A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Koncerty z děl Jaroslava Krčka k autorovým sedmdesátinám

Jan Fila 7.9.2009

V dubnu tohoto roku oslavil významný skladatel Jaroslav Krček své sedmdesáté narozeniny. V rámci 23. festivalu komorní hudby Český Krumlov (který jubilant založil) se v sobotu 4. července v chrámu Božího Těla v Českém Krumlově konal koncert z děl jubilantových v podání Pražských pěvců se sbormistrem Stanislavem Mistrem a souboru Musica Bohemica. Stejný koncert se s malými obměnami konal též v rámci dalšího Krčkova festivalu Lomnické kulturní léto, založeného před patnácti léty, v kostele svatého Mikuláše v Lomnici nad Popelkou v pondělí 20. července. Oba koncerty byly průřezem Krčkovým dílem. Koncertů jsem se zúčastnil jako sborista.

Jaroslav Krček	Koncerty pod autorovou taktovkou zahájila téměř půlhodinová Symfonie č. 2 pro smíšený sbor a komorní orchestr (1985) na texty latinských překladů koptských textů z druhé poloviny 2. století po Kristu, jejichž součástí je i fragment gnostického Tomášova evangelia. Jako motto celé skladby bych asi vyzdvihl citát Qui habet aures audiendi audiat! (Kdo má uši k slyšení ať slyší! – srovnání též Matouš 11, 15), který stojí i v názvu první části. Čtyřvětá Symfonie č. 2 byla nejexpresivnější partiturou večera. Krček ve svých dílech od 80. let kombinuje středověkou melodiku s moderním výrazem, v této kompozici i aleatorikou a vícevrstevnatou harmonickou polymodální strukturou, nezřídka končící v hustých clusterech. Velmi významné je užití tritonu a malé sekundy jako základního stavebního prvku akordů.
Přes komplikovanost harmonické struktury lze vypozorovat tónové centrum blízké h aiolské. Těkavost kompozice se projevuje ve velmi složitém rytmu, neustále střídající čtvrťové a osminové takty. Sbor přednáší quasi-gregoriánské melodie ve svém samostatném rytmu, orchestr využívá aleatorních modelů. Rytmika vokálních partů je odvozena z dikce textu, což má za následek velmi časté střídání taktů různých typů. První větu uzavře krátké tenorové sólo (Stanislav Mistr). Druhá část Ego sum lumen (Já jsem světlo) blízká rondové formě, přináší více kompaktnější materiál. Po dramatickém vstupu prvního tématu (základní souzvuk a1, h1, es2, f2, b2) složeného ze tří částí, ve druhé s výrazným tématem klarinetu doprovázeného protihlasem v malých sekundách a třetí částí slučující dvojitý mixturový dvojhlas smyčců ve velkých septimách a variace na motiv klarinetu z druhé části tématu, nastupuje druhé téma, které zřetelněji profiluje melodiku blízkou dórskému modu. Poprvé vstupuje sbor s textem užitým v názvu věty. Návrat prvního tématu přináší jeho bolestnou mutaci se sólovým fagotem. Vrchol věty graduje pro sbor, zvláště pro alt a bas až příliš, ve velmi vypjaté poloze unisono. Patrné je i neustálé zrychlování rytmické struktury. V závěru věty se vrací dórský modus z druhého tématu doprovázený kvintami v kombinaci s prvním tématem. Třetí věta Danza je pouze pro orchestr. Zřetelně profiluje dva formální oddíly. První přináší pomalý tanec nad basovou prodlevou a. Druhý pak představuje sarkastický rychlý tanec. Poslední část Gratias ago (Díkučinění) začíná krátkým barytovým sólem (Wouter Tukker). Závěrečné Amen, které se ve sborové lince omezuje na šestinásobné opakování několikataktového úseku, je na můj vkus příliš dlouhé. Při každém opakování se přidávají nové nástroje, aby skladbu ukončily prázdnou kvintou e-h. Celkově mne ale tato kompozice velmi zaujala a i přes občasné výtky ji považuji za mimořádně cenný uhelný kámen autorova tvůrčího potenciálu. Je možná škoda, že některé principy naznačené v této kompozici již autor v dalších skladbách neužívá. Novější kompozice přinášejí výrazné zjednodušení faktury i struktury.

