A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Mezinárodní kytarový festival Mikulov 2009, letní reportáž nejen o jídle. 1. část

Lukáš Sommer 12.7.2009

5. 7.
14:00 Příjezd. Hledáme cestu k budově školy, kde probíhá prezence. Zjišťuji, že si směr cesty nejen dávno nepamatuji, ale občasná dejavu (Tudy! Tady to znám) nás vedou úplně jinam. Středočeská placka zcela atrofovala mé navigační schopnosti, kopcovité klikatění mikulovských uliček pokouší mou trpělivost. Věž kostela leží vzdušnou čarou několik stovek metrů, přibližuji se k ní po půl hodině chůze, během níž stihnu vymyslet základní osu této A tempové reportáže. Výškový rozdíl poněkud sadomasochisticky porovnávám s nedaleko ležícím Svatým kopečkem, začínám být sarkastický. Ve 14:50 vcházím s křečí v noze do ulice Komenského – dějiště kurzů, workshopů, obědů, snídaní, večeří. Všichni mají dobrou náladu, pokouším se o totéž. Daří se mi to, až když dostávám stravenky a kartičku účastníka. Cesta k penzionu trvá s kufrem na kolečkách 25 minut, začínám nenávidět kočičí hlavy. Ale je tu krásně...

18:30 Školní jídelna servíruje nefalšované socialistické rizoto se sýrovým amarounem navrch!! Takové jsem viděl naposledy v osmé třídě, nadšeně si ho fotím. Smiřuji se, že zůstanu bez večeře, ale nevadí - hala se plní lidmi, které znám, které jsem dlouho neviděl, a tak spokojeně popíjím oslazenou vodu a je mi dobře.

Duo Mellis	20:20 *Duo Mellis* zahajuje festival celovečerním koncertem v nástupním sále zdejšího zámku. Jsou mi sympatičtí od první chvíle, úvodní blok z díla Manuela de Fally potvrzuje pověst, kterou oba interprety předchází. Jsou na jedné vlně v každé nuanci. Danza de los Vecinos z Třírohého klobouku je v jejich podání podmanivá, marně si vybavuji neotřelejší verzi. Zrychlený tep nepůsobí ztřeštěně, výrazné téma se nadnáší neslyšně, jen občas prosvitne mírný akcent tam, kde bych ho nečekal. Kaleidoskopická radost sice netrvá dlouho, ale uvízne v paměti. Postupně se má pozornost upíná k Susan Prieto, která jako kdyby i přes svou submisivnost určovala výsledný zvuk. Alexis Muzurakis je na můj vkus občas zbrklý a tónově nestabilní. K mému zklamání nezazní Brouwerovo Tríptico, duo avizuje změnu programu.
Není rozumět, ale v zahalené mlze slyším slovo Piazzola. Chromatické tango se rozezvučilo, obecenstvo se jalo vrtět v rytmu synkop. Prvky latiny oběma evidentně svědčí, všudypřítomná Muzurakisova rubata, která mě v klasicismu dost rušila, mi v Piazzolovi nevadí. V druhé půli zaujal Ginastera, stále objevovanější autor – jeden z těch, kteří jsou spjati s nástrojovou literaturou a ceněni právě v rámci ní. Škoda, že se v kytarových skladbách projevuje spíše ta méně zajímavá rovina jeho talentu. Úvodní večer jsme zakončili ve sklepě rodinného vinařství – jak jinak.

Duo Mellis

20:20 Duo Mellis zahajuje festival celovečerním koncertem v nástupním sále zdejšího zámku. Jsou mi sympatičtí od první chvíle, úvodní blok z díla Manuela de Fally potvrzuje pověst, kterou oba interprety předchází. Jsou na jedné vlně v každé nuanci. Danza de los Vecinos z Třírohého klobouku je v jejich podání podmanivá, marně si vybavuji neotřelejší verzi. Zrychlený tep nepůsobí ztřeštěně, výrazné téma se nadnáší neslyšně, jen občas prosvitne mírný akcent tam, kde bych ho nečekal. Kaleidoskopická radost sice netrvá dlouho, ale uvízne v paměti. Postupně se má pozornost upíná k Susan Prieto, která jako kdyby i přes svou submisivnost určovala výsledný zvuk. Alexis Muzurakis je na můj vkus občas zbrklý a tónově nestabilní. K mému zklamání nezazní Brouwerovo Tríptico, duo avizuje změnu programu.

