My jsme to místo / opěvání nehrozí
anketa o regionech 18.7.2009
Ostrava je znepokojivé místo – a stav nepokoje je něco, bez čeho si psaní stěží dokážu představit. V Ostravě je přítomno podle mého názoru cosi velmi podstatného. Jednak to známé, zprofanované, klišovité a přece platné – totiž reálná hrozba, jak snadno je možno život zredukovat na vyčerpanou existenci, na kolotoč šichet a noclehů, na oči, které se zvedají hlavně při obracení sklenky… Na tomhle pozadí zvlášť groteskně vypadá ta upravená podnikatelská bezostyšnost, politické mafiánství, hra na kulturnost, fanfarónské světáctví, nuda maloměsta (neb Ostrava je suma maloměst). A mezi tím lidi. Všechno je to nejen hrozné, ale taky nějak osvobodivě směšné a neutuchající. V Ostravě se mi méně než jinde pletou do veršů iluze o lidské velkoleposti, ale i iluze o brzkém příchodu armagedonu. V Ostravě se mi dobře básně píší „od začátku“, z nejistoty a údivu.
Petr Hruška
––––––
Raději než o regionu bych hovořil o krajině, ve které pobývám. Je to s ní jako s jinými samozřejmostmi, třeba se vzduchem: dýchám jej, doslova mě udržuje při životě a je úplně jedno, jestli to chci nebo nechci, jestli jsem si toho vědom nebo ne. V krajině jsem naložen, ponořen, krajinu vidím, slyším, cítím, procházím jí. Dodnes si vybavuji svoje stěhování do Chrudichrom ze Slovenska, zpod vysokých a strmých kopců: vystoupil jsem z vlaku a asi půl hodiny šel po silnici. Pak po polní cestě. Prostor se otevřel, po třech letech kopcovité tísně a pocitu, že mám stále zakrytý výhled, se mi zvolnil tep. Místo hradby tvrdých, dramatických, svým způsobem dusivých hmot jsem měl kolem sebe jen vlny a dálku. Hodně vzduchu, volný průchod větru. V textech, které píšu, tuhle moji základní situaci každý najde.
Pavel Kolmačka
Klíčové je pro mě pražské Podskalí. Je pro mě, dalo by se říct, takovou vztažnou soustavou. Žil jsem tam do roku 2003 – s rodiči. Kdy to jen šlo, utíkal jsem pryč – na chatu do Psár, do přírody, za zkamenělinami… Potřeboval jsem svobodu, které se mi, především zásluhou otce, doma absolutně nedostávalo. Zcela přirozeně se to projevovalo i v mém psaní – i v něm totiž převládaly takové útěky: do zahrad s jabloněmi, do polí, lomů atd. Všechno se změnilo, když jsem se na podzim roku 2003 odstěhoval do pražských Modřan. Najednou pro mě Vyšehrad a jeho přilehlé okolí získaly úplně jiný rozměr. Motivy s těmito místy spojené se začaly vkrádat do mých textů.
Z Modřan jsem se později stěhoval do Mělníka, nyní žiji v Průhonicích. Čím dál jsem od svého rodiště, tím je moje povědomí o něm celistvější. Jako bych potřeboval právě takový odstup, právě takovou vzdálenost v prostoru – abych mohl vůbec psát o místech, která mi v době, kdy jsem na nich žil, byla blízká až příliš (něco jako: efekt rozostřeného celku vyššího řádu, když je ohnisková vzdálenost seřízená na detail).
Více či méně postupně tyto – dejme tomu „městské“ – motivy zcela převládly. Už takřka žádné vesnické výjevy, žádné lomy či pole. V posledních dvou letech jsou to: Vyšehrad, Nádraží Vyšehrad, Nusle, Nábřeží Vltavy… A stěny domů, nezřídka nasáklé řízenou nostalgií a potřeba udržet si to jedno (ne jediné, ale jedno z nemnohých) pevné místo v prostoru.
Ladislav Zedník
––––––
Brněnský kraj je jaksi opatrný, možná cudný. Bylo už mnohokrát řečeno, jak je na tom oproti Brnu „hektická“ Praha či Ostrava, proti čemuž se Brněnsko, vinné i pivní, rádo postaví.
Ovlivňuje mě stejně, jako každého člověka jeho vlastní rodiště: nejvyšší možnou měrou! Konec konců nemluvíme o ničem jiném než o životě. A právě život by měl stát poezii co nejblíže.
