Milan Slavický - Navzdory mému zásahu zůstala hudba celá
Alena Scheinostová 23.9.2009
S profesorem Slavickým jsme se sešli v jeho pražském domku na začátku letošního léta. Tou dobou zdolával po třinácti letech už třetí nápor rakoviny – přesto zrovna pomáhal hlídat vnoučata, plánoval práci na příští měsíce a přes zjevnou únavu ho neopouštěla noblesa ani charakteristický srdečný humor. Bohužel, otištění tohoto rozhovoru se Milan Slavický již nedožil: zemřel 18. srpna.
Jste člověkem mnoha profesí: skladatel, hudební režisér, učitel, publicista, dramaturg, redaktor… Za co se sám pokládáte?
Řečeno s básníkem, vcelku se dá říci, že vším jsem byl rád – ale ta jedna profese, to je komponování. I slovníková hesla, kde jsou mé hojné aktivity vyjmenovány, u skladatelství začínají. Je to totiž činnost, která má nejširší publicitu a je i ze všech nejnáročnější, protože chce největší koncentraci a zapojení sil celé osobnosti.
Jak člověk přijde na to, že chce a dokáže být skladatelem?
Já jsem k tomu přišel velmi jednoduše: v rodině jsem už několikátá generace, která se skladbě věnuje. Otec mého otce Klement Slavický starší byl Janáčkův žák, otec mé maminky Kamil Voborský byl žák Dvořákův a vedl varhanické oddělení pražské konzervatoře. Oba byli řediteli kůrů. Můj tatínek Klement Slavický byl žák Josefa Suka, pracoval v rozhlase jako hudební režisér a lektor a po nástupu komunismu byl skladatelem na volné noze.
Takže je to podobné, jako když se v rodině dědilo řekněme kovářské řemeslo?
Pro každé řemeslo je dobré, když se člověk může dívat předchozím generacím pod ruce. Měl jsem to štěstí, že tatínek komponoval doma u klavíru, kde si přehrával fragmenty svých skladeb. Když jsem potom na koncertě slyšel jejich premiéry, zjišťoval jsem, že vlastně veškerou tu hudbu znám, ovšem teď je propojena v celku, který dává vyšší smysl. Tím jsem tak trochu pochopil, v čem spočívá podstata skladatelství: vytvořit z dílčích kamínků smysluplný celek s jeho vnitřními kontrasty a souvislostmi.
Kde člověk nachází ty jednotlivé kamínky? Spousta lidí má představu, že umělec je génius, k němuž přicházejí múzy – a líbou a líbou!
Někdy skutečně i líbou, ale v zásadě existují dva druhy skladatelského nadání: první sbírá ty kamínky, zapisuje si melodické útržky, harmonické sledy, rytmy a postupně z nich vytváří celek. Druhý typ – to jsem třeba já – začíná od představy celku a teprve do ní začíná dosazovat kamínky, jež si vytváří už s vědomím toho, jak bude celek vypadat, kam v něm budou kamínky patřit a jakou tam budou mít funkci. Takže když beru tužku – protože píšu pořád ještě tužkou – abych napsal první takt, už mám představu o celé skladbě. Většinou píšu chronologicky, tak jak bude skladba probíhat, což má tu velkou výhodu, že můžu nechat jednotlivé prvky plynule vyvíjet.
Kdo ze skladatelů na vás měl největší vliv?
Měl jsem ohromné životní štěstí, že jsem se od dětství pohyboval na vysoké úrovni v tom světě, ve kterém jsem pak dál žil. Miroslav Kabeláč, otcův nejlepší přítel od studijních časů, byl pro mě „strejda Miloš“, Václav Trojan byl můj kmotr, Ladislav Vycpálek, Jan Rychlík, Jan Kapr – to byli otcovi dobří přátelé. Časem jsem měl příležitost poznat i jejich skladby a vytáhnout si z jejich hudebního jazyka to, co mě oslovilo. Asi nejvíc mě zaujala trojice Kabeláč – Kapr – otec, přičemž od Kabeláče jsem se snažil získat jeho smysl pro stavebnost i určité intervalové preference; u otce to byla harmonická bohatost a barvitost a u Kapra smysl pro zvukovou barevnost a rozmanitost. A ze světových skladatelů mě oslovili především Witold Lutosławski a Olivier Messiaen.
Většinu svých zralých děl jste napsal na něčí zadání. Není psát na objednávku omezující?
Omezující by to bylo za předpokladu, že by se jednalo například o kuriózní instrumentální obsazení, do něhož by se člověk musel nutit, nebo o téma, které by mu bylo vzdálené. Ale to mě naštěstí nikdy nepotkalo. Naopak je stimulující vědět, že píšete pro dobré hudebníky, kteří se o vaši skladbu zajímají, nebo že je to objednávka pro konkrétní festival, tudíž bude skladba brzy premiérovaná a vy si budete moci ověřit, jak funguje.
Vaše hudba zřetelně prozrazuje duchovní zakotvení. Chápete tvorbu jako službu Bohu?
