, které se ujal jeden z hlavních iniciátorů a organizátorů celého projektu, Radek Fridrich vystoupila Constanze John, žijící v Lipsku, která publikovala několik knih, v rozhlase byly uvedeny její hry a napsala taktéž libreto opery a která představila svou tvorbu, krátké texty na pomezí poezie a prózy. Spolu s ní na pódiu po plátnem, na kterém čtenáři mohli číst texty v českém jazyce, vystoupila i její překladatelka Petra Sochová. Z jejích textů jsem vybral ten, který byl publikován, tak jako u jiných autorů vždy v německé a české verzi v Zarabuchu 2009, sborníku textů a medailonů autorů letošního Zarafestu: „Když nosíme své koše naražené na hlavě, nejsme už poznat. Jeden, dva, tři a čtyři! Někdy si měníme tváře. Ale když nosíme na hlavě koše, zůstávají i naše vyměněné tváře skryté.“ Po ní se na podium vrátil Radek Fridrich, aby přečetl své nové básně z rukopisného cyklu Nebožky / Selige. Texty, které jsou jakýmsi „ženským pendantem“ k jeho velmi ceněné sbírce textů Die Totenrede / Řeči mrtvejch z roku 2001. Texty byly do němčiny přeloženy, stejně jako v případě dalšího vystupujícího prozaika Martina Fibigera Janou Kroetzsch. Stejně jako u sbírky Řeči mrtvejch vychází z reálných životů sudetských obyvatel, která převádí do básnické formy krátkých životních příběhů, jako příběh ženy, které se říkalo Federfrau: „Peříčkářka, tak mi říkali, / ale ne proto, že jsem byla útlá, / naopak, vážila jsem dobrejch / vosmdesát. // Můj muž, Hillnsalom, / vobchodoval s peřím: / slepičím, husím, kachním.// Bylo ho všude po domě, / vznášelo se v kuchyni, / létalo v ložnici, když jsme se milovali, / i v bramboračce jsme ho měli.// Ačkoliv jsem mu za to často nadávala, / byly to dobrý časy.“

Z oblasti Sudet, Vitína, pochází i příběh novely Anděl odešel, z roku 2008,  Martina Fibigera, příběh návratu, vzpomínek na místa, která změnila svou tvář. Zůstává jen opar dávno uplynulého času, času nenávratně ztraceného. Ukázka je z páté kapitoly knihy: „Po schodech nahoru šel sám. Pokoj našel otevřený.Klíč nedostal, jen vysvětlení, že přes noc uvnitř beztak není nikdo jiný než ona, proto není důvod se zamykat. A k tomu informaci, že za ním ráno přijede Martin, který ho doprovodí do Vitína. / Místnost byla poloprázdná, jistě dlouho neobydlená. Zůstal starý těžký nábytek. A na skříni housle. Pocítil záchvěv radosti. Vzal je do rukou, ale překonal pokušení a zas je odložil. Nemohl si nevšimnout spousty usušených květin, rozvěšených na tyčích kolem postele, také plátěných sáčků všech možných velikostí v otevřených zásuvkách almary. Z hloubi paměti se vracely vůně, sbíral slova, nemožná nikdy nevyslovil. Bazalka, levandule, máta, meduňka, myrta, skořice, neslo se do všech koutů.“  Posledním autorem prvního dne byl Henner Kotte, autor detektivních románů a knih rešerší kriminálních případů. Povídku, kterou četl, pochází ze sbírky Ein Loeffelchen fuer... / Lžička za... z roku 2007, opět v překladu Petry Sochové: „Tyhle červené bobulky z vánočního stromečku určitě chutnají tak dobře, jak vypadají. Na všechny bobulky ani nedosáhnu, některé visí vysoko. Jehličky vypadají jako pažitka. A tyhle listy z tohohle stromu se podobají zdravé petrželce. Ty stromy rostou i kolem dědečkova hrobu.“ Na čtení navazovala promítání krátkého filmu režiséra Martina Menzela Beas Vorstellung von Glueck / Beasova představa o štěstí, na jehož scénaři se podílel. Příběhu o lidské osamělosti, o hledání a ztrátě lásky, o představách, která se naplňují v koncích jinak než zamýšlíme. Téma festivalu Přítěž, touha, láska, tak naplnil bezezbytku a zároveň znamenal přemostění do druhé části, ve kterém vystoupila česko-rakouská kapela BOO a ústecká kapela Nauzea Orchestra míchající elektroclash a electro-punk ve velmi zajímavém propojení zvuků, zpěvu a jakéhosi příjemného návratu do osmdesátých let  někde mezi tehdejším západoberlínskou a londýnskou scénou.  

