A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Koncert oddělení skladby Pražské konzervatoře 10. 6. 2009

Jan Fila 5.7.2009

V Sukově síni Rudolfina se ve středu 10. června uskutečnil koncert oddělení skladby Pražské konzervatoře ze tříd profesorů Otomara Kvěcha, Bohuslava Řehoře a Jiřího Gemrota. Bylo pro mě příjemné setkat se po roce se spolužáky z Pražské konzervatoře a porovnat, kam se za tu dobu, která uplynula od mého absolutoria, v kompozici dostali.

Školní sbor

Koncert zahájil Sbor posluchačů Pražské konzervatoře pod vedením prof. Marka Valáška skladbou *Veni Creator Spiritus* pro smíšený sbor (2007-8) Petra Koronthályho (* 1985, 4. r., prof. O. Kvěch).
Určité nedostatky v provedení bylo nutno umělcům odpustit, zvláště když si uvědomíme, že se jedná o sbor složený z instrumentalistů, z nichž téměř žádný neměl předchozí sborové zkušenosti. Koronthályho skladba mě příjemně překvapila. S jeho tvorbou jsem se již delší dobu nesetkal. a proto mě potěšilo, jak důmyslnou harmonickou i formální stavbu toto více než desetiminutové zhudebnění známé sekvence mělo. Zúročilo i zkušenosti člena smíšeného sboru Marka Valáška Piccola vysokou zpěvností jednotlivých hlasů. Uprostřed části mě zaujalo rytmické využití parlanda v mužských hlasech. Doufám, že se této skladby v budoucnu ujme nějaké renomované těleso a bude dál žít, zasloužila by si to!	Petr Koronthály

Koncert zahájil Sbor posluchačů Pražské konzervatoře pod vedením prof. Marka Valáška skladbou Veni Creator Spiritus pro smíšený sbor (2007-8) Petra Koronthályho (* 1985, 4. r., prof. O. Kvěch).

Určité nedostatky v provedení bylo nutno umělcům odpustit, zvláště když si uvědomíme, že se jedná o sbor složený z instrumentalistů, z nichž téměř žádný neměl předchozí sborové zkušenosti. Koronthályho skladba mě příjemně překvapila. S jeho tvorbou jsem se již delší dobu nesetkal. a proto mě potěšilo, jak důmyslnou harmonickou i formální stavbu toto více než desetiminutové zhudebnění známé sekvence mělo. Zúročilo i zkušenosti člena smíšeného sboru Marka Valáška Piccola vysokou zpěvností jednotlivých hlasů. Uprostřed části mě zaujalo rytmické využití parlanda v mužských hlasech. Doufám, že se této skladby v budoucnu ujme nějaké renomované těleso a bude dál žít, zasloužila by si to!

Petr Koronthály

Jan Dřízal (* 1986, 3. r., prof. O. Kvěch) se od začátku studia na konzervatoři prezentoval jako autor, který na rozdíl od jiných kolegů má zájem o aktuální dění v hudební současnosti. Nezájem některých studentů skladatelského oddělení je bohužel známým faktem již řadu let. Proč tomu tak je, je pro mě dosti velkou záhadou, obzvlášť po mnoha strávených společných hodinách se všemi třemi profesory skladby, jejichž studenti byli na tomto koncertě prezentováni. Rád bych připomenul kolegům skladatelům z jiných oblastí než z Pražské konzervatoře, že všichni tři výše jmenovaní jsou dobrými pedagogy a podporují samostatnost studentova projevu, což je jedině dobře. Domnívám se, že největší chybou pedagogova přístupu je, pokud pedagog vnucuje svůj názor studentovi a priori bez možnosti diskuse. K čemu by nám byla taková výchova kopií jednotlivých profesorů?

