Neskutečný koncert / Trpké výročí Luboše Fišera

Jan Libeňský 20.7.2009

Trpké výročí Luboše Fišera

 

Výročí narození nebo úmrtí bývají vítanou příležitostí, jak poukázat na životnost tvorby autora, jehož skladby se hrají méně, než si podle nás zasluhují. Dobrý úmysl v ideálním případě přeroste v neutuchající potřebu poslouchat nedoceněného skladatele stále více, slibujeme si, hranice není stanovena. Pocit povinnosti nás přivede do neznáma, kde konečně vyskočí jiskra pozornosti, která se rozhoří v plamen porozumění, tak dlouho dušeného přehlížením. Dvouletý projekt Martinů Revisited patří do jiné kategorie: hudba Bohuslava Martinů své pevné – i když ne nezpochybnitelné – místo v repertoáru již získala. Jsou tu však modernisti o generaci až dvě mladší, na jejichž tvorbu musíme upozorňovat. Je to snad proto, že nebyli moc hráni v sedmdesátých a osmdesátých letech a kvůli jakési setrvačnosti nezačali být hráni dosud. (Relikty normalizace můžeme ostatně pozorovat v mnoha jiných aspektech našeho dnešního života.) Tak nejen loňský, ale i letošní rok by mohl být „rokem“ Miloslava Kabeláče, jemuž uplývá třicáté výročí úmrtí (17. 9.) a jehož symfonie jako celek zůstávají nevydány, nenahrány, a tudíž neposlouchány. Kromě toho a kromě nesporné řady dalších výročí si můžeme připomínat deset let od smrti dvou dalších významných českých autorů, Klementa Slavického (4. 9.) a Luboše Fišera (22. 6.). Že ale shora zmíněný dobrý úmysl nemusí fungovat jako pomyslná sirka a že naopak může organizátora přivést na scestí, a to způsobem groteskně ironickým, ukážeme si na příkladu posledně jmenovaného.

Luboš Fišer

Klavírista Dušan Holý (nar. 1983) si umínil před odjezdem do Utrechtu uspořádat turné s výběrem z Fišerových sonát. Naučil se třetí, šestou a osmou sonátu pro klavír a s houslistou Davidem Pokorným (nar. 1985) dal dohromady sonátu Ruce. Tento rozumný výběr – sonáty jsou považovány za jeden z pilířů Fišerovy tvorby – provedl v Českých Budějovicích, Ostravě, Brně a Uherském Hradišti a pro pražskou „narozeninovou“ příležitost se jej rozhodl obohatit klarinetovým triem op. 11 Ludwiga van Beethovena a sonátou 1. X. 1905 od Leoše Janáčka. Vymyslel si název Pocta Luboši Fišerovi a pak už jenom čekal. Leč ouha. U Šimona a Judy to 22. června o půl osmé večer zelo až běda. Ne že by nepřišlo pár spravedlivých Pražanů, ne že bychom se bývali spokojili jen s dvousethlavým davem. Ale lidí bylo na ten chrám prostě málo. A že interpret má svoji hrdost a že má nárok ji také v jistých chvílích uplatnit, předstoupila asi po deseti minutách plachá dívenka oznamujíc, že z důvodu nedostatku zájmu koncert odpadá a vstupné bude vráceno. Roztroušené fragmenty publika jako by nejdříve nechápaly, co se děje. Po odchodu z šatny viděly před vchodem sólistu, jak tiše zuří a zároveň má nasazenou jakousi blazeovanou masku, na čele napsáno Mám navrch. Inu, kde se stala chyba. Byla v lidech, že nepřišli? V nedostatečné propagaci? Ve špatné koncepci večera? Snad v kolizi s desítkami jiných akcí? Byla chyba v hudbě? Byla vůbec nějaká chyba? Něco tu nehraje a my zatím jen tušíme proč.

Jeden den před neskutečným koncertem (21. 6.) šel v televizi půlhodinový dokument Oslovení hudby z roku 1990, v kterém jsme mohli slyšet útržky Fišerovy tvorby autonomní i filmové. Hovořili především Fišerovi hudební přátelé: pianista František Maxián a hudební vědec Jiří Pilka se pozoruhodně shodli, že máme tu čest se skladatelem-sochařem, jehož vášeň je veliká a filozofické myšlenky důsažné. Že se hudba klene od srdce k srdci, že ta Fišerova je otesaná až na dřeň a tak dále. Sám mistr pověděl jen několik slov o své filmové tvorbě a předvedl pár kroků po ulici. Tragická postava. Čili dokument pěkný, ale jeho řeč dvacet let po svém vzniku naprosto němá. Místo abychom se seznámili s tvorbou, případně jejím původcem, seznámili jsme se pouze se vzletnými myšlenkami – zajisté úctyhodných – příznivců a opěvovatelů. Jediné vzrušení nastoupilo až ke konci, to když Fišer s Ivanem Štrausem hráli závěr již zmíněných Rukou. To bylo dobré. Co chybělo ovšem dokumentu k tomu, aby pro nás byl srozumitelný? V čem spočívá ona proluka mezi velkými slovy a prostým oslovením? Nese se název Pocta Luboši Fišerovi ve stejném pateticky nesdělném duchu, a proto odrazuje obecenstvo? Je něco natolik výjimečné, že nás to ve svém důsledku zanechá vlažnými? Anebo je Fišer tak méněcenný, že pro něj provedení mladými interprety znamená poctu? Dovolím si malou spekulaci, která se nemůže prokázat ničím jiným než vírou ve správnost.

