Země nikoho
Vilma Manová 9.9.2009
Opus, 2008. 59 stran
Jak Petr Halmay sám v závěru knihy nastiňuje, Země nikoho je pokusem zachránit jak pro něho samotného, tak i pro oko případného čtenáře něco z období dětství a dospívání. K tomu se totiž většina textů vztahuje. Bilancuje, vrací se se zjevným nadhledem do minulosti. Proto je pochopitelné, že básník tentokrát nepřichází se sbírkou naprosto nových, čtenářům dosud neznámých básní.
Země nikoho je autorským výborem z jeho prvních tří knih: Strašná záře (1991), Bytost (1994) a Hluk (1997). Při porovnání s původními texty si nejde nevšimnout drobných úprav, zejména v podobě škrtů (ať už jednotlivých slov či celé strofy). Halmay tak činí s úmyslem zbavit je zmatků a zatemnění spjatých s mládím a svou nespornou roli zde hraje i skutečnost časového odstupu a pocitu vlastní zralosti.
Útlý výbor je členěn do tří částí, které nesou názvy zmiňovaných autorových prvních tří knih. Nejspíše díky samotnému rozpětí let, během nichž byly jednotlivé sbírky tvořeny a vydávány, se nám nabízí možnost zevrubně porovnat jednotlivé odstíny Halmayova uměleckého vyjadřování. Je pro něj typický volný verš, jehož záměnu s prozaickou výpovědí (především v rámci jednotlivých slok) často vylučují pouze záměrná katachretická spojení nebo personifikace:„Staří nohejbalisté Mladé fronty / se elegantně pohybují / v záplavě raněného vzduchu“. Poněkud vzácností je báseň Kýč, či spíše její první část, která je jako jediná psána veršem vázaným (ten však není dodržen do důsledku). Poslední oddíl sbírky přináší také dva krátké prozaické texty s příznačnými názvy Světlo a Hluk, jež s básněmi motivicky korespondují.
Autorova kontemplace uplynulých let života je nenápadně prosycena existenciálním laděním a propojuje i témata stvoření či konce světa, víry a smrti - nezemského bytí. Tím se zřetelně prolínají všudypřítomné vzpomínky na mládí a dospívání se svými iluzemi (ne náhodou nesou tři básně ve výboru název Iluze), naivitou („Moje existence – plná naivity – / vyplavená na noční břeh města, / existence bez očí, šance pochopit celou pravdu“), ideály i pocitem štěstí (pramenícím právě z onoho intuitivního a zkušenostmi teprve málo ovlivněného prožívání světa). Leckde zaznívá sarkastický tón: „Celá moje existence – / směšná, oslňující náruč kladívkového papíru –“ a někdy lyrický subjekt dospěje ke klidnému, a v závěru přesto šokujícímu konstatovaní: „Urostlí, blond, mladíci hrají tenis / tak bezstarostně, / jako kdybychom se nikdy ani nenarodili…“. Mýtus je potom to, co stojí v pozadí, nicméně se několikrát výrazně připomíná. Soustřeďuje v sobě odstín krásy, který se po letech transformuje v modu nastupující deziluze: „Ztratili jsme mýtus prvních lásek, / mýtus literatury – / zůstali jsme sami“. Je určitým pojmenováním pro období mládí, či spíše samotné mládí je nyní jím.
Co se týká ústředních motivů prostupujících celou sbírku, mohly by je vystihnout právě názvy prvních autorových knih. Záře je neodmyslitelná. Jeví se strašná a šílená. Je úzce spjata s vratkou bytostí. Ta je buď v ní, nebo je ona její součástí. Záře je syrová, naturalistická – proniká člověkem, obnažuje jej čím dál hlouběji a nezastaví se ani před hranicí jeho vnitřností. Umožňuje vidění skrz: „Zíral jsem skrz trup svojí ženy, / skrz skleněný trup / a viděl játra, žaludek a míchu – / a embryo… a syna… / u dveří na dvůr čas umíral jako člověk“. Odervává jednotlivé, osekává kosti a žíly, dalo by se říci, že části těla prosvěcuje, až jsou odlupovány po vrstvách. Že by se právě tímto metaforicky formovalo východisko cesty do vnitřku sama sebe, k duši, k minulosti, do vzpomínek?Právě vyjevování vztahů mezi lidmi se často děje za asistence nějakého druhu světla, stejně tak jako návrat v myšlenkách k zemřelým blízkým: „A celí jenom obraz – / kráčíme skrze svoje těla / za otcem, matkou do šílené záře“. „Krematorium, / ve kterém hoří drahá těla našich rodičů, / září nad Prahou / jak lampa“. Také sama bytost je schopna vydávat záři: „Ohromný kůň s křišťálovými varlaty / obrací se / mezi višněmi a rododendrony / a člověk / vydává strašnou záři“. Na druhou stranu může být skrytá, slabá, jevit se jen nejistě uchycená na náhodném místě. Nezřídka je provázena vjemy zvuků: „Odněkud z přízemí břinkalo piáno / jediná žárovka / chytla se nad vchodem / jak klíště“.
Halmayova země, ačkoli nese přívlastek nikoho, není vyprázdněna. Je to prostor minulosti, utvářený vzpomínkami, vycházejícími ze současnosti, naplněný stále se vracejícím okruhem míst (jako je zářivý skleník Botanické zahrady nebo sklad kulis, který odráží světelný odlesk) a přítomností blízkých lidí. Ani zde nechybí vhled do toho, co už je pod povrchem, ale šlo by ještě dále rozložit. Útroby města tak tvoří jistou paralelu k útrobám člověka – ve skladbě dlažebních kostek, které do sebe zapadají podobně jako kosti, a také v shodném procesu destrukce. I když stárnutí postupně odnáší krásnou schopnost idealizace, neodnímá možnost „už odjaktěživa čekat na záblesk světla“. Záře je totiž energií s krásným nadáním trvat v čase.