Není rozumět, ale v zahalené mlze slyším slovo Piazzola. Chromatické tango se rozezvučilo, obecenstvo se jalo vrtět v rytmu synkop. Prvky latiny oběma evidentně svědčí, všudypřítomná Muzurakisova rubata, která mě v klasicismu dost rušila, mi v Piazzolovi nevadí. V druhé půli zaujal Ginastera, stále objevovanější autor – jeden z těch, kteří jsou spjati s nástrojovou literaturou a ceněni právě v rámci ní. Škoda, že se v kytarových skladbách projevuje spíše ta méně zajímavá rovina jeho talentu.
Úvodní večer jsme zakončili ve sklepě rodinného vinařství – jak jinak.

6.7.
8:00 Cizokrajní přátelé si poněkud nedůvěřivě prohlížejí kolečka herkulesu, které spolu se sýrem a úhledným čtverečkem másla skýtá ranní kuchyně. Housky jsou bezchybné! Postrádám kakao. Ti, kteří včerejší večer věnovali degustacím, marně hledají kávu. Z jejich gest je cítit, že orgány prosí o klid zbraní.

9:30 začínají ranní kurzy a workshopy. Letmo míjím jednotlivé třídy, v každé se něco děje. Stálicí jsou oba hráči Dua Sonare Jens Wagner a Thomas Offemann. Druhý jmenovaný má za sebou hrůznou zkušenost. Informace se různí, ale před několika lety údajně málem podlehl útoku jedovatého hmyzu, ochrnul a musel se znovu učit snad i základním pohybům - o kytarové hře nemluvě. Koncert na jednom z předchozích ročníků byl jeho velkým návratem, stal se doslova hrdinou festivalu.	Frank Peter Dietrich
Mě osobně zaujala výstava kytar firmy Frank–Peter Dietrich. Kopie klasické kytary (údajně týden stará) má úzký až teorbový tón, a přesto hluboký a dlouhý dozvuk. Pan Dietrich trpělivě vysvětluje a nechává ohmatávat své poklady. Když ale jeden mladík spustí na křehkou historickou kopii flamengo, jeho úsměv tuhne.

9:30 začínají ranní kurzy a workshopy. Letmo míjím jednotlivé třídy, v každé se něco děje. Stálicí jsou oba hráči Dua Sonare Jens Wagner a Thomas Offemann. Druhý jmenovaný má za sebou hrůznou zkušenost. Informace se různí, ale před několika lety údajně málem podlehl útoku jedovatého hmyzu, ochrnul a musel se znovu učit snad i základním pohybům - o kytarové hře nemluvě. Koncert na jednom z předchozích ročníků byl jeho velkým návratem, stal se doslova hrdinou festivalu.

Frank Peter Dietrich

Mě osobně zaujala výstava kytar firmy Frank–Peter Dietrich. Kopie klasické kytary (údajně týden stará) má úzký až teorbový tón, a přesto hluboký a dlouhý dozvuk. Pan Dietrich trpělivě vysvětluje a nechává ohmatávat své poklady. Když ale jeden mladík spustí na křehkou historickou kopii flamengo, jeho úsměv tuhne.

17:17 Na odpolední koncert Maura Zanatty se schází početné osazenstvo, sběratel prvních cen kytarových soutěží má na programu historický repertoár, vrcholem je Sonata op. 77 Mario Castelnuovo – Tedesca. Hned v úvodu mě překvapuje nízká dynamická hladina a nebetyčně křehoučký sound. To, co se zprvu jeví jako záměr, se postupně stává jedinou výrazovou rovinu koncertu, který je minutu od minuty stále více k nepřečkání. Medově dutá Mallorca Isaaca Albenize mé percepci zasazuje smrtící úder, z klimbání mě vysvobozuje bouřka. Styl vypolštářované interpretace byl ještě před pár lety v kurzu a její nositel byl považován za majitele „krásného tónu“. Mně osobně se z odpoledního přívalu „krásy“ chtělo křičet.

