Vážně neznámě

Michael Alexa 26.7.2009

 

 

Karel Šiktanc: Vážná známost. Karolinum, Praha, 2008, 70 stran

Jako by se chtělo při psaní recenze sbírky Karla Šiktance opěvovat dvě „velikosti“, jež se tu (nikoliv poprvé) setkávají. Tou první je básníkova osobnost samotná. Vypadá to, že je nemožné v recenzi modernímu básníku (ke kterému vzhlíží snad každý český čtenář poezie, básník či recenzent) nepřiznat virtuozitu, jíž Šiktanc odedávna oplývá. Tou druhou je pak grafická úprava sbírky.

Nakladatelství Karolinum zvolilo kvalitní papír a decentní font, což dohromady s grafikami Jana Koblasy tvoří pěkný bibliofilský kousek, za který si rádi připlatíme. Konečně nemáme u čtení básní zarovnaných na střed pocit, že brouzdáme po internetu. Pak by bylo snadné výsledek zkrášlit horou nadbytečných a čtivých přívlastků tak, abychom dosáhli v naší práci požadovaných dvou normostran, nicméně by to byla práce odbytá, a to nikoli vinou opatrného recenzenta, který nechce pošpinit mistra, nýbrž vinou recenzenta-ignoranta.

Grafická podoba knížky je skutečně špičková a nelze jí nic vytknout. Ovšem typografie sbírky trpí závažnými nedokonalostmi. Např. v básni Pouť čteme: „(propálen, uhřát do hloubi své tísně) / je ze všech nejvíc živ: / tma v nízkém hoření   jak rozdrážděné maso)“. Snažím se upozornit na prapodivně přebytečnou závorku na konci úryvku. Je připsána navíc, nebo jí chybí partnerka na počátku verše? Máme věřit vlastnímu pocitu? Čtenář může číst dál, načež se třeba hned v básni Slyšet ty vlasy u slova „ksmrtijedovatý“ zamyslí, jestli jde o povědomé rušení jazykových zvyklostí, nebo znovu o chybu typografa. Málokdo neprotáhne obličej nad nadprůměrnou částkou, kterou uvalil na pečlivou editorskou práci.

Šiktancova tvář je i přesto samozřejmě stále suverénní, nespokojí se se sebemenší nedokonalostí, ať už v obrazu samotném, nebo třeba v pomlkách mezi slovy, verši i básněmi – tu příbuzné básně staví vedle sebe, onde je zastřeší ve společný oddíl sbírky (Máchovské variace) nebo utvoří cyklus z více či méně samostatných kousků (Běseň, Sličné surové hry). Básník známé využije tak, že zkreslí, zostří a posune jeho význam a postoj o dimenzi dál, aby pojmenoval nově a dokonale: „Brodvej / Místní zloduši / vodí po vsi prvním ledem / vylízaný hrnce s medem / za uši“. Zůstává opět u milého míšení „vysokého“ a „nízkého“, až to drnčí. Kde trávíme hutné sousto, tu nás překvapí lehká říkanka, kterou básník nechá zaznít v pomlce nebo třeba zlomí v další chod: „Nečí sykot. Není náš. / „Někoho tu, matko, máš!“ / Nějakou šelemnost. / Nějakou běseň.“

Karel Šiktanc

Karla Šiktance, kvůli neopakovatelnosti i respektu, jehož se mu dostává, lze jen těžko někam zařazovat; pokud vůbec, tak potom jedině v padesátých letech ke Květňákům: „Ano, v tom to pro mě skutečně byla rozhodující životní etapa,“ říká básník Jaromíru Slomkovi v knižním rozhovoru Řeč neřeč. Dodáváme, že i tehdy to bylo snad jen interakcí s ostatními poletuchami kolem tohoto krátce vycházejícího časopisu namísto přímé inspirace a fúze výrazu. Soudobá poezie, a to ta „všedního dne“ (tento termín se objevuje i v titulu jedné z básní), opět nechává ve Vážné známosti znatelné stopy a opět podobně nenásilným způsobem. Napsal by jinak Šiktanc verše jako „Den je potmě Blond / šero v ohnípaném arkýři: / rezavé chlupy holiček se řehní.“? Básnil by o mobilu či autopumpě? Zmiňoval by ve Vážné známosti auta a tahače (a jejich velkolepé kruhy) v takové míře? Nebo třeba motiv keře, v posledku tak oblíbený?
           
Šiktanc nepíše knížky, ale sbírky; naznačuje to už datace v podtitulu: (2003 – 2007) a dalo by se předpokládat, že díky tomu budou básně nesourodé. Skutečně nejsou tak svázané, jako u knih jiných autorů, ovšem Šiktancova poezie vyvěrá z jednoho pramene, a totiž z bytí básníka zkušeného životem i literaturou. Celá sbírka, a zejména její první část, je protkána jakousi nostalgickou úzkostí, vidinou smrti před sebou i života za sebou: „‚Dlouho se zdálo, že jsem se narodil pro ňákej / velkej život,‘ řekl někdo u stolu… / a všichni se smáli –“ hned v úvodním Tání nebo „(lítli mi hlavou cizí i zblízka, vrchnosti, / ksindl, žalosti, štístka – / až oči slzely od toho veselí…) // a napadl mě: můj život“ v básni Bylo čekati čas s tím, že „Bylo čekati čas, kdy se snad unaví bolest.“ Báseň Paměť skla je pak návštěvou vybydleného pokoje, kde jsou vzpomínky (a vlastně paměť samotná) pro jistotu zarámovány, čímž se zmíněná úzkost nakonec projeví nejsilněji: „A hlava lesa plná bílých hřebenů, jak moře! // A vysoko do nebe venkovský nábytek. // A koně chodí po vsi polehku / jak okované gumou. / Jako z Babela.“ I při opětovném čtení sbírky se čtenář neustále táže, co je tou vážnou známostí, zastoupenou básní s právě takovým titulem, jenž pojmenoval i sbírku samotnou. Je to poezie, Máchova poezie, Mácha sám? Báseň Vážná známost nakonec přesvědčí: zakončuje linii, kterou jsme výše naznačili: „Hraju otce a syna a truc a nezbytí / A tebe“.

Každá sbírka Karla Šiktance je očekávána s jakýmsi netrpělivým, toužebným pnutím, podobně je čteme i recenzujeme. Jak už bylo okolo Vážné známosti mnohokrát řečeno, recenzovat mistra není nic záviděníhodného. Každopádně je čest se jeho díla dotknout (byť jen na krajíčku), a vážně se tak seznámit s jednou z největších literárních událostí loňského roku.