Druhý den začal už dvě hodiny po dvanácté vernisáži výstavy se stejným názvem jako celý festival, na kterém se svými grafikami, litografiemi a fotografiemi představili výše zmínění výtvarníci. Vernisáž probíhala na děčínském zámku na jedné z chodeb zrekonstruovaných křídel. Poté se návštěvníci a autoři přesunuli do Růžové zahrady, kde po krátkém úvodu pokračovala autorská čtení.

prozaik Petr Pazdera Payne (vpravo) s Georgem Casparym, který četl jeho texty v němčině

Prvním autorem byl v Děčíně dobře známý Petr Pazdera Payne, který četl z prózy Nedořečenost. Petr Pazdera Payne je autor devíti knih próz, dramoletů a kázání. V roce 2009 vydal knihu literárních a teologických textů Maskovaná milost. Jeho text Nedořečenost přeložil ve Vídni žijící Alexander Oswald Eret a na Zarafestu text v němčině přečetl Georg Caspary. „Okny velkého pokoje vnikaly světelné kotoučky a kutálely se po stole, vějíře, kousky světelné pralátky.Otec s matkou seděli bez řečí,chtělo se vyběhnout... nebylo kam a přece se muselo pryč... jen mlčení v tom odpoledním prostoru s hlávkovým salátem a kyselým zálivem. / A mlčení tam venku se usadilo se stejnou naléhavostí, světlo zalilo tenisové kurty, a chodci vrhali panákovité stíny na bílou, vyšisovanou omítku nekonečné zdi.“ Dalším pozvaným na letošní  Zarafest byl básník Radek Malý z Olomouce, autor oceňovaných básní, minulý rok mu vyšla čtvrtá básnická sbírka Malá tma, antologií (německého expresionismu), knih pro děti a dramatických textů. Své texty si Radek Malý přeložil sám, některé byly dvojjazyčné a ty zbývající přeložila překladatelka do němčiny Christa Rothmaier a z těchto textů je i následující ukázka: „Do větrů den se rozeštval a zbyly / jen jizvy potrhaných kondenzačních čar / Pomeranč padá do stoky a kvílí / Naběhlé žíly města získávají tvar // Za zídkou staré vily třikrát křikl páv / Z kostelní báně měsíc vyvěsili / dva snědí anděléa kynou na pozdrav / poutníkům, kteří schválně zabloudili“.

Doposud vystupovali jen autoři, ale Wanda Heinrichová, další z hostů letošního Zrafestu se představila především jako překladatelka, i když nakonec též přečetla jeden svůj text, který velmi zdařile „konkuroval“ textům básníka Durse Gruenbeina, z jehož básnického díla vybrala reprezentativní výbor s názvem Lekce lební báze, který vyšel v prosinci roku 2008. Ukázka pochází  z jejího překladu textu Durse Gruenbeina s názvem Z variací na žádné téma:

Petra Sochová se saskou prozaičkou a výtvarnicí Susann Popp

„A ráno teče ze sprchy... / Voda, co jiného? Červená a modrá / Je na kohoutcích s teplou a studenou. / Že se kůže odlupuje v pruzích, / Zůstává hloupým přeludem. / Žádný trn v ručníku, žádná krev / Na dlaždičkách- chrčení v odpadu / Znamená hygienu, ne smrt.“ Prvním ze saských autorů tohoto sobotního odpoledne byla Susann Popp, která se představila již jako výtvarnice, nyní přečetla jednu svou prózu v překladu Petry Sochové: „Přikryje mne někdo, až napadne první sníh? A kam spadnu, když mne někdo přikryje? Do sněhu? Do běla, do studena, do nejista? Vlastně se padá do nebe. To je také bílé a studené. A je nejistě vysoko.“ Autor tohoto článku vystoupil jako další pozvaný na tento festival a přečetl výběr ze svých textů, z posledních třech knih a některé nepublikované texty, které všechny do němčiny přeložil Radovan Charvát. Posledním z vystupujících byl Norbert Weiss, autor próz i básní a zároveň vydavatel literárního časopisu Signum, který se též spolupodílel na organizaci festivalu a organizoval již zmiňované lipské čtení českých a saských autorů. Básnické texty do češtiny opět přeložila Petra Sochová, jako právě text Stopa: „Střecha se vzpíná / K nebi / Krysy sny / Opouštějí loď // Topoly stojí holé / V umělém světle // Křič Jestli můžeš / S chroptěním listí / Které pronikají hrdlem / Rána Cítíme je // Jako by nemohlo / Odejít beze stopy“.