20:20 Koncert *Milana Zelenky* se – marná sláva - radikálně lišil od všeho, co na festivalu zaznělo. Čerstvý sedmdesátník a držitel ceny Ministerstva kultury byl (bez špetky ironie) v mimořádné formě. Vystřihnout dvouhodinový koncert čítající Bachovu Chaconnu, Paganiniho Andantino variato či Albenizovu Granadu, nezaváhat, hrát si s každou frází s gustem skladatele-interpreta a k tomu obstát i jako autor... I někteří cizokrajní přátelé vyčenichali, že se ten večer stalo něco, co gravitační pole festivalu překročilo. Zelenka šel často radikálně proti konvencím, nejmarkantněji v Albenizovi. Nelze asi dostatečně popsat rozpaky „uvědomělého“ publika, když se notoricky známá tvář Granady měnila k nepoznání. Bezzubé doprovodné figury Zelenka drobnými cezurami a ostrou barvou doslova rozsekal na padrť, do které sotva slyšitelně vpašoval melodii.	Milan Zelenka
Takových nebezpečných kousků ten večer zaznělo vrchovatě. Sám nevím, jak se „odborně“ k Zelenkově výkonu postavit, a proto si pomůžu jako pudový posluchač. Na odpoledním koncertě nadupaného hřebce Maura Zannaty bylo technicky všechno v lati, každý tón jako by chtěl stát ve výkladní skříni. Výsledkem byla hodina dobře narafičené nudy – která, zdá se, některým účastníkům kurzů stačí ke štěstí. Zelenkův koncert se tomu odpolednímu technicky sice rovnat nemohl, ale ani na minutu jsem se nenudil. Někdy se tomu říká vítězství ducha nad hmotou...

20:20 Koncert Milana Zelenky se – marná sláva - radikálně lišil od všeho, co na festivalu zaznělo. Čerstvý sedmdesátník a držitel ceny Ministerstva kultury byl (bez špetky ironie) v mimořádné formě. Vystřihnout dvouhodinový koncert čítající Bachovu Chaconnu, Paganiniho Andantino variato či Albenizovu Granadu, nezaváhat, hrát si s každou frází s gustem skladatele-interpreta a k tomu obstát i jako autor... I někteří cizokrajní přátelé vyčenichali, že se ten večer stalo něco, co gravitační pole festivalu překročilo. Zelenka šel často radikálně proti konvencím, nejmarkantněji v Albenizovi. Nelze asi dostatečně popsat rozpaky „uvědomělého“ publika, když se notoricky známá tvář Granady měnila k nepoznání. Bezzubé doprovodné figury Zelenka drobnými cezurami a ostrou barvou doslova rozsekal na padrť, do které sotva slyšitelně vpašoval melodii.

Milan Zelenka

Takových nebezpečných kousků ten večer zaznělo vrchovatě. Sám nevím, jak se „odborně“ k Zelenkově výkonu postavit, a proto si pomůžu jako pudový posluchač. Na odpoledním koncertě nadupaného hřebce Maura Zannaty bylo technicky všechno v lati, každý tón jako by chtěl stát ve výkladní skříni. Výsledkem byla hodina dobře narafičené nudy – která, zdá se, některým účastníkům kurzů stačí ke štěstí. Zelenkův koncert se tomu odpolednímu technicky sice rovnat nemohl, ale ani na minutu jsem se nenudil. Někdy se tomu říká vítězství ducha nad hmotou...

23:00 Pozdní začátky koncertů si vybírají svou daň. Jediným pokrmem široko daleko je v oleji utopená topinka s metrákem vajec a česneku. Mikulove, kam až sahá hloubka tvého kulinářského pekla?

Foto: Stanislav Juřica