Přináší ještě méně materiálu než předchozí skladba a o to více je snad působivá. V melodice je patrná punktuální tendence a využívání citlivých tónů k aktuálnímu tónovému centru. Z využívání stále neměnného disonantního intervalového výběru se v průběhu času stane nová „konsonance“. Pocit „disonantnosti“ mizí, posluchač vnímá jen osamělé tóny v prostoru, které zazní a zase odezní ve stále stisknutém pedálu bez jakékoliv jeho výměny. Skladba je ponejvíce procesem zvukových objektů v neměnném rámu, v prostoru, který je jimi vymezen. Až jako nepatřičné proto působí občasné využití basových tónů v kontraoktávě v závěru kompozice. Až v čase okolo šedesáté páté minuty materiál přinesl epizodickou změnu pulsu. S přibývajícím časem a s posunem k vrcholu kompozice se výrazně zvyšuje počet nových prvků (pokud to náhodou nebyla má iluze zjitřené mysli vybičované paměťovou formou kompozice, která si začala nových prvků všímat citlivěji). Domnívám se, že toto dílo v českých krajích hned tak zase neuslyšíme a je každého škoda, že si tento nevšední zážitek nechal ujít.

Po koncertě jsem měl možnost nahlédnout do not této osmapadesátistránkové kompozice. Překvapila mě rytmická komplikovanost části, kterou jsem měl možnost zhlédnout.