Ostravské dny 2009, zahajovací koncert 23.8.
Ondřej Štochl 21.9.2009
Z letošních Ostravských dnů jsem měl možnost navštívit jen zahajovací koncert, který se konal 23. 8. v podání Janáčkovy filharmonie pod vedením Petera Rundela a Rolanda Kluttiga, jako sólisté na něm vystoupili Petr Kotík (flétna), Claire Wild (soprán) a Andrej Gál (violoncello). Po interpretační stránce byl koncert velmi dobře připraven, sólistům ani orchestru rozhodně není co důležitého vytknout. Když je hudba prováděna s takovýmto porozuměním, tak si hráči zaslouží plnou důvěru svého publika namísto zbytečného hledání drobných chyb.
Koncert byl zahájen skladbou „Fanfares procession“ (2009) pro orchestr od mladého polského autora Jakuba Polaczyka (* 1983), studenta, který se účastnil kurzů s festivalem spojených. Toto dílko je více studií než skladbou, jejíž autor ještě potřebuje nějakou dobu hájení – spokojím se proto s jeho popisem, prostým závažnějších estetických otázek. Struktura je zde tvořena jednoduchým vrstvením kvartových akordů a jejich rytmizací. Výsledkem je tak značně necitlivá vertikála – kvartové akordy nejprve ve své nahotě odkazují k diatonice s prvky tonálního cítění, začnou-li se vrstvit, dostáváme se skokem k tvrdě znějícím klastrům. Princip takové práce s tónovými výškami pro mne zcela postrádal opodstatnění, jinými slovy – nefungoval, byl v rozporu se stavbou celku. Výsledkem tak byla jen šedá, vrstvící se a nikam negradující hmota, na jejímž vrcholu se (proč vlastně?) dostavila kratičká katarze.
Tvůrčí fenomén Mortona Feldmana (1926 – 1987) patří již tradičně k základním stavebním kamenům dramaturgie Ostravských dnů. Byť už ani v Čechách (a na Moravě) není Feldmanova hudba neznámá, má stále čím překvapit – jako v uvedené skladbě „Flute and orchestra“ (1977-78). Když jsem si přečetl Feldmanovo jméno a rok vzniku, čekal jsem to, čím oplývají jeho ostatní skladby z poslední dekády – jemnou práci s vertikálou a hlavně ono pověstné „infuzní“ dávkování hudebních informací, jemnou hru s psychologickým časem, jdoucí v metafyzické rovině až za jeho hranici. A, světe div se, ono to bylo jinak. Základem všeho dění byly třítónové skupinky, zpracovávané různě velkými, proměnlivými skupinami interpretů. Ty mají rozdílná tempa i metra, na sobě navzájem nezávislá – struktura tak má velmi proměnlivou hustotu, od níž přímo úměrně odvisí síla napětí. Občas citelně poleví, aby se jindy dalo doslova krájet. V tomto smyslu hrají důležitou roli i mikrointervaly (nejen flétnové flageolety) – u Feldmana rovněž neobvyklé. Ale co je nejpodstatnější: to, co uvádím o struktuře a napětí, jen zesiluje či zeslabuje povahou hudby daný stav. Změny napětí, jakkoli prudké, se nestanou stavebnými momenty, nefungují jako zlomy, pomáhající lidské paměti utřídit to, co je vnímáno, do časové souvislosti. Když se za právě touto skladbou po pár týdnech ohlédnu, je mi hned srozumitelnější tvůrčí počínání některých skladatelů, kteří na Feldmanův odkaz navazují..
Druhou polovinu večera opět otevřelo studentské dílo – tentokrát od Brazilce Rafaela Nassifa (* 1984), nazvané „véus sobre cores“ (2007). Zde mohli být posluchači svědky již nastoupené tvůrčí cesty, tuto skladbu nejde řadit mezi studie. Byla koncipována jako dynamický oblouk, který probíhal takřka výhradně v diatonickém prostředí. Diatonika ale postrádala jakékoli tonální prvky, což umožňovalo těžko postřehnutelný vývoj. Ke klidnému a pozitivnímu vyznění přispěla velkým dílem i citlivá a nápaditá instrumentace. Prostě, tato hudba – lidově řečeno – měla uši a nepotřebovala být při tom podbízivá či konvenční. Však ji taky publikum náležitě odměnilo.
