Jakub Řehák - Chuť věci schovat

Ondřej Hanus 24.7.2009

 

 

Jakub Řehák (1978) pochází z Luhačovic, vystudoval gymnázium v Uherském Brodě a poté Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně. Žije v Praze. Básník z okruhu internetového magazínu Totem, kde publikuje pod nickem cit-i-zen. V roce 2008 mu vyšla debutová sbírka Světla mezi prkny, za niž byl nominován na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena.

Ty jsi studoval gymnázium v Uherském Brodu. To znamená, že odtud i pocházíš?

Pocházím z Luhačovic. To je lázeňské město nedaleko Uherského Brodu. V Brodě je jedno z gymnázií, kam člověk může chodit, když se narodí v Luhačovicích.

 

… a pak jsi studoval ve Zlíně.

Ano, to byla Vyšší odborná škola filmová, dvouletá nástavba.

 

Takže Luhačovice, Uherský Brod, Zlín… jak ses dostal do Prahy?

Podstatnější je Uherský Brod, protože Luhačovice pro mě nebyly nikdy příliš zajímavé. Do Prahy jsem se dostal jednoduše, odstěhoval jsem se tam za prací. Pracoval jsem většinou v obchodní sféře.

 

Teď k Magnesii Liteře. Co jsi říkal na svou nominaci?

Je to trochu dvoudomý pocit. Mám radost, ale neberu ji tolik vážně. Na sbírku se díky Magnesii ukáže jakoby prstem, a knížka se tak alespoň dostane do regálů knihkupectví, vypluje na povrch. Na stranu druhou je to ale svým způsobem náhoda, a především to neznamená žádné zvláštní potvrzení kvality. Co se týče cen za poezii obecně, přijde mi, že jejich funkce je v základu poněkud sporná. Ocenění „tady a teď“ není pro poezii to nejdůležitější.

 

Vidíš tedy smysl Magnesie Litery spíše v propagaci současných knih?

V podstatě. Myslím, že by se jejím prostřednictvím měl o knihách dozvědět i člověk, který je cíleně nevyhledává. To je ale zrovna v případě poezie, jak už jsem řekl, sporné a těžko hádat, zda Magnesia může svůj úkol v tomto případě splnit: nominované sbírky si přečte zase jenom ten, kdo už poezii čte tak jako tak. Neprobíhá to, myslím, tak, že by se „nesoustavný čtenář poezie“ dozvěděl o takto oceněné knize, šel a řekl si: „Tohle si koupím, protože to bylo v Magnesii…“. S poezií to takto nefunguje.

 

A má tedy takto široce koncipovaná cena smysl?

Nevím. Znám různé pohledy, třeba ten Miroslava Balaštíka, jehož závěr zhruba zní: Magnesia v současné podobě svůj cíl nesplňuje, protože prodeje oceněných knih nijak závratně nestoupnou. Ale to může být i tím, že literatura je dnes vytlačována jiným typem média.

 

Je tedy fakt, že se prodeje nominací nezvýší, „chybou“ čtenářů, nebo struktury této ceny?

Ani ne v samotných čtenářích, snad ve změně způsobu čtení jako takového. Beletrii čte zřejmě stále stejný okruh lidí, který je ohraničený a rozšiřuje se jen málo. Magnesia je neovlivní.

 

Dobrá, teď trochu osobněji. Kdy a proč jsi začal psát? Co tě k tomu vedlo?

Takovou otázku si člověk ujasňuje pořád. Pamatuji si jakýsi základní počáteční bod, ale nahlížení na něj se pro mě v čase mění. Někde v deváté třídě jsem si půjčil Baudelairovy Květy zla, a tím se mi otevřela celá sféra poezie. Od Baudelaira vedla další cesta k beatnikům a k Nezvalovým Moderním básnickým směrům. Tam jsem se setkal se surrealismem, který mi byl hned velice blízký a je pro mě důležitý svým způsobem dodnes. Líbilo se mi mimo jiné jeho napojení na sny, které jsem si v té době docela pravidelně zapisoval. Dalším impulsem bylo setkání se jménem a osudem Ivana Blatného. Psát jsem začal snad proto, abych v sobě našel něco podobného tomu, co jsem četl, co mě přitahovalo v textech oblíbených básníků. Začal jsem určité věci napodobovat. Tak to bylo celé gymnázium.

Potom jsem se od psaní poezie trochu odtáhl, začal mě přitahovat film. Tenhle obrat vyvrcholil tím, že jsem to šel zkusit na filmovou školu. Na určitou dobu mě psaná poezie přestala zajímat. Pak jsem se k ní asi po pěti letech vrátil, respektive ona se vrátila ke mně. To bylo velice překvapivé. Josef Palivec má pěknou větu o tom, že když se člověk k poezii nechová tak, jak by měl, poezie se od něj odstěhuje, protože je jako „nájem“ a místa má dost.

