Fantasía
Martin Veselka 15.9.2009
Adam Borzič, Kamil Bouška, Petr Řehák: Fantasía. Dauphin, Praha 2009. 48 stran
Útlá antologie (48 stran) sešitového vzhledu je debutem básnické skupiny Fantasía, kterou tvoří tři zhruba třicetiletí básníci – Adam Boržič (nar. 1978), Kamil Bouška (1979) a Petr Řehák (1978). Na počátku čtenář nalezne manifest, ve kterém autoři v pěti bodech shrnují své poetické představy a požadavky: „Smysl poezie lze vytvářet hrou. Hra však není smyslem poezie.“ Zkušenost poezie ústí v angažovanost ve světě. Básník může a musí dosáhnout „nového patosu“, jehož základ tkví v představivosti. Básnická výpověď není pouhým zaznamenáním, nýbrž aktivní transformací průchozího pohybu univerzálních energií. Posledním požadavkem je vědomí vlastní pozice v domácím i světovém literárním kontextu.
Ve vlastní antologii je prvním zastoupeným Adam Boržič. Stejně jako zbylé dva autory i jej uvádí originálně psaný medailon o jeho životě, tvorbě a jejích okolnostech, básnivý a v postihnutí charakteru jeho poezie mnohdy neuvěřitelně přesný: „Od toho okamžiku byl rozetnut ve dví, nataženi mezi nebesa i zemi, mezi přítomné a nepřítomné. Proto je někdy mnohomluvný, jako by chtěl uřknout mizení, zabránit instalaci Nepřítomnosti. /…/ Touha /…/ začala zpívat. Koktavě. /…/ nepřestává hledat Boha, /…/ usilovně se snaží nalézt harmonii, i chemickými cestami. Rád metá kouzla, šálí zrak…“ Jeho poezie je opravdu rozpjatá mezi dva póly: mnohomluvnou obraznost i sevřené reflexivní verše, syrové popisy sociálně expresivního ladění a exoticky archetypální metaforiku, tradiční typografii i rytmizující odsazení slov od sebe. Podstatnou roli hraje každopádně obraznost (důsledek Fantasía), popsat její druhy by vlastně znamenalo popsat charakter Boržičovy poezie. Někdy se skoro zdá, že s přemítavými maximami vklíněnými do chrleného výčtu obrazů básník nakládá jako s nápisy, které vplývají coby dílky do asociačně i tematicky spojeného toku jeho básní. A jaká témata či pocity je spojují? Touha, smyslnost, požár, korida, vír, město, tělo, lež… Na Boržičově poezii je nejméně patrna ona proklamovaná „aktivní transformace“, mnohým jeho básnictví připadne řemeslně nestoprocentní, ale snad právě proto je tato impulzivní i inspirativní tvorba tím nejsvěžejším ve sborníku.
Druhým autorem je Kamil Bouška, který je charakterizován např. takto: „Náměsíčné dítě, sourozenec šílenství a snu. Vyrůstal v úplné rodině /…/ První báseň byla jako poluce. /…/ Od nejútlejšího věku tušil cestu, mířil do dálky, ale později opouštěl domov, jen aby se mohl domů vracet. /…/ Celý život obcuje s knihami ve všech myslitelných polohách a situacích. Je nepřetržitě zamilovaný.“ Jeho poezie též kořistí z obrazivé síly fantazie, ale není tak impulzivní jako Boržičova, je více krocena a upravována ratiem, což ji ovšem ubírá na plynulosti. Výrazná je netradičně podaná fascinace přírodními fenomény (jaro, soumrak, žár), nejpůsobivější básně jsou však ty gnómičtější, kratší (zejména Hyperion), či jiné – jaksi „fantasticky“ meditativní (Ars poetica). Bouškovy texty často sugerují, že ozvláštnit vidění znamená ozvláštnit bytí.
Petr Řehák je třetím a posledním básníkem zastoupeným v této antologii. Jeho medailon, který se jeví jako nejexperimentálnější, praví mj. následující: „Narodil se v neúplné básni brunetě s blonďákem v sobě. Je prý o pár vteřin starší než jeho sestra, ve skutečnosti se mu to zdá naopak. /…/ Po babičce z otcovy strany si zadal s černou růží v něm. /…/ Jako básník dopřává sluchu, jako čtenář spíše očím. Zatím. Má za to, že je to věkem. /…/ Miluje oheň. Tělo z vody. Kosti.“ Je ze zmíněných autorů nejvíce iracionální, nejvíce surrealizující, ale cosi jako lunatická virtuozita mu chybí. Ve své poezii skládá z kousků nesouvisejících dějů a scén mozaiku tvořící celek básní. Často však tušíme jisté vnitřní, intimní pozadí těchto textů, stopu Freuda, zaznamenáváme v nich kříšení podvědomých proudů. V Řehákových verších je zjevně nejvíce fantazie a nejvýrazněji vystupuje i onen proklamovaný „nový patos“ (Óda na kapitalismus), zmíněné superlativy s sebou však nesou i jakousi násilnost, jejímž prostřednictvím jich bylo dosaženo. Jako nejpůsobivější se pak jeví klasičtější, hravější a impresivní báseň Povolte břicha! s rýmem a netradiční rytmikou v závěru.
Ač své místo v literárním kontextu autoři výslovně neproklamují, setkáváme se nepochybně s důkazem, že dědictví asociativní větve moderního básnictví (Appolinare, expresionismus a zejména surrealismus) je stále živé a inspirativní. Zdá se také, že program skupiny – pregnantně formulovaný, závažný a pro velkou část básníků jistě rozumně znějící – usiluje o cosi jemně odlišného od toho, co bylo realizováno. Je nadto otázkou, nakolik jsou zmíněný program a následná poezie nové. A připustíme-li, že nijak zásadně, nastupuje tázání, jsou-li dobré a silné. To však nechť posoudí sám čtenář antologie: manifest, básně, jakož i samotný akt vystoupení básnické skupiny v kontextu dnešní roztříštěné a polyfonní kultury rozhodně za pozornost stojí.