Mezinárodní kytarový festival Mikulov 2009, letní reportáž nejen o jídle. 2. část

Lukáš Sommer 13.7.2009

7.7.
8:30 Pěna bez chuti a bez zápachu má tvar vánočky, slovo vánočka je i na jídelním lístku festivalové snídaně, nezbývá než věřit. Ranní seance v jídelně startuje třetí den. Došlo na kakao! Je horké, nehorázně sladké – jsem v nebi.

9:30 Potkávám výrobce kytar Daniela Zucali. Jeho terciová kytara se stává raritou přehlídky, nejsem sám, kdo si na uzounký krk prapodivně harfového nástroje přehrává dětskou literaturu s neskrývanou rozkoší.	Danilo Zucali

Ranní kurzy dnes věnuji jedinému hostu. Marco Socías byl letošním lákadlem a jeho styl výuky daleko převyšoval běžnou učitelskou dělničinu. Chvílemi jsem měl pocit, že studenta podrobuje až děsivě intimnímu výslechu, během chvilky zcela vysaje všechnu jeho energii a v poslední třetině vyučovací hodiny mu ji vrací jaksi zvnitřnělejší. Je skvělý!

17:17 Program koncertu naší kytarové supernovy Petry Poláčkové byl náročný. Six Balkan miniatures Dušana Bogdanoviče vyžadují mnohem víc než standardní hráčské kvality. Živě si vybavuji koncert Zorana Dukiče, který toto dílo do České Republiky přivezl jako jeden z prvních – na skvělý zážitek z neobartókovské poetiky v celé její syrovosti. Tedescovu sonátu jsem měl naopak až příliš spojenou s nemastným včerejším koncertem – slyšet jsem ji už ani nemusel. Zkrátka více obav, méně posluchačské empatie.  Ale už po Milanově Pavaně (hranou mimochodem na historickou kopii) bylo jasno. Poučené a až vokálně klidné pojetí napovídalo, že ani v následujících skladbách se není čeho bát. Tedescova sonáta mě o svém tektonickém plánu rovněž přesvědčila až dnes. Vrcholem byl ale Bogdanovič – hravý, šťavnatý a bez zbytečných siláckých kousků. Určitá odosobněnost byla další pozitivní devizou koncertu, na němž se ukázalo, že by současní skladatelé s oslovením Petry Poláčkové určitě váhat neměli.

Petra Poláčková

  

19:00 Na školní jídelnu uvaluji embargo. Pokouším se z okolních restaurací vybrat alespoň ty, jejichž kreativita nekončí kombinací sůl-pepř. Nacházím klenot - nenápadnou kavárnu-vinotéku „Dobrý ročník“ lákající na menu z domácích! produktů. Nevěřícně si objednávám domácí ovčí sýr s domácími sušenými rajčaty nakládanými v oleji. Teplá a křupavá bageta obnovuje můj smysl pro spravedlnost – kreativita bude i dál vítězit nad rutinou, nikdy to nebude jinak. To ještě netuším, co mě tu čeká ráno...

Stefano Palamidessi	20:20 Večerní koncert jsem celý neabsolvoval. V první půlce hrající Stefano Palamidessi totiž mou imaginaci nasytil natolik, že cokoli dalšího by ji vlastně už jen rušilo. Skladba Johna Duarta měla až anticky přesnou kresbu, dvě soudobé kompozice uvnitř programu zase ukázaly širokou škálu témbrových dispozic Palamidessova nástroje.
Five Bagatelles Wiliama Waltona jsou jedním z nejkrásnějších cyklických skladeb nástrojové literatury a slyšet je po delší době celé bylo nejen pro mě svým způsobem vrcholem dne.

 

8.7.
8:00 Prapodivné amarouny a studené mísy festivalové kuchyně nahrazuje domácí bábovka dcery paní majitelky „Dobrého ročníku“. Je lehká jako samet, nepřeslazená, jemně kakaová. Nadšeně žádám recept, ale jsem jemně upozorněn, že jde o rodinné tajemství. Inu profesionálové každým coulem.

9:00 – 15:00 Výlet, festivalový den volna. Budiž světlo...

 

 

Foto: Stanislav Juřica