09’Konvergence No. 2 – 16. 6.2009
Jan Fila 8.7.2009
V bývalém kostele svatého Vavřince v Hellichově ulici se v úterý 16. června uskutečnil jeden z dalších nevšedních večerů sdružení Konvergence. Dnešní koncert byl věnován dvěma rozsáhlým kompozicím z posledního tvůrčího období Mortona Feldmana a jedné skladbě (v budoucnu se zřejmě bude psát „z ranného období“) Tomáše Pálky.
Celý večer uvedl umělecký vedoucí Ondřej Štochl, který si prý „splnil dlouholetý sen provést obě Feldmanovy kompozice“ (jak již naznačil ve svém Hudebním fóru). První skladbou večera byla pocta americkému malíři Marku Rothkovi (1903 – 1970) Mortona Feldmana (1926 - 1987) nazvaná Rothko Chapel (1971) pro dva smíšené sbory, violu a dva hráče na bicí nástroje. Nejlépe pro ilustraci skladby poslouží autorova slova: | Morton Feldman po premiéře skladby Rothko Chapel v roce 1972 |
---|---|
"Rothko Chapel je duchovní prostor vytvořený jako místo pro rozjímání, kde mohou lidé jakékoliv (i žádné) víry v tichu a samotě – či naopak společně – meditovat. Pro tuto kapli, kterou postavila Menilova nadace v roce 1971 v Houstonu, Rothko namaloval čtrnáct velkých pláten. Když jsem byl na zahajovacím ceremoniálu Rothkovy kaple (…), byl jsem požádán, abych napsal skladbu, poctu Marku Rothkovi, která by byla provedena další rok v kapli. Můj výběr nástrojů byl (z hlediska síly, barevné vyváženosti) určen prostorem kaple, stejně jako obrazy, které ji zdobí. Rothkovy malby zaplňovaly vždy celé plátno až po okraj, chtěl jsem proto svou hudbou zaplnit osmiboký prostor tak, aby nebyla slyšena s odstupem. Zvuk je fyzicky bližší posluchači, než jak je tomu na běžném koncertě. Celkový rytmus pláten, vycházející z Rothkova uspořádání, vytváří nedělitelný celek, nerozbitnou kontinuitu. Protože obrazy opakovaně zdůrazňují barvy, barevné škály a zachovávají stále stejné napětí, cítil jsem, že mám hudbu pojmout jako množinu kontrastních, ale úzce propojených hudebních ploch. Mám představu nehybného procesu (…)." Dílo provedl velmi precizně připravený sbor Canti di Praga se sbormistrem Janem Krejčíkem, violista Ondřej Štoch, Eva Hutyrová (celesta) a Dalibor Němec (bicí nástroje), sopránové sólo v závěru přednesla Miroslava Časarová. Vzhledem k prostorové dispozici koncertní síně byl komorní ansámbl uprostřed, dva smíšené sbory stály po obou stranách vpředu před publikem. Architektonickým nedostatkem prostoru byl pro tuto kompozici možná příliš malý dozvuk, kdy autorem předpokládané pausy určené dozvuku vyzněly dost suše. Jak je pro Feldmanovy skladby posledního tvůrčího období typické, dílo je velmi statické. Až během čtyřiceti minut poslechu posluchač pochopí souvislosti i vnitřní posuny exponovaného materiálu. Celá kompozice se nese ve velmi tiché dynamice v rozmezí ppp a p. Poslech Feldmanovy skladby byl pro mne mimořádným zážitkem. Při poslechu takovéto hudby je však nutné mít na paměti jedno – není to hudba pro každého a kdo se jí chce poddat, musí se „přepnout“ na jinou rovinu estetického vnímání. Je to úplně jiný „poslech“, než „poslech“ hudby, která operuje s tradičním kontrastem mezi jednotlivými složkami materie. |