Autor dalšího díla, Michal Rataj (* 1975) se představil skladbou „Raining (inside)“ (2008). Ta pro mne začala velmi sympaticky se svými příjemnými, měkkce znějícími témbroharmonickými bloky. Propojení barev (a zvuků – úderů, šustotů) se světem tónových výšek patří, myslím si, k největším přednostem této skladby a musím říct, že mě autor po této stránce překvapil. Životadárný byl moment, ve kterém se obnažila harmonie alikvotní řady a přinesla i zlomek melodie. Problematické mi však přišly vlastně všechny kontrastující prvky a zejména místa, kde zůstala autorova vertikála doslova na holičkách, bez součinnosti s barvami. Uznávám, že to může být subjektivní dojem, ale přišlo mi, jako by souzvukový svět sám o sobě nebyl svébytný. Myslím si také, že se skladba jako celek pohybovala v dost široce vymezeném estetickém prostoru, vzniklém počítačovou analýzou zvuků deště. Je nabíledni, že společný původ použitého materiálu ještě nezaručuje jeho soudržnost. To mi samo o sobě nevadí, asi i díky tomu vznikají v Ratajově hudbě zajímavé situace, které mohou být zárodky nové, osobité hudební řeči. Byly by ale potřeba přeci jen jasnější, zřejmé, fungující souvislosti, abych se s přibývajícím časem nemusel bránit rozpačitému pocitu, že méně je více.
Finální skladba, „No. 30 – NONcerto for orchestra, cello and high soprano“ (2003) od anglického skladatele Richarda Ayrese (* 1965) je slovy těžko popsatelná. Její estetika stojí na bizarních situacích či spíše střetech jednoduchých a svou podstatou až záměrně levných hudebních struktur. Jejich uchopení je však ve všech třech větách mistrně ironické. Ať už jde o průhledné, doslova do zblbnutí se opakující triviální tóninové skoky (česky šustrfleky), nebo o scénicky působící vztah mezi kýčovitou subretou a autisticky působícím individuem, z nichž první střídá dojáky s „virtuózními“ pasážemi, které by člověk čekal spíš od pikoly či rovnou od delfína (ano, to je ten high soprano) a ten druhý se tak zoufale snaží strhnout pozornost svými skřípanci a hekáním, aby se nakonec přeci jen pokusil zapůsobit zbraněmi své esteticky vyvinutější kolegyně (ano, to je role cellisty, se kterou její interpret zcela autenticky a mistrně srostl). Výsledkem není kýč, ale naopak mistrná hra s povahou použitých klišé. I celková stavba je tak konvenční, až z toho srdce bolí a ironická lidská dušička plesá. Chce to velké mistrovství, pohybovat se na tenkém ledě povedené ironie, umět s ní strhnout. Využít toho, co by jindy bylo jen neskutečně trapné. K tomu přidejme pravidelný rytmus, který trochu připomíná tinntinabuli. Vkrádá se myšlenka, jestli nás nenavštívil Pärtův pan Hyde….
Co říci závěrem: je důležité, že se Ostravské dny neomezují jen na styly osobně blízké jejich dramaturgovi, otevřenost všemu zajímavému je jejich nesporným přínosem. Jistě, velká část jejich dramaturgie dnes vlastně až tak nová není a některé studentské počiny by snesly spíš prostředí své katedry než mezinárodního festivalu. To vše ale bohatě vyváží díla, která překvapí a inspirují. Přidejme k tomu dobrou organizaci, výborné interprety a zvědavé, vřelé publikum. Výsledkem je prostředí, ve kterém zúčastněnému člověku rozhodně stojí za to pobýt déle, než se to letos podařilo mně.