Jan Dřízal	Jan Dřízal na dnešním koncertě uvedl třívětou *Sonátu pro violoncello a klavír* (2009), kterou napsal pro interpreta skladby Petra Chudobu. Většina dění se soustředí do sólového nástroje, klavír Karla Vrtišky měl povětšinou jen doprovodnou funkci. První věta je velmi volně podanou sonátovou formou. V celé skladbě je patrná tendence využívání monologů sólového nástroje s virtuózními prvky. Harmonicky hudba neopouští tonalitu, ale je zde patrná tendence využívání volných diatonických pásem v polytonálních kombinacích a paralelismech. Významné je užití alterovaných a zahuštěných septakordů. V přiloženém slovu do programu se autor přiznal k ovlivnění estetikou Charlese Ivese nebo obrazy Edwarda Hoppera.
Volná věta označená Nocturne se pohybuje na hranici magického reálna plného přeludů a šumů. Pásmo sólového nástroje a klavíru je jasně bitonálně odlišeno. Závěrečná Toccata kombinuje motorické téma s atmosférou první věty - pro mne jedna nejzajímavějších skladeb z celého večera. Premiéra skladby byla 26. května tohoto roku na absolventském koncertě Petra Chudoby v paláci Pálffy.

Jan Dřízal

Jan Dřízal na dnešním koncertě uvedl třívětou Sonátu pro violoncello a klavír (2009), kterou napsal pro interpreta skladby Petra Chudobu. Většina dění se soustředí do sólového nástroje, klavír Karla Vrtišky měl povětšinou jen doprovodnou funkci. První věta je velmi volně podanou sonátovou formou. V celé skladbě je patrná tendence využívání monologů sólového nástroje s virtuózními prvky. Harmonicky hudba neopouští tonalitu, ale je zde patrná tendence využívání volných diatonických pásem v polytonálních kombinacích a paralelismech. Významné je užití alterovaných a zahuštěných septakordů. V přiloženém slovu do programu se autor přiznal k ovlivnění estetikou Charlese Ivese nebo obrazy Edwarda Hoppera.

Volná věta označená Nocturne se pohybuje na hranici magického reálna plného přeludů a šumů. Pásmo sólového nástroje a klavíru je jasně bitonálně odlišeno. Závěrečná Toccata kombinuje motorické téma s atmosférou první věty - pro mne jedna nejzajímavějších skladeb z celého večera.
Premiéra skladby byla 26. května tohoto roku na absolventském koncertě Petra Chudoby v paláci Pálffy.

Martin Moudrý (* 1986, 6. r., prof. B. Řehoř) je především varhaník, který po absolutoriu Pražské konzervatoře zamířil na HAMU. Jako interpreta ho zajímá především vrcholná tvorba Maxe Regera. To se projevuje dle mého názoru bohužel až příliš i v jeho tvorbě. Jednovětý Sextet pro dvoje housle, violu violoncello a klavír je toho jasným důkazem. Pokud by autor skladbu, kterou jsme vyslechli v podání houslistů Lukáše Novotného a Gabriely Pokladové, violistky Zdenky Hůlkové, violoncellistky Michaely Stehlíkové a autora za klavírem, považoval jen za stylovou studii, byla by takováto velmi zdařilá. Bohužel nic podnětného a nového hudba kromě mnohonásobně prosetých prvků z neoromantického a minimalistického stylu nepřinesla.

Po krátké přestávce nastoupil na pódium Sukovy síně „Dobročinný orchestr přátel a spolužáků“ s dirigentem Markem Šedivým. Prvním autorem uvedeným tímto tělesem byl Karel Smékal (* 1984, 5. r., prof. J. Gemrot) se svým Concertino pro violu a komorní orchestr. Sólového partu se ujal Jiří Kabát. Smékal zvolil ke své skladbě poměrně velký aparát – ke smyčcovému orchestru (v kontrabasové sekci se zapojil i Jan Dřízal) připojil dřeva po jednom, dva lesní rohy, trubku, trombon, tympány a rockovou bicí soupravu. Orchestr bohužel od prvních okamžiků sólistu velmi často kryl. První věta (