Snažím se na tu větu nezapomenout. Když už se poezie, potom, co jsem ji vlastně zavrhl, vrátila, říkám si, že to nemůže být náhoda a že se musím podle toho chovat a o poezii dbát. Jaké potom budou výsledky, to už nehraje takovou roli. Také jsem začal víc než před tím přemýšlet o formální stránce poezie.

 

K tomu se vztahuje moje další otázka: proč píšeš tak, jak píšeš? Abych byl konkrétní: co se snažíš ve svých textech postihnout, jaký je základní modus prožívání světa ve tvých básních a proč píšeš volným veršem?

Zásadní význam pro mě měla kniha Prostory od Léon-Paula Fargua (1876-1947, francouzský básník a esejista, pozn. redakce), u nás vyšla v překladu Adolfa Kroupy v r. 2002. Fargue říká dvě věci: že není nutné psát, abychom byli básníky, a že v životě člověka se občas objeví skrytý řád, plnozvučný akord, který mu dá možnost pocítit cosi jako harmonii a nově nazřít skutečnost. A z takové zkušenosti se buď může zrodit báseň, kterou napíšeme, nebo štěstí, které si ponecháme pro sebe. To je pro mě základní východisko. A k tvojí otázce. Proč píšu tak, jak píšu? Protože jsem omezen svými schopnostmi a jinak to nedokážu. Preferuji poezii, jejíž rytmus se odvíjí od přirozeného pohybu myšlenky. Proto volný verš. Nicméně třeba Miroslav Červenka v Dějinách českého volného verše říká, že by bylo lepší, kdyby se co nejvíce mladých básníků od volného verše odklonilo, jelikož jeho možnosti jsou vyčerpané.

 

Souhlasíš s tím?

Těžko říct. Myslím, že je důležité, aby si každý autor našel vlastní formu, která mu bude vyhovovat a zároveň mu klást do cesty překážky a stimulovat jej. Snadnost poezii nesvědčí.

Problém ale je, že například pravidelné rýmové schéma ve mně občas vzbuzovalo až fyzickou nevolnost. Neplatilo to  u Ivana Blatného nebo třeba  u Antonína Sovy, ale  u Nezvala, kterého mám jinak velmi rád, už třeba trochu ano. Na pravidelném rýmovém schématu mi trochu vadí určitá zjevnost, a já mám spíš chuť věci schovat. Mám rád třeba asonance, protože skrze ně přeci jen jakousi pravidelnější rytmickou strukturu pod pláštíkem volného verše vytvořím.

 

Jmenoval jsi několik básníků. Jaké jsou tvé básnické vzory?

Spíš bych mluvil o autorech, kteří se mnou rezonují, a těch je mnoho. Pořád nacházím nové a nové básníky. V poezii mám rád, když konkrétní počitky fungují jako jakási trampolína, od níž se pak báseň odráží k vlastní autonomii a svébytnosti. Padla už jména Ivana Blatného, Fargua. Ze zahraničních básníků ještě Dylana Thomase, Eugenia Montala, Dina Campanu, Eliota, teď nejnověji úžasného polského básníka Jozefa Czechowicze. Z českých bych určitě přidal Petra Krále, Ivana Wernische, Petra Halmaye, Petra Motýla. To jsou všechno autoři, kteří sledují civilnost, ale zároveň ji přesahují do zcela jiné sféry, každý trochu jinak. Mám ale rád třeba i Josefa Horu,  u něj je také zřetelně cítit onen přesah od civilní skutečnosti někam dál. Rád bych ale určitě jmenoval Petra Borkovce, shodou okolností redaktora Světel mezi prkny. Bude to asi působit trochu divně, ale mám pocit, že v některých mých básních je cosi z jeho poetiky dost přítomno. Je mi blízký právě jistou deskriptivností, která může být pro někoho úmorná, ale mně jeho poezie, byť popisná, přijde docela hutná a svým způsobem i dramatická, jen to je její spodní vrstva.

Důležití jsou pro mě autoři z poválečného surrealistického okruhu kolem Vratislava Effenbergera, což je celá podzemní řeka, která se dosud nevynořila. Patřil tam kromě Petra Krále třeba Stanislav Dvorský nebo Karel Šebek. A ještě poslední objev: český básník Milan Koch a jeho kniha Hóra Láv. Koch má něco z beatniků i ze surrealismu, ale je nadán naprosto svébytnou citlivostí a imaginací.

 

A co Mácha?

