My jsme to místo / opěvání nehrozí
anketa o regionech 10.7.2009
Zadání bylo jednoduché. Pro někoho možná až primitivní. Nebo naopak banálně záludné. Například u takového Radka Fridricha jako by bylo úplně zbytečné se na něco takového ptát. Vždyť odpovídá každou svojí knihou znovu a znovu. Mohl však chybět autor, jehož tvorba se k domácímu regionu tolik váže? Očekávali jsme všechno možné: tichá vyznání, líčení přírodních krás i městských scenerií, podrobný místopis přilehlého okolí, stesk po dřívějším domově, naříkání nad mrtvým (nebo naopak příliš rušným) literárním životem, nadávky viníkům devastace krajiny, spílání na provincionalismus Čechů a české kulturní politiky, kletby a dobrořečení. Co se splnilo a co nesplnilo a jak pestré a rozmanité mohou být odpovědi básníků – které přinášíme v takovém pořadí, v jakém přišly – na otázku: Jak vnímáte jako autor/ka region, ve kterém žijete (nebo jste dříve žil/a)? Do jaké míry ovlivňuje vaši tvorbu? – to můžete posoudit a vychutnat v následujícím prázdninovém čtení. Počtěte si, milí příznivci všeho současného, a vyrazte na čundr po vlastech českých. Doporučujeme nejprve na Jindřichohradecko.
Krajina dětství se stala krajinou srdce a čím jsem starší, tím více se otiskuje do mě a do mé tvorby, tedy ano, region Děčínska – potažmo severních Čech – je pro mě zcela zásadní a bez něj bych asi nenapsal žádnou svou knihu, jelikož má témata rostou právě z osudů lidí, kteří jsou s krajinou spjati, kteří leží na česko-německých hřbitovech a kteří mi určují cestu. Jsem básníkem-svědkem, vyvolávačem starých příběhů, básnickým bikerem v terénu. Jinak to naštěstí neumím.
Radek Fridrich
––––––
Žiju na Podřipsku – předci z otcovy strany tu žili po staletí – a tak nějak vnímám, že sem patřím. Mechanismus oné náležitosti těžko dokážu popsat, snad je to v polích ten prach pradědů a popel prabáb, co mne sem poutá. Na jedné straně temné hvozdy a vulkanické srázy turisty téměř neobjeveného Českého středohoří, na druhé straně Pražská kotlina. Říp uprostřed jako ostrov v moři, ve kterém se plaví hraboši a koroptve. Zdejší lidé si vždy zaclánějí zrak a hledí k zvlněné linii obzoru. Jsem na tom stejně, v poezii hledám nějaký obzor, nějakou konečnost. Roudnice nad Labem, kde bydlím, je pěkné, byť celkem všední město – a snad proto ten můj odpor k obyčejnosti, která mne obklopuje. Pro totéž hledání magických obrazů, které jsou skryté někde uvnitř a někde za, někde kdysi (jedná se přeci o krajinu mého dětství, která pro každého básníka má zásadní utvářecí charakter). Roudnice je místo, které má svůj tajný život, který se vyplatí nalézat nebo spoluvytvářet. Měl-li bych mluvit o míře, kterou tento kraj ovlivňuje mou tvorbu, řekl bych asi trochu pateticky: My jsme to místo. Bez něj nejsme nic.
Milan Děžinský
––––––
Jižní Čechy pro mě byly odmalička (až donedávna) jediným představitelným světem. Vnímal jsem je jako zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku svou i hrob svůj. Vesnice pro mě byla základním existenciálním prostorem, jehož prvotním rozměrem je hloubka, nikoli šířka. Toto vědomí hlubiny bezpečnosti ještě zesílilo, když jsem přišel studovat do Prahy. Povrchnost hlavního města mi sebrala mnoho životních iluzí a dala pocítit prázdnotu. S matkou všech měst jsem se usmířil až nedávno: pochopil jsem, že prázdnotu pouze zrcadlí.
Mou tvorbu ovlivnila vesnice zcela zásadně. Za jistou urputnost, sevřenost a tvrdohlavost, stejně jako za touhu proniknout pod jména, a nikoli jen pojmenovat, vděčím jí. Rovněž za pokoru, lásku k otevřeným prostranstvím a idealismus. Praha mě naopak otevřela, dala mi šířku, horizontalitu.
