Štěpán Nosek: Po letech z Broumova…
Jonáš Hájek 30.7.2009
–––
Po letech z Broumova nočním autobusem.
Čím je to, že skrz tenhle mokrým prachem povlečený výhled
každý lesk na mokré dlažbě se vrací ostřejším zábleskem,
že každé rozsvícené okno se rozpíná prudší září,
že každý stín v namodrale poskládané tváři propadá se mnohem hloub,
že stará, o řadu let starší je každá zahlédnutá hrana,
tak smutné je to, že pánbůhzaplať za osobní vůz.
báseň vyjde v č. 2/2009 revue Souvislosti
Uvedená báseň je hned v několika ohledech blízká poetice Petra Halmaye. Předně je to nepopiratelně „poezie světel“ (Robert Krumphanzl). Popis výhledu, „povlečeného mokrým prachem“, je do značné části redukován na vylíčení světelných stavů a dějů. Lesk se vrací zábleskem, rozsvícené okno nápadně zaligotá, naopak stín je ještě víc stínem, tvář světlo pohlcuje. Přitom žádné sluníčko: jde o děje světla umělého, navíc poněkud paradoxní. Jak je možné, že vidíme ostřeji, když výhled zahaluje mokrý prach? – Zadruhé. Báseň svým rozpětím především a po svém klade jednu ze základních otázek, a sice co je skutečnost a co jenom její iluze, falešný, vylhaný fake, únik, klam. Nebo spíš kde je skutečnost. Jinými slovy kde je skutečnost vylhaná, slabá, přebitá maskami a kde je pravá, nekadeřená, dávná. Nemusím připomínat, že motiv iluze patří také k hlavním motivům Petra Halmaye. – Zatřetí: nepřekvapí nás, že v této básni Štěpán Nosek více dbá rytmické a souzvukové stránky věci, zatímco jindy, ale možná mi leccos uniklo, bývá věrný volnějšímu verši. V tomto případě „nahodí“ rytmus na začátku dvěma daktylskými a třemi trochejskými stopami prvního řádku a přísně jambickým veršem řádku druhého. Rytmičnost pak již až do konce pociťujeme, ačkoli klasická schémata jsou opuštěna. Pocitu „klasičnosti“ přihrává krásně ukrytý vnitřní rým (září × tváři).
Štěpán Nosek vyslovil v rozhovoru jednu pro mne velmi podstatnou větu. Podle něj básník je v Čechách dosud vnímán buď jako podivuhodný kouzelník, anebo jako neškodný blb. Přísnost téhle věty se mi vryla do paměti. Implicitně tím Nosek říká, že nechce být ani jedním, ani druhým; ani kouzelníkem, ani blbcem. Vyhýbá se osvědčeným vzorcům, je přesvědčen, že existuje jiná cesta, staví si překážky. – Já jsem dlouho nedovedl pochopit, co znamená ten požadavek, v Čechách tradovaný možná i v několika verzích, že básník by měl být trochu blbec. Originál prý lze nalézt někde u Wernische. Připusťme, že básníci nemají jednotnou terminologii (nikdo to po nich prosím vás nechtějme). Hovoří-li Ivan Wernisch a česká tradice o potřebě „blbectví“, snad tím upozorňují na to, že každý člověk má své slabé stránky, a básník jakožto člověk by se neměl bát tyto slabé stránky integrovat do svého psaní, jinak z jeho tvůrčích činů bude charakterní břečka. V této interpretaci dovedu s českou tradicí souhlasit. – Ačkoli Štěpán Nosek nechce být ani mág, ani kašpar – není už v tomhle tvrzení, a zase v jiném významu, trochu tím správným „blbcem“? – „dopouští se“ v básni, k níž se nyní vracím, takovéhoto decentního „blbectví“. A je to dobré. Venkovanské poděkování Bohu za osobní vůz (jak dráždivě neutrální výraz! žádné auto!) může vypadat jako přitakání jistému způsobu blahobytu, dokonce snad jako básníkovo požehnání modernímu zcizení „v rekuperovaném předpeklí“ (Š. N.) nějakého nového nablýskaného fordu na alternativní pohon. Ale nenechme se zmást. Je to políček, udělený především sobě samému, a také básni, je to výsměch pocitu smutku, který jsem si prostě dovolil vyslovit, je to tvrdé uzavření básně na můj, rozuměj autorův, vkus až příliš teskné, je to náhlá zloba za to, že jsem v nepohodlí zatoužil po vůni sedadel ve svém vlastním autě, s kterým bych mohl zastavit a třeba si dát dvacet (ačkoli Broumov a Červený Kostelec leží nedaleko sebe). Nenechme se zmást a buďme zmateni v ptaní, kolik procent ironie nakonec autor tímto „podvratným“ (epiteton Jana Štolby) závěrem vyslal a kterým směrem vlastně…
Báseň – přes spatřované halmayovské rysy – se zároveň hlásí k jiné nedávné české poetice, k poetice pozorování, pointování, jedné životní situace („Po letech z Broumova…“), ke které se po polovině devadesátých let přiklonila řada autorů dobrých i špatných a kterou brilantně zkritizoval Petr Boháč. Příznačným pro tuto poetiku byl motiv okna, přítomný v naší básni dokonce dvakrát: jednou jako sklo autobusu, jednou jako nahodilé, anonymní okno v nějaké vesnici, které se „rozpíná prudší září“. Tak se oklikou vracíme k tázání, kde vlastně je ta skutečnost, nejen jestli v autě, nebo v autobuse – pravda vysmívaného smutku již odpověděla dostatečně –, ale také zda uvnitř autobusu, nebo vně tohoto autobusu, a připomínáme si, že nad touto „metafyzikou skel“ se zamýšlel již hrdina Ajvazova Druhého města. – Báseň je však silná a svébytná. Nejenže prostřednictvím ostré pointy-nepointy překonává Boháčem kritizované schéma, završované „přesahem profánního“ (zde naopak vzniká pozitivní interpretační nejistota díky opuštění „přesahu“), nejenže je prosvícena světly a rytmy; její kvality mi potvrzuje fakt, že navzdory jen nemnoha zanechaným indiciím (hrana, okno, dlažba, mokrý prach) ve mně vyvolává svědivě konkrétní představu jakési zmoklé noční vesnice, v níž hrkavá stará karosa zahýbá za roh, a já spatřím pozdně rozsvícené okno a ten roh s tuctově šedohnědou omítkou, v mžiku zahlédnu vzdalující se alej, spoře nasvícenou několika neosobními oranžovými lampami, pocítím dešťové vlhko a závrať ze zatáčky a vzápětí se spolu s výjevem opět nořím do neklidného polospánku (v tužbě po slunečném dni, v němž vyjíždím z garáže do obligátní zahrádky a paměť neexistuje) a jako čtenář se zároveň propadám kamsi do dětství, do pozdních večerních příjezdů na chalupu…