Michael Alexa
––––––
Dlouhá léta jsem se domníval, že místa, odkud pocházím, nemají na mou tvorbu výraznější vliv, ale co postupně jen tak prosakovalo, stávalo se stále více tématem k uchopení a možná ještě více k pochopení. Asi jsem mnohé zapomněl, město Jablonec nad Nisou se mi kamsi ztrácelo, zapadalo jakýmsi listím – a pak stačí jedna jediná procházka, dodneška si pamatuji datum a čas té procházky, 30. prosinec roku 2003, kdy jsem se po zakoupení jízdenky na cestu na jednu ze silvestrovských oslav vydal po čtvrté hodině, těsně před zešeřením, do městských ulic. Byla neskutečná mlha, místa a ulice byly useknuté, nic nemělo konců, a když jsem se otočil, ani začátků, ale možná, říkal jsem si tenkrát, jen takto mohu toto město a okolí pochopit. Jinak, nově. Mé vzpomínky jsou též jaksi useknuté mlhou a spíše to byl vždy kraj tápání a bloudění v sobě samém a já najednou v tom náhle zjeveném Mlžném městě (pak i první text z knihy Město Mons) objevil místa, která mohu znovu prozkoumávat, a jako bych byl v Berlíně nebo jiné metropoli, které po částech, po čtvrtích poznávám, v jakési soukromé topografii kroků, tak najednou i mé rodné město bylo něčím hodné dlouhých procházek a bloudění, ale už ne v matoucích a nikam nevedoucích kruzích, ale jen tak, nahlížet do dvorů a zaznamenávat, co jsem neviděl celá ta dlouhá léta, celých těch dvanáct let, když jsem tam jen zajížděl a zase se vracel někam jinam.
Mé potulky a vycházky se čím dál tím více prodlužovaly a už se neomezovaly na město, ale už to byla i jeho vzdálená předměstí a příměstí, samoty v lesích, a pak po čase, když jsem přijížděl do Jablonce, vždy jsem měl už plán, kam chci jít. Jen jistý plán a směr. Kam mne kroky poté zavedly, už bylo pouze na momentální náladě, na tom, že jsem se nechal svést neznámou cestou. Zajímaly mne nevzhledné periferie stejně jako v jiných městech nebo zapomenuté části, kam se chodci stále ještě nevydávají, neomítnuté zdi domů, padající omítka a mezi nimi stezka, která mne zavedla někam, kde jsem snad nikdy nebyl. Stávala se z toho jakási malá jednodenní nebo jen odpolední dobrodružství, dobrodružství objevování a nacházení. Vlastně se vůbec neumím jen tak procházet, potřebuji vždy něco objevit, byť by to byl osamělý dvůr nebo stezka, která náhle končí na kraji lesa a člověk se zas vrací zpět. Tak jsem po částech objevoval i celé „tramvajové“ údolí v tom meziměstí mezi Libercem a Jabloncem. Pro mne mezi stanicemi Brandl – třetí zastávka, vyjíždí-li se z jablonecké strany – a Nová Ruda, už předměstskou částí Liberce. Snažil jsem se projít všechny uličky, strže, luční stezky pro nějaké vlastní zmapování území, pro sebe a pro své vzpomínky, jako bych k nim, z těch dávných dob konce osmdesátých a počátku devadesátých let, chtěl něco přidat, přidat něco podstatného.
Možná, že jsou to jen ty dlouhé, vytrvalé pohledy, náhlé usednutí na kámen či opření se o plot a plně do sebe vše zaznamenávat, pak kamsi zabočit a obkružovat město po nějaké pěšině, o které jsem snad nikdy nevěděl, zda mne někam dovede. Až pak jsem přišel na místo, které jsem velmi dobře znal, ale nikdy mne nenapadlo vydat se odtud do svahu či za ohradu, abych pak našel cestu, která mne propojí s jinými, taktéž poměrně známými místy.