Kolem Máchy jsem dlouho chodil jako kolem horké kaše a přečetl jsem si ho až teď. Nebylo to zcela bez odporu a teprve Ivana Motýlová mi musela trochu vysvětlit, proč je dobré si Máchu přečíst. Máj byl ale docela intenzivní zážitek.V Máchovi je poprvé ve zhuštěné formě to, co moderní česká poezie realizovala mnohem později. Líbí se mi na něm tři věci: přesnost formy, dramatičnost a dosud neviděná imaginace. Přijde mi, že v tomto ohledu je i evropsky výjimečný, zvlášť porovnáme-li ho třeba s Byronem nebo Puškinem. Mácha přináší zhušťování, ostatní evropští romantici dbali spíše na epickou šíři.

 

Na tohle jsem se ptal i proto, že příští rok je velké máchovské výročí (200 let od narození). V souvislosti s ním se má konat konference, na kterou ale nejsou peníze, protože se snižovaly dotace na živou kulturu. Je mi jasné, jak asi odpovíš, ale co si o tom myslíš?

V Čechách si pěstujeme jakési plebejství, názor, že jazyk a kultura se o sebe postarají samy a bude to stačit. Také se mi zdá, že se  u nás příliš jednotlivé kulturní vrstvy o sebe vzájemně příliš nezajímají. Ale to jsou omletá klišé.

 

Jak vznikala tvoje sbírka? Byla cíleně komponována, nebo jde o prostý výběr textů?

Knížka shrnuje texty za čtyři roky, nejstarší pocházejí, myslím, z roku 2004. Sbírka měla původně čtyři oddíly, ale během roku, kdy se chystala k vydání, jsem napsal titulní závěrečnou báseň, která snad dala knize jakési vyvrcholení a zároveň ji scelila; koneckonců dala jí i název, protože dlouho se kniha jmenovala Sezona kuchařek. Líbilo by se mi, kdyby krom jednotlivých básní bylo možné vnímat celou sbírku jako skrytý příběh nebo spíš průběh. Že zkrátka básně i jednotlivé oddíly za sebou nejdou v náhodném klíči. Těžko ale říct, zda jsem k tomu rozesel dostatek indicií.

 

Jaké byly ohlasy, sledoval jsi je?

Recenze jsem samozřejmě bedlivě sledoval.

 

Dobrá. Co ty a literární servery? Proč jsi na nich začal publikovat?

Náhodou. Nebo naopak ne náhodou? Těžko to zpětně rekonstruovat, nicméně v jisté životní situaci jsem se docela bezmyšlenkovitě rozhodl zveřejnit jeden text na serveru Písmák. A setkal jsem se poprvé se situací, kdy moje texty četl vůbec někdo mimo okruh nejbližších přátel. Písmák mi ale po jisté době z různých důvodů začal připadat jako ne úplně dostačující, a přesunul jsem se na Totem. To bylo mimochodem ve stejném měsíci, kdy jsem poslal některé básně do Továrny na absolutno (rubrika v časopisu Tvar, pozn. redakce). Na Totemu jsem, nakonec i osobně, poznal autory, které poezie zajímala takovým způsobem, že mi to umožnilo psát dál a v jistém smyslu se i rozvíjet. Náhle šlo o poezii mluvit, vyjasňovat si stanoviska, zkrátka komunikovat. Ačkoli si myslím, že čtenářská odezva není to nejdůležitější, že stačí, aby báseň byla napsána, a pak klidně může ležet ladem, tak na Totemu byli kolegové-autoři, kteří se k mým básním vyjadřovali docela poučeně, a to mi dávalo cosi jako zpětnou vazbu.

Úloha Totemu podle mě není v tom, že nabízí publikaci bez přísné selekce literárního časopisu, ale v tom, že se objeví okruh spřízněných duší, který tvoje texty čte kriticky. Samozřejmě protiklad mezi literárním časopisem a literárním serverem je velký. Server nemá redakci, neprofiluje se, nemá žádný zřetelný výběr kritérií. Ale nabídne jakousi bazální reakci.

 

A jak bys viděl budoucnost české poezie? Bude směřovat k větší rozdrolenosti, nebo se bude spíše vydělovat do určitých proudů?

Myslím si, že vývoj se bude ubírat dál skrze autory, kteří dokážou zvládnout náročné formální požadavky a zároveň se vyjádřit autonomně. Jakým způsobem to ale bude konkrétně, si samozřejmě netroufám předpovědět. Ale třeba nastává nějaký bod obratu. Třeba skutečnost, že letošní knihou roku byla poprvé v historii básnická sbírka (Rukopis Bohumily Grögerové, pozn. redakce), bude začátek nové éry. Lid s překvapením zjistí, že vůbec existuje poezie jako způsob vyjádření i jako způsob existence.