Vlivy obou prostředí jsou tedy přímé a naprosté: vesnice, toť naprostá sevřenost, urputnost, hloubka (sbírka Stínohrad); Praha, toť rozvolněnost, otevřenost, šířka (novější texty). Samozřejmě nejde jen o vlivy prostředí jako takového, tj. o vlivy lokálního charakteru, ale i o vztahy, lásky a inspirace. I o ty mě obohatila Praha.
Narodil jsem se na vsi, dospěl v Praze. Díky Bohu za obé.
Ondřej Hanus
––––––
Slezsko: 1951–1969
Morava: 1969–1998
Slezsko: 1998–2004
Morava: 2004–dosud
Tolik geograficko-biograficky.
Jinak však
v jedné předsíni (tišnovské) a jedné komoře (brněnské) Slezsko,
v jedné komoře (opavské) a jedné předsíni (hradecké) Morava.
– Než řeči, to radši:
BÁSEŇ
Mrak jak černozem,
plný tvrdých jasů.
Kámen z ledví času.
Neco, jako já su.
Cosyk, jag ja sem.
Vít Slíva
Můj region by se dal shrnout do slov saze, Tatra Kopřivnice, Štramberská Trúba, panel, panel, panel. Asi mě nikdy úplně neuchvátilo maloměsto, ve kterém jsem prožila dětství a část mládí. Bylo ve znamení sídlištních her.
Ale zato vesnice, ve které žila moje babička – Veřovice, tak ta mne poznamenala na celý život. Trávila jsem tam všechny prázdniny. Kamarádila se s klukama, kradla třešně. Zní to dost romanticky, ale přece jen, takové kosení louky, nebo noční výpravy do lomu, nebo boje se sousedy, to vás poznamená. Byl to úplně jiný čas. Zpomalený čas. Čas přírody. Snažím se někdy si jej vybavit, ale už to moc nejde, vnímám to jinak. Jen někdy se mi podaří to dostat třeba do básně. A to je pak jako fotka, na kterou se můžu dívat hodiny a hodiny…
Eva Košinská
––––––
Každý z nás má v sobě obraz krajiny, který si utvořil v raném dětství. Nejedná se o nějaký přírodní útvar, je to útvar především pocitový. Nejsou to tedy jen lesy, ale tišená tísnivost v nich, nejsou to jen cesty, ale pocit nebezpečí a neznáma, číhající za zákruty, nejsou to jen domy, pole a louky, ale jejich tesklivá opuštěnost, opuštěnost stromů, telegrafních sloupů a křížů na rozcestích, není to jen hladina vod, ale tajemství jejich hlubin, není to jen obloha s nízkými, letícími mraky, ale i nebe v celé své nevyčerpatelné plnosti. Ocitneme-li se pak někdy v místech bytostně blízkých naší vnitřní krajině, dochází mezi oběma krajinami k intenzivnímu citovému jiskření a souznění.
Předobrazem mé vnitřní krajiny se stala krajina česko-rakouského pohraničí poblíž vesničky Lhota na Jindřichohradecku, kde jsme s rodiči žili krátce po válce. Později, už v dospělém věku, dostala tato krajina ještě dynamičtější a expresivnější podobu. Předlohou pro ni se stala rozvrácená krajina severních Čech, krajina šachet, dýmících komínů, rozpadajících se továren, opuštěných domů a hynoucích lesů.
Podkrkonoší, kde jsem prožil více než třicet let, je mi krajinou, kterou pouze procházím, kde jsem rád, kde mohu spočinout a kde nezabloudím. Co se týče Znojma a jeho okolí, není pro mě důležitá ani tak jejich malebnost, jako spíše osudovost těchto míst. Kdysi jsem je proti své vůli opustil, nyní jsem se opět vrátil; tím se kruh uzavřel.
Jiří Červenka
––––––
Za „svůj“ region považuji Olomouc s přilehlými obcemi, kde jsem vyrůstal. Myslím, že mě v básnické tvorbě ovlivnilo toto prostředí zásadním způsobem, aniž bych si to dříve připouštěl a aniž bych se cítil členem nějakého regionálního literárního uskupení, jakkoli volně vnímaného. Silně a překvapivě na mě proto zapůsobila např. pospolitost autorů na Ústecku, kde je snad spojuje i právě osud jejich kraje.