Nevím, zda mne město Jablonec nad Nisou a jeho okolí ovlivnily přímo, vlastně teprve v posledních letech se je snažím lépe poznat a nemít v sobě tu šedivou pachuť a syrovost dní konce normalizace a toho „sametového“ matení slov a významů, kdy se mi toto město zamlžilo a rozostřilo do jen několika mála ulic, a pak jsem jen toužil uniknout tomu všemu, být možná Leonem Zirktem či kýmkoliv na cestách, být jinde. Bylo to však něco ve mně samém, čemu jsem chtěl uniknout, něco, co se snažím už léta pojmenovat ve svých textech, a myslím si, že se to nikdy zcela nepodaří a podařit vlastně ani nemůže.
Josef Straka
Asi každý autor má svůj ztracený ráj, své Rimini, Macondo nebo Drohobyč. Patří to k základní výbavě. Místa, která jsme opustili, žijí dál, píše Ivan Blatný v jedné básni a nejen, že žijí po svém dál, žijí také v nás. Každé místo, kde jsme po určitý čas přebývali, mění posléze v třinácté komnatě paměti svoji podobu, ale hlavně svůj význam. Mám své iniciační město. Město, bez kterého bych nebyl tím, kým jsem. To město je Uherský Brod, místo, kam jsem chodil na gymnázium. Nedovedl jsem bez zachvění projít těmi dveřmi ze slonoviny nebo z rohoviny, které nás dělí od neviditelného světa. Tak začíná Gérard de Nerval Aurélii a já se přidávám: nedovedl bych bez zachvění pomyslet na podobu Uherského Brodu, která ve mně roste jako korál od té doby, co jsem tam naposled vkročil. Myslím, že jsem to město navštívil před dobrými deseti lety. A čím víc se doba fyzické návštěvy vzdaluje v čase, tím víc převládá rozhodnutí nevkročit tam už nikdy, protože od té doby ve mně Uherský Brod zcela změnil své území, proporce, charakter i svoji mapu. Kdybych teď nějakým řízením osudu vkročil do skutečného Uherského Brodu, byl bych asi zklamán tím, jak nic neodpovídá mým soukromým měřítkům. Vzpomínka je druhá přítomnost, čtu zrovna v textu Delirantní video od Bohumila Hrabala, a zase: jako by mně tahle věta probleskla hlavou těsně před tím, než mi na ni padl zrak. Uherský Brod je pro mě druhá přítomnost. Stadion Na Lapači s rozlehlým prostranstvím, pokrytém černou škvárou. Kino Máj, kde jsem poprvé uviděl Spalovače mrtvol. Prázdné náměstí s loubím hospod a obchodů. Tušené hranice židovské čtvrti. Světla planetária. Obrovské schody vedoucí ke gymnáziu, kde jsem potkával dívky se zdvihnutýma rukama. Činžák s dvorkem, po němž se procházel muž s uříznutou nohou. A tak dál. V Uherském Brodě začíná nejedna má báseň. Některé jsem už napsal, o některých zatím budu jenom snít.
Jakub Řehák
––––––
Tuším, že mě teď Nová Paka sleduje podezřívavým pohledem. Budu zase znovu opakovat, co jsem o ní psal a říkal snad už tisíckrát? K opatrnosti je opravdu důvod, protože to místo má až příliš přitažlivou „image“. Kdekdo se rád pochlubí, že vlastně taky pochází z kraje spiritistů, trocha toho tajemna příjemně okoření životopis a novináři se stoprocentně chytí. Z pojmenování se nebezpečně rychle stávají reklamní slogany.
V každém případě to i u mě byla ozvěna hlasů médií, co mělo vliv na to, že jsem svoje rodiště začal velmi brzo vnímat jako určující vepsání. Už někdy od patnácti či šestnácti let jsem se cítil být do Nové Paky vpletený jako do textu, který přede mnou psali „zapomenutí autoři“ Jan Opolský, Josef Karel Šlejhar nebo Josef Kocourek a ve kterém budou příští autoři pokračovat dál, až i já zmizím mezi zapomenutými. Možná je to jen chiméra, že by se daly vysledovat nějaké takové „strukturní“ spojnice, něco v hloubi vět, motivů a obrazů, čím se prosazuje společné rodiště, ale pro mě se novopacký text za ta léta stal realitou. Až tak, že ho někdy vidím přímo před očima jako rozevřenou knihu. Pozorně pročítám, co do ní po okrajích připisují moji současníci Václav Kahuda, Jiří Červenka, Božena Správcová nebo Petr Fabian, kterým Novopacko různými cestami vstoupilo do života. Existenci textu zdá se předpokládá i Václav Cílek, který nedávno připravil k vydání výbor z poezie Jana Opolského s jasně vysloveným záměrem, že chce tohoto autora vrátit jeho krajině.