Jak víme navzdory útlosti bibliografie, prošel Luboš Fišer rychlým kompozičním vývojem na počátku šedesátých let a dospěl k osobitému stylu střihů a kontrastů na bázi důsledné redukce tónového materiálu. Pak ustrnul. Přísně se drže stále svého modu, hájil v rozhovorech právo opakovatelnosti a přidával úzkostlivě jeden tón vždy po desíti letech. Ačkoli jeho skladby jsou psány pro různá obsazení a inspirovány vším možným, ono Velké Sdělování je tak nějak pořád stejné a z kouta se neodbytně plíží nuda. Neříkám, že Fišer svou hudbou lhal. To hudba snad ani neumí. Ale připomeňme si třeba tu skutečnost, že se v dokumentu zmiňoval jen o filmech. Nebo uveďme zajímavý detail, že všechny autografy zralého období psal obyčejnou tužkou… Zkrátka a dobře, nemohu se zbavit dojmu, že se Fišer za svou autonomní tvorbu poněkud styděl, nedovedl s ní být spokojený, pochyboval o ní. Ba co hůř: zdá se mi, že ho to všelidské poselství ani moc nebavilo. A já bych se mu ani nedivil, koho by bavilo, když to jde tak snadno. Když se s ním dá nakládat jako s okurkami. Když to vypadá, že stačí vášnivá gesta pouze vyrábět a dosah je tak blízko. Když přitom fff dovede napsat, byť s jistou průpravou, i malé dítě. Třeba si Fišer přes to Velké Sdělování připadal jako pohrobek dávných šťastných skladatelů, kteří měli jisté stylové zázemí, a protože mezitím nastalo šílené dvacáté století – a v něm kukaň tzv. bezčasí –, vytvořil si tento background sám pro sebe a na jeho základě psal pořád dál, pro přítomnost, ne pro věčnost. Kdoví. Toto vše, o čem spekuluji, by nemuselo být špatně. Jenže jakási podivná kombinace načrtnutých problémových rysů, na něž se nabalila velká slova, mohla být příčinou jiného, vnitřního ustrnutí, v němž místo zájmu – ať o dílo, ať o posluchače – čteme lhostejnost, v němž místo osobního angažmá vyplazuje jazyk obava o vyrovnaný kompoziční profil a kde pod vášnivými gesty ční torza nenaplněných ambicí. Příliš se tu chce hovořit o vyhořelé krajině. Příliš se vnucuje teze, že Velké Sdělování zůstalo viset mezi dvěma nezájmy. Příliš se nabízí tyto nezájmy kauzálně propojit. Učiňte to sami.

Nejsem nepřítelem Fišerovy hudby. Zároveň se mi však příčí pomyšlení, že za fatální neúspěch pražského koncertu – neboť lhostejnost je horší než odsudek – může neuvědomělá masa ignorantů, kteří sedí před obrazovkou, místo aby se šli kulturně povznést. Kdepak. Mám rád přirozenost, protože je mi vzácná, a proto rozumím těm, co zůstávají doma. Zatímco okolo Fišera se točí něco nepřirozeného. Pocta Luboši Fišerovi, gesta, lhostejnost. Duch uvězněný v kleci. Dá se to brát i pozitivně, neboť fiaskem jediného výročního koncertu zdaleka není neživotnost tvorby na světě. Věřím, že kromě Patnácti listů osloví budoucího posluchače řada jiných skladeb. Přál bych si ale, abychom zapomněli na umělou auru skladatele-filozofa, dlícího v kontaktu s velikány dějin, protože tato aura Fišerovi škodí, a nechali znít hudbu samotnou. A to ne tehdy, když to budeme cítit jako svatou dramaturgickou povinnost, ale jen tehdy, když se nám bude chtít. Naším cílem totiž není hrát a poslouchat vždy všechno. To bychom se museli zbláznit. Jedině takto – ponecháme-li ji svému osudu – může Fišerova hudba vzbudit zájem a ukázat své nefalšované kvality.

Koncert tedy přece jen něco prolomil. Něco se stalo. V paralelní realitě odehráli sonáty pro klavír, parádně se vypořádali s Rukama. Lačné gesto, převažující nad potlačovanou prázdnotou, se interpretům jako zázrakem podařilo bezezbytku nasytit mladistvou vervou. Zde však, v deštivé Dušní ulici na Starém Městě pražském, ačkoli nezazněl jediný tón, byli jsme svědky konečného zazáření fišerovské prázdnoty (o jediné gesto se postaral Dušan Holý). A to byla vlastně, kéž mi Fišer odpustí, vůbec ta nejlepší hudba.