Ano, čím dál tím silněji. Mám vlastně jen jednu liturgicky použitelnou skladbu – Beatus vir, ale všecky moje skladby jsou duchovně inspirovány. Napsal jsem řadu koncertních skladeb na latinské liturgické texty a snahu přiblížit se Bohu a sdělit druhým lidem něco zásadního, závažného, co by je k Bohu mohlo přiblížit, pokládám stále více za svůj životní úkol. Nedávno jsem právě v Katolickém týdeníku četl citát z Otokara Březiny, že by se umělec měl snažit pracovat tak, aby na světě přibývalo lásky a čím dál víc se vyjevovala velikost Božího díla. Velmi mě to zasáhlo, protože to je přesně to, oč se v životě snažím.
Ve vašich skladbách je vertikální směřování velmi výrazné: zvuk zesiluje, tryská vzhůru…
Všechny moje skladby jsou dovedeny do rozjasnění, uklidnění a katarze, jež se snaží navodit cestu vzhůru, k Bohu – jak rozpoložením mysli posluchače, tak i čistě fyzicky: většina skladeb končí ve vysoké poloze, do níž se propracovává po postupných krocích. Zároveň využívám v řadě skladeb postup připojování, spojování zvuku: začínám exponováním několika dosti kontrastních prvků, které se v dalším vývoji přibližují, až skončí buď unisonem, nebo vzájemným propojením. Je za tím snaha přivést do ladu věci kontrastní a protikladné a postupně je usmířit. To lze v hudbě velmi dobře vyjádřit.
Vážné hudbě v současné době lidé nerozumí, odmítají ji, a na druhé straně je hudby nejrůznějších žánrů všude čím dál víc. Jakou šanci má člověk, aby právě jeho hudba byla slyšet?
To, že jsme neustále obklopeni hudbou, a často spíš jen zvukem, je jasná věc a mne, který jsem třicet pět let dělal zvukovou režii, to dost ničí. Pro závažné umělecké sdělení je to dost nešťastné, protože hodně lidí si zvyklo poslouchat povrchně, a oslovit je akusticky něčím zásadním je tím pádem náročné. Podle průzkumů aktivně poslouchá soudobou vážnou hudbu v Evropě 1 – 3 % populace. Nicméně z deseti milionů lidí je to sto tisíc, což je pořád velmi široké auditorium.
Jako hudební režisér jste pracoval s mnoha věhlasnými lidmi: jen z dirigentů to byli například Václav Neumann, Jiří Bělohlávek, Charles Mackerras, Serge Baudo či Wolfgang Sawallisch. Nepřipadal jste si ve stínu, neznámý, neviditelný?
Ale to je podstata věci! Kdo z režisérů se v procesu nahrávání snaží vysouvat do popředí svou osobnost, ten to dělá špatně. Člověk musí být něco jako takový koordinátor vytvářející příjemnou náladu. Je třeba být mužem v pozadí, ale zároveň tím, kdo může a má pozitivně ovlivnit chod věcí. Ostatně být hudebním režisérem je nesmírně obohacující, neboť máte možnost pozorovat při práci vynikající umělce, jejich osobnost, to, jak komunikují se stohlavým orchestrem… A je to také zdroj velkých osobních přátelství.
Jaké zkušenosti vám přinesla vaše pedagogická práce?
Učil jsem tři úplně odlišné skupiny lidí: mladé skladatele na HAMU a na New York University, mladé muzikology na FF UK a americké studenty na NYU přehledový kurz hudby 20. století. Ke všem třem skupinám bylo potřeba přistupovat velmi odlišně a učit je úplně jiné věci úplně jinými způsoby – a to mě bavilo. Uvědomíte si, že každý člověk je originál a že se k němu musí přistupovat velmi individuálně. To je jasné zejména u výuky skladby, kdy zároveň vznikají velmi pevné osobní vazby. Poslední rok, kdy jsem kvůli nemoci doma, sem za mnou chodí spousta současných i bývalých studentů a já zjišťuji, že mám v generaci svých dětí nejméně tolik výborných přátel jako ve své vlastní. To je velký životní dar, za který jsem opravdu věčný. A intelektuální analytická práce s mladými muzikology byla zase úplně jiná: z legrace jsem říkal, že na pravém břehu Vltavy, kde stojí filozofická fakulta, tu hudbu se studenty rozebírám a na levém na HAMU ji zase skládám, takže navzdory mému zásahu zůstane celá.
Zdědily hudební nadání ve vaší rodině i další generace?
Starší syn Tomáš hraje na několik hudebních nástrojů a působí v Akademii věd jako muzikolog. Mladší Martin vystudoval konzervatoř, je aktivní muzikant a pracuje jako kurátor akustických sbírek v technickém muzeu. Obě naše snachy byly i naše studentky, takže jsme taková vzájemně se poučující rodina. Ze sedmi vnuků ti starší hrají na cello, na housle… Hudební gen se klube, ale co z nich bude, to se teprve ukáže.
Co plánujete pro nejbližší dobu?
S jedním německým festivalem duchovní hudby jsme se dohodli na projektu, o kterém přemýšlím už několik desetiletí. Je to skladba pro orchestr a varhany, jež by hudebním způsobem vyjadřovala Svatý týden od vjezdu do Jeruzaléma přes Getsemanskou zahradu, Viu crucis po Golgotu, pohřeb a Zmrtvýchvstání.
To zas budou vertikály!
To víte, že ano! Na konci určitě.
Katolický týdeník 36/2009, uveřejněno s laskavým svolením šéfredaktora p. Antonína Randy
foto: archiv rodiny