Nicméně neutvářel mě poklid Hané, ale „místa tření“ – právě to, co se vůči té selské rovině vymezuje. Zejména můj pozdní objev, že sídliště, kde jsem strávil dětství, a všechny přilehlé vísky (dnes opanelákované parcely s pár zapomenutými domky či kapličkami), tedy Povel, Slavonín a Nové Sady, byly dříve německé, tedy jakési vnitřní Sudety. Byla to místa, kam jsme chodili se školou na branná pochodová cvičení a kde jsem pro sebe až tak v osmnácti letech zmapoval hřbitovy s německými náhrobky. V tu dobu už bylo pro mě stejně zásadní poznávání vnějších Sudet, které začínají v podstatě pár kilometrů za Olomoucí.
Ale nejpodstatnější bylo opuštění tohoto regionu. To když jsem ve třiadvaceti poprvé vyjel na delší čas za hranice, do kdysi východoněmecké Jeny, a začalo se mi opravdově stýskat. Dodnes je to tak, že impulzem pro napsání básně u mě bývá většinou nějaké místo, jeho momentální nálada a zároveň jeho historie.
Radek Malý
P.S.: I stalo se, že když už jsem se přestěhoval do „čistě české“ Holice u Olomouce, tak aspoň do domku po Němcích…
––––––
motto
Podivín
můj praprastařeček
se oženil s vdovou
po sedláku podivínském
jsou to mí bratříčci
z hanácké veselky
napsal jsem několik verzí
kde jsem dokazoval
primárnost krajiny
ale lepší
to bude takhle
narodil jsem se v náměšti na hané
narodili se tam mí rodiče
stařečci a prastařečci…
(ne všichni
už tak jsme dědičně zatíženi)
je to jako když
se narodíte do katolické rodiny
vnímáte boha jinak
než konvertita
teď už dvacet let bydlím v olomouci
ale pořád ještě
v hliněném domě
a když vyjdu na dvorek
dívám se na svatý kopeček
(po pravdě musím na půdu)
ale nebe je tu vysoké
skutečně
a to je má odpověď
na otázku
jak vnímám region ve kterém žiji
i na otázku
do jaké míry
ovlivňuje mou tvorbu
Mojmír Vrba
Žiju v pražské čtvrti Strašnice – miluju Strašnice. Jiná věc je, jak se co tematizuje v psaní. A zde kupodivu vede Jindřichův Hradec, ač jsem v něm nepřetržitě bydlel pouhých patnáct měsíců (vtip spočíval jednak v tom, že když jsem v něm bydlel, tak jsem myslel, že to je už nadosmrti, jednak v tom, že z oněch patnácti měsíců byly dvě zimy). V mé loni vydané knížce Orangutan v továrně jako základní prostorový rámec vystupuje Jindřichův Hradec pod jménem Prdec. A je to město, kde je pořád sníh a led. Je to město, kde chladem tuhnou klouby a nic se nepohne; kde se největší událostí může stát třeba zimomřivý prd vypuštěný pod duchnu. Město mrznoucího deště v liduprázdných ulicích, po nichž pobíhají lišky a dávají dobrou noc chcíplému psovi. Město, v němž dozvědět se o zřícení dvou mrakodrapů kdesi v Tramtárii znamená snít dvojnásobný tramtárský sen, a tedy město, kde ani bůh se nemůže narodit jinak než jako opičák – a to ještě v nejlepším případě. Už dlouho se tomu městu snažím vyhýbat, velmi se však bojím, že je mi to prd platný.
Lubor Kasal
––––––
Místo velmi dobře lze také nevnímat (tj. nezabývat se jím vědomě), což neznamená, že samo od sebe do textu nějak neprolézá. To asi bude můj případ. Nemám sklon dělat si z krajiny lyrického hrdinu – spíš až dodatečně zjišťuji, že jsou mé texty vlastně docela pražské, podezřele častý je výskyt metra – té temné podzemní říše. Metro mi ostatně tepe přímo pod barákem – v nočním tichu jsou slyšet služební hlášení, soupravy rozechvívají zábradlí na balkoně i skleničky v kuchyni. Místně jsem asi pořád ještě lépe ukotvena než časově – např. při prohlížení starých fotek si vždy přesně pamatuji, odkud jsou, zatímco určit je časově je pro mě nepřekonatelný problém.
Posledních osm let mne trýzní a vzrušuje také krajina kolem Lázní Bělohrad, plná malebných záhybů, strašidel a lokálních bermudských trojúhelníků. Dokonce ji vnímám zřetelněji než ty své, do kterých jsem se narodila – nutí mne do střehu, protože jsem v ní přivandrovalcem. Opěvání však ode mne nehrozí.
Božena Správcová