Ale pozor, mluvím-li o textu, neznamená to, že do něj nepatří sochy, obrazy, fotografie, hudební nástroje – a lesy, rokle, zbourané domy, průjezdy vlaků nebo komíny továren. Ten text se jen občas ukazuje jako psané slovo. Zásadnější kapitoly v něm ale tvoří třeba nečekané nálezy kmenů araukaritu – „jiskřivce“, zkamenělého stromu z prvohor –, devastace staré lékárny u paty schodiště ke klášternímu chrámu nebo každoroční rojení včel na levém rameni sochy Kováře, jež zdobí Suchardův dům. A když už psané slovo, tak třeba jen to stručné Foto Hák, které po celých čtyřicet let komunistické vlády dokázalo připomínat, kde provozoval svou živnost fotograf František Hák a kde se řemeslu vyučil i jeho mnohem slavnější syn Miroslav, člen Skupiny 42. Firma prodávající ledničky ovšem přehlédla, že je to něco víc než jenom firemní štít, a dala přednost čisté bílé fasádě. Schoval si někdo alespoň ta písmena? Napadá mě, jestli cokoliv, co kdy napíšu, může vynahradit tahle dvě zmizelá slova.
Jaromír Typlt
Z Plzně jsem jednu dobu doslova utíkal. Měl jsem pocit, že mne to město naprosto vyčerpalo a já naopak vyčerpal jeho kouzlo a také možnosti v celé řadě směrů. Zdá se, že to nebyl špatný krok, po pěti letech se na něj dokážu dívat více shora, jakoby s přehledem a klidem. A celkem přirozeně se také vrací do mé poezie – rodina (jsou tam všichni!), dětství na šedém sídlišti uprostřed lesů, které na začátku devadesátých let začalo tzv. vzkvétat, až se jeho poetika vytratila zcela – to je vyloženě místně a časově zakořeněná věc… Dnes pendluji mezi třemi velkými městy (Praha, Plzeň, Liberec) a chalupou ve východních Čechách, ten pohyb mi nesmírně vyhovuje. Ale myslet si, že něčemu uniknete, když je to vlastně ve vás?
Tomáš T. Kůs
––––––
Region, ve kterém žiji, vnímám naprosto intenzivně, téměř každý den. Ale vážně k druhé otázce. Myslím, že vliv rodného kraje na mou tvorbu leží především v jazykové oblasti. Obyvatelé mého města vynikají kromě jiného neuvěřitelnou vynalézavostí na poli nadávek, výsměchu a spílání. (Jedna naše známá, která pracuje na úřadě, jenž je ke spílání svou funkcí předurčen, tvrdí, že okamžitě pozná, odkud vane vítr.) Jde o velmi zvláštní a specifický způsob hyperbolického vyjadřování, které mluvčímu přirozeně brání pojmenovat věci jejich pravými jmény; naopak, je třeba je pojmenovat slovy asi tak třikrát silnějšími, než je sterilní neutrál společenské indolence. Řeč občana mého města vyžaduje pro neznalého pohotový překlad do té míry, že to může způsobit mnohá nedorozumění. Mám s tím bohaté zkušenosti; několik přátel se mi už podařilo smrtelně urazit, protože jsem si neuvědomil, že jsou to cizinci. Kde se v mém rodném kraji tato imaginativní nespoutanost bere, je těžko říct. Patrně je to tím, jako mnoho jiných věcí u nás, že je to Kraj Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bří Čapků. Příklady zde neuvádím, ponechme bohatství v regionu. Za zmínku asi stojí, že zatímco se u nás vysmíváme všemu, každý má pod polštářem schovaný nějaký ten výtisk spisu Nové základy experimentální psychologie z pera místního nejslavnějšího rodáka. S podtitulem Duševědné výzkumy a objevy. Pokud v dětství potkáváte v samoobsluze různá vyhaslá média, patrně to ovlivní i vaši tvorbu. Kafkárna má u nás svůj specifický, lokální význam. Abych to shrnul, můj kraj mě naučil výtečně nadávat, a já to teď používám proti němu.
Štěpán Nosek
––––––
fotografie Jana Chudíková
připravil Jonáš Hájek