Do feldmanovského večera byla vsunuta konceptuální skladba Tomáše Pálky (* 1978) Svou violu jsem naladil co nejhlouběji (2009) pro sólovou violu, elektroakustickou stopu a tanec. Autor omluvil nemocnou tanečnici Veroniku Kacianovou. I bez tance skladba vyzněla v podání Ondřeje Štochla sugestivně (pozn. redakce: o kompletní verzi provedené v La Fabrice zde v kritice Vojtěcha Esterleho). C struna violy byla podladěna přibližně o oktávu, tak, aby již drčela o hmatník, ale stále vyluzovala relativně konkrétní tón. Elektroakustická stopa byla víceméně statickou prodlevou dokreslující tísnivou atmosféru skladby. Netradiční scordaturový tón prázdné struny zněl mimořádně temně. Virtuózní sólový part využívá širokou škálu výrazových možností nástroje včetně bohatého užití mikrointervalů. Tvar skladby určoval autor pomocí gest a stopek. | Tomáš Pálka |
---|---|
Po přestávce, během níž odešla část publika, zazněla hlavní skladba večera, For Bunita Marcus (1985) pro sólový klavír Mortona Feldmana v podání Davida Kalhouse. Na provedení takovéto kompozice je mimořádně obtížné udržet koncentraci a stálou neměnnost výkonu. V díle je patrný odklon od samonosnosti materiálu, každý nový prvek, který do materie vstupuje, působí nově, a protože zde funguje posluchačova paměť jako velmi důležitý element, přináší ponořování do dalších vrstev kompozice. | |
---|---|
Morton Feldman |
Celé sugestivní provedení, jež část publika vyslechla v leže (po vzoru „originálních“ provedení), trvalo neuvěřitelných 100 (slovy: sto!) minut. Do vcelku pravidelné rytmické pulsace byly vsunuty jen dva (!) sledy rychlejších not a až v kontextu času jsem pochopil, že uzavíraly dva velké formální oddíly skladby. Dynamický plán je rovněž, jako u předchozí Feldmanovy kompozice, veden v nejnižší dynamice. |
Přináší ještě méně materiálu než předchozí skladba a o to více je snad působivá. V melodice je patrná punktuální tendence a využívání citlivých tónů k aktuálnímu tónovému centru. Z využívání stále neměnného disonantního intervalového výběru se v průběhu času stane nová „konsonance“. Pocit „disonantnosti“ mizí, posluchač vnímá jen osamělé tóny v prostoru, které zazní a zase odezní ve stále stisknutém pedálu bez jakékoliv jeho výměny. Skladba je ponejvíce procesem zvukových objektů v neměnném rámu, v prostoru, který je jimi vymezen. Až jako nepatřičné proto působí občasné využití basových tónů v kontraoktávě v závěru kompozice. Až v čase okolo šedesáté páté minuty materiál přinesl epizodickou změnu pulsu. S přibývajícím časem a s posunem k vrcholu kompozice se výrazně zvyšuje počet nových prvků (pokud to náhodou nebyla má iluze zjitřené mysli vybičované paměťovou formou kompozice, která si začala nových prvků všímat citlivěji). Domnívám se, že toto dílo v českých krajích hned tak zase neuslyšíme a je každého škoda, že si tento nevšední zážitek nechal ujít. Po koncertě jsem měl možnost nahlédnout do not této osmapadesátistránkové kompozice. Překvapila mě rytmická komplikovanost části, kterou jsem měl možnost zhlédnout. |
David Kalhous hraje skladbu For Bonita Marcus Mortona Feldmana |
Co jsem považoval za interpretem prováděné koruny na taktových čarách, bylo přesně skladatelem vypsáno a vzhledem k tomu, že se jednalo o jednu z ústředních myšlenek celé kompozice, mohu napsat, že rytmická struktura je dosti podobná vzorci střídajícímu 5/16 + jeden až dva 3/4 takty pauzy.
|
---|
Odcházel jsem do noční Prahy vnitřně očištěn a naplněn dosud nepoznanými pocity.
Foto: Zdeněk Chrapek (2) a Jan Fila (1)