Mločí mapou
Martina Pavlunová 19.9.2009
Ladislav Puršl: Mločí mapou. Host, Brno 2008. 80 stran.
„Snově zárodečná poloha, charakteristická pro jeho první sbírku Paměť vody, začíná v Mločí mapě nabývat kontury,“ přečetla jsem si na přebalu aktuální sbírky Ladislava Puršla, který zdobí ilustrace od Aléna Diviše. Nechala jsem se zlákat a udělala si zbrklou představu. Představu, která se postupně měnila, hroutila, až se zcela vysmekla. A začala si žít svým životem. Zážitek z četby poezie. Nečekaný.
Druhá sbírka Ladislava Puršla na sebe nechala čekat čtyři roky; v roce 2004 se tento básník a novinář uvedl debutem Paměť vody (Malvern, Praha 2004). Básně zahrnuté do aktuální Mločí mapy vznikaly podle autorových slov při pobytu na Levém Hradci, zvláště v noci. Potemnělá atmosféra, snovost, přízračnost a úzkostný stav duše prosakují z básní zřetelně na povrch ve všech třech oddílech sbírky. Pokaždé s jinou intenzitou, vždy však s vírou v Boha.
První oddíl s názvem Sen je uveden citací z Demlovy Miriam: „Dlouho jsem zíral do tmy, sestřičko.“Není to surrealistická snovost podvědomí ani variační a cyklická snovost asociativního Wernischova Zimohrádku. Je to sen za dne a bdění za noci, horečný stav před usnutím a úzkostná nemožnost usnout. Doba, kdy ožívají vzpomínky a zhmotňují se. Čas mrtvých a nemrtvých, čas přízraků a zdání. Záměrně je druhý oddíl, nazvaný In portu navigo,uveden citací Maeterlinckovy snové, symbolistické hry Modrý pták; podle této citace smrt neexistuje, mrtví stále žijí v našich vzpomínkách a probouzejí se s naším pomyšlením na ně. Zmíněný druhý oddíl Puršl dedikoval předčasně zemřelé básnířce Teodoře Žurkové, s níž vede tichý rozhovor. Sbírka vrcholí oddílem Kotva sv. Klimenta, který obsahuje nejnáročnější básně sbírky.
Halasovský pesimismus (život je pouhé čekání na smrt, resp. „průvan tmy mezi narozením a smrtí“)se u Puršla přetavuje v rozjímání nad pozemským údělem člověka. Pojítkem všech oddílů je motiv smrti, smiřování se s ní. Rozjímání nad posledními věcmi člověka. Puršl se neloučí se světem, nepřipravuje se na smrt. Je si smrti vědom, chce se s ní coby s nedílnou součástí života smířit. Uvědomuje si ji při zažitých událostech (rekviem za básnířku T. Žurkovou) i v prostých skutečnostech (motivy popela, kostí, tmy, hřbitova).
Texty jsou více či méně enigmatické. Jsou to hádanky i podobenství. Metafory, perifráze a metonymická pojmenování básník užívá k rafinovanému znejasňování obsahů, počítá s dešifrováním ve čtenářově mysli, skrze jeho zkušenost, zážitek, vnímání věcí pozemských, jeho zážitků se smrtí. Skryté se vyjevuje, postupně se skládá v obraz, náznakem: „Za márnicí / černá sad. / Stoupá mlha, / zvedají ji ptáci. // Kruh duší / obchází dům. / Někdo v noci přešel / ke stínům“ (Za márnicí…). Všimneme si zároveň básnických figur, kterých autor užívá: onomatopoia („na prahu pramen“, „mastná oka oken“, „odpověď člověka nečeká“), skryté rýmy, asonance, nepravidelné rýmové schéma, přesahy – vše slouží k jakési rytmizaci myšlenek. Básně, strukturované do slok a opatřené interpunkcí, nejsou rozsáhlé, často jen osmiveršové. Například první oddíl Sen tvoří jediný rozsáhlý text, který je rozdělen do devatenácti částí, přičemž první verš básně je vždy zároveň i jejím názvem. Jde vždy o miniatury, drobnokresby krajiny, krajiny duše, rozfázované zachycování pocitu.
Příklon ke krajině a k zákonům přírody spolu s baladickou náladou a motivy viny a pokání vedou překvapivě až k Erbenovi a k odkazu lidové poezie vůbec. Vina a pokání je tématem druhé části básně U sv. Antonína, kde Puršl kombinuje známá přísloví v novém významu: „Už nemít slova k mlčení. / Mlčet celou řeč. / Klečíme tu svlečení / v koutě na slovech. // Snad aby se nám v modlitbách / zjevil smysl dnů. / Starý bůh nás jako hrách / hází na stěnu.“Revidované pořekadlo se mu naopak ve třetí části stává humorným podobenstvím a prozrazuje Puršlovo přemýšlení o jazyce: „Na hřbitově, tam / ani ona nebere, / ale hlavně sám / nic si nevezmeš, // protože, milý, / ze žalova domů / se nikdy nic nenosí, / to si pamatuj.“ (Marie Dicit).
Puršl se rovněž hlásí k Bohuslavu Reynkovi, a to jak motivy, zaměřením se na všední věci, citacemi (mráz do oken aj.),evokací reynkovsky prostých veršů (Od prvního slova svítá…, Ukolébavka) i přímým odkazem v básni Co prochází bytem („Co prochází bytem, / ať projde, vždyť ani / není kam se schovat. // Namísto Krista nad postelí / visí Jób z Petrkova / přežehnaný vlaštovkami.“). Reynkovu poezii připomenou také časté zvířecí motivy (ryba dlaně, jelen říjen, mločí mapa), mnohdy operující s biblickými symboly, z nichž dominuje mlok-salamandr, tedy křesťanský symbol vzkříšení. Zásadní motiv vzkříšení se v Puršlových textech projevuje jak ve smyslu křesťanském, tak ve smyslu pohanského převtělování, např. prosba „Můžeš mi, až budeš opět živá, / alespoň naznačit…?“ (U sv. Antonína – VI) míří k T. Žurkové; jinde objevíme příznačný mýtický obraz: „Zemřely tři: bába, matka / i dcera. Dosud do půlnoci zeje / nahá jizva dřeva. V dálce v poli / tři srny rychle za sebou.“ (Bleskem).
Mločí mapa je putováním po cestách duše: od horečných, zádumčivých a kontemplativních stavů úzkosti přes konkrétní zkušenost se smrtí až po smíření se smrtí v závěru. „Nebude úplněk, ani noc, / ani jiná znamení. / Bude to obyčejný den, // vyjdu ze dveří kuchyně, / jako bych vynášel popel, / a Pán bude stát proti mně, salamandra na dlani. // Možná vyhasnou kamna, / ale jinak se moc nezmění. / Až na druhý třetí den / se teprve hnou kameny…“ (Kameny). Tak líčí Puršl svůj poslední pozemský den. Posílen o víru, srozuměn se svou konečností, prostý ve výrazu. Bude to obyčejný den, jako jsou všechny dny našeho bytí.