Následovalo uvedení posledního čísla Pandory s tématem lásky, kam přispěli rovnou měrou severočeští a saští literáti a výtvarníci. Kateřina Tošková, šéfredaktorka tohoto časopisu,společně s editorkou Olgou Stehlíkovou, pak představili toto číslo a s ním i celý projekt Last-Lust-Láska a tím završili literární část letošního Zarafestu.  Na závěr programu vystoupila „experimentální“ dvojice Miroslav Wanek a Pavel Fajt se společným projektem Máj, kdy Miroslav Wanek čte svou rozsáhlou  báseň, která svou rytmičností a až živelností výborně korespondovala s Fajtovou zvukovou barevností. Technika byla zastoupena i v recitaci, kdy živý lidský hlas byl prolínán přednatočenými replikami. Řeč slov často střídala řeč bubnů a ocelových strun. Ukázka z básně Máj:

autor článku čtoucí pod glorietem v Růžové zahradě děčínského zámku

„A bylo mi jak zlomenému / rohu- že tomu druhému / již nemohou trknout / Slyšel jsem v sobě sucho / To všechno co už bylo / To ostří / jež se otupilo o stokrát nic.“ A poslední kapelou byl MCH Band. Jak už se pomalu na Zarafestu stává tradicí že na samotné zakončení vystoupí legenda české bigbeatové a rockové scény, tak po Plastic People of the Universe v roce 2007 a loňských DG 307, letos vystoupilo seskupení kolem Mikoláše Chadimy. Na své kontě má mnoho oceňovaných alb, v Děčíně, v duchu celého festivalu, vystoupili se skladbami z alba Tagesnotizen z roku 2002, ve kterém se propojuje Chadimova hudba s texty německého básníka, prozaika a bojovníka za lidská práva Juergena Fuchse (1950-1999). Závěr ústící skoro až v  rockovou psychedelii, vybroušené mistrovství, které strhlo přítomné k tanci a pohupování a tak kolem desáté hodiny večer zažila Růžová zahrada gejzír radosti ze strany posluchačů a strhujícího vypětí na pódiu.

Letošní Zarafest byl zase jiný než ročníky předcházející. Je krásné, jak se festival, který znám z osobní zkušenosti z posledních sedmi ročníků, neustále proměňuje, je živý a nabízí stále něco nového. Byla to právě ona letos česko-saská koncepce, která vtiskla tomuto festivalu další, nečekaný rozměr, nesmírně se hodící právě do Děčína, vždy lodní dopravou města propojeného se Saskem a obráceně. Města, kde vyjet na výlet do Saského Švýcarska je záležitostí slabé půlhodiny, města vždy dvojjazyčného. A v osobě Radka Fridricha, který je svou tvorbou propojen s německým živlem, bylo nasnadě, že se jednou, s přispěním mnoha spolupracovníků, at už z české, například časopis Pandora, nebo saské, přes časopis Signum a zaštítěného organizacemi jako Česko německý fond budoucnosti nebo Goethe Institut Prag, do takového projektu pustí a dovede k tak zdařilému konci v podobě letošního děčínského, přeshraničního, setkání literátů, výtvarníků a hudebníků.  

Poznámka: Všechny citované ukázky próz a básní vystupujících autorů pocházejí ze speciálně pro Zarafest vydaného sborníku textů a medailonů s názvem Zarabuch 2009, který vydala Iniciativa pro děčínský zámek.

Foto: Ivan Pasadena