Jaroslav Krček

Koncerty pod autorovou taktovkou zahájila téměř půlhodinová Symfonie č. 2 pro smíšený sbor a komorní orchestr (1985) na texty latinských překladů koptských textů z druhé poloviny 2. století po Kristu, jejichž součástí je i fragment gnostického Tomášova evangelia. Jako motto celé skladby bych asi vyzdvihl citát Qui habet aures audiendi audiat! (Kdo má uši k slyšení ať slyší! – srovnání též Matouš 11, 15), který stojí i v názvu první části.
Čtyřvětá Symfonie č. 2 byla nejexpresivnější partiturou večera. Krček ve svých dílech od 80. let kombinuje středověkou melodiku s moderním výrazem, v této kompozici i aleatorikou a vícevrstevnatou harmonickou polymodální strukturou, nezřídka končící v hustých clusterech. Velmi významné je užití tritonu a malé sekundy jako základního stavebního prvku akordů.

Přes komplikovanost harmonické struktury lze vypozorovat tónové centrum blízké h aiolské. Těkavost kompozice se projevuje ve velmi složitém rytmu, neustále střídající čtvrťové a osminové takty. Sbor přednáší quasi-gregoriánské melodie ve svém samostatném rytmu, orchestr využívá aleatorních modelů. Rytmika vokálních partů je odvozena z dikce textu, což má za následek velmi časté střídání taktů různých typů. První větu uzavře krátké tenorové sólo (Stanislav Mistr).
Druhá část Ego sum lumen (Já jsem světlo) blízká rondové formě, přináší více kompaktnější materiál. Po dramatickém vstupu prvního tématu (základní souzvuk a1, h1, es2, f2, b2) složeného ze tří částí, ve druhé s výrazným tématem klarinetu doprovázeného protihlasem v malých sekundách a třetí částí slučující dvojitý mixturový dvojhlas smyčců ve velkých septimách a variace na motiv klarinetu z druhé části tématu, nastupuje druhé téma, které zřetelněji profiluje melodiku blízkou dórskému modu. Poprvé vstupuje sbor s textem užitým v názvu věty. Návrat prvního tématu přináší jeho bolestnou mutaci se sólovým fagotem. Vrchol věty graduje pro sbor, zvláště pro alt a bas až příliš, ve velmi vypjaté poloze unisono. Patrné je i neustálé zrychlování rytmické struktury. V závěru věty se vrací dórský modus z druhého tématu doprovázený kvintami v kombinaci s prvním tématem.
Třetí věta Danza je pouze pro orchestr. Zřetelně profiluje dva formální oddíly. První přináší pomalý tanec nad basovou prodlevou a. Druhý pak představuje sarkastický rychlý tanec.
Poslední část Gratias ago (Díkučinění) začíná krátkým barytovým sólem (Wouter Tukker). Závěrečné Amen, které se ve sborové lince omezuje na šestinásobné opakování několikataktového úseku, je na můj vkus příliš dlouhé. Při každém opakování se přidávají nové nástroje, aby skladbu ukončily prázdnou kvintou e-h.
Celkově mne ale tato kompozice velmi zaujala a i přes občasné výtky ji považuji za mimořádně cenný uhelný kámen autorova tvůrčího potenciálu. Je možná škoda, že některé principy naznačené v této kompozici již autor v dalších skladbách neužívá. Novější kompozice přinášejí výrazné zjednodušení faktury i struktury.

Druhý koncert zahájil drobný dárek od Alfreda Strejčka, Jaroslavu Krčkovi věnoval duchovní úvahu svatého Františka Saleského Modlitba ve stáří. Tato hluboká úvaha o smyslu života starého člověka na mne zapůsobila. Inspiraci v tomto textu by měl hledat i mladší člověk, nejen starší generace.

Premiérou krumlovského koncertu bylo čtvrthodinové Kázání na hoře (2009), kantáta pro tenor, smíšený sbor a komorní orchestr na libreto skladatele. Intonačně poměrně obtížný sólový part přednesl s jistotou sólista ansámblu Musica Bohemica Karel Jakubů. Recitace se ujal Alfred Strejček. Po konfrontaci překladu textů Symfonie č. 2 s libretem této kantáty, kdy Jaroslav Krček užil textů z Matoušova evangelia, Tomášova evangelia a myšlenek Rudolfa Šteinera (obdobně jako v oratoriu Z kamení chléb), mě překvapilo, kolik textů je vlastně totožných a přesto zcela jinak uchopených. V kantátě pro mne byly naprosto jasně čitelné hudební paralely s duchovní operou Z kamení chléb a komorní operou Ve stínu kříže. Smíšený sbor zde má funkci antického chóru, kromě úvodního písňového vstupu, opakuje po sólistovi (promlouvá k lidu, Kristus) ústřední myšlenky jeho řeči. Recitátor má funkci komentátora (představuje osobní myšlenky Krista), popisuje neuspokojivý stav lidských srdcí, která ovládla sobeckost a neláska k bližnímu. Zvláště v dnešní době je poselství Blahoslavenství více než aktuální. V melodice sboru je patrná tendence k absolutní jednoduchosti, aby i sbor neškolených zpěváků part zvládnul. Vše důležité se děje v orchestru a tenorovém partu. Otázkou je, jestli takovéto zjednodušování není až na škodu věci. I mottem této skladby je citát Kdo má uši k slyšení, ať slyší! Závěr kantáty (Amen) je ve swingové rytmické struktuře a kdyby nebyl v pomalém tempu, tento dojem by to ještě více umocnilo. Je možná škoda, že autor zvolil pomalé tempo, náladou celkově tísnivá skladba (i přes veškeré texty přinášející radostnou zvěst Blahoslavenství) by dostala radostný závěr. V rámci jednotlivých částí autor volí stylově dosti různorodou hudbu, která často působí kolážovitě, přechází od impresionistických efektů v instrumentaci (smyčce) přes kvartové akordy à la Skrjabin po clustery s preferencí malé sekundy a tritonu. I přes tuto roztříštěnost umocněnou častými pausami hudby v době recitace má skladba velký tah a vysloužila si po oba koncerty mnohaminutový potlesk.
Osobně se domnívám, že lomnické provedení kompozice vyšlo lépe, i když jsme se jako interpreti potýkali s faktem, že orchestr seděl pod kopulí, takže byl vůči nám sboristům, značně akusticky zvýhodněn.

Jako malé intermezzo přednesl Alfred Strejček celou báseň Karla Jaromíra Erbena Štědrý den ze sbírky Kytice. Ve Strejčkově podání báseň dostala velmi působivý náboj. Poté jsme vyslechli Krčkovu symfonickou báseň na Erbenův Štědrý večer pro komorní orchestr. I když Krček ve skladbě Erbenova textu neužil, vnitřní struktura příběhu je ve skladbě poměrně jasně čitelná.

Jednou z mnoha Krčkových aktivit je i systematické zpracovávání folklóru v historii. Tuto zkušenost zhodnotil i ve suitě na texty lidové poezie Český rok. Do sól se zapojili Karel Jakubů a Anna Hlavenková. Provedli jsme dvě části – Duben a Červen. Sám autor, jak tomu běžně při koncertech Musicy Bohemicy bývá, se do skladby zapojil hrou na bicí nástroje.

Večer zakončily čtyři lidové písně v úpravě Jaroslava Krčka v podání obou sólistů ansámblu Musica Bohemica. Vyslechli jsme Zazpívaj, slavíčku, U našeho jezera a poslední písničkou vybranou zvlášť pro krumlovské publikum, byla píseň z Českého Krumlova Má zlatá matička. V Lomnici nad Popelkou to byla píseň Aby nás Pán Bůh miloval, miloval. Stylově velmi čistá transkripce posluchače pohladila po srdci.

Vzhledem k tomu, že oba koncerty byly průřezem autorovým dílem, je pochopitelné, že výběr sahal do všech odvětví skladatelovy tvorby. Bylo mi trochu líto, že se dramaturgie dala cestou postupného uvolňování napětí. Koncerty zahájily dvě velmi vážné kompozice, následovalo intermezzo v podobě Štědrého večera, zakončený v kontextu snad až příliš bujarým Českým rokem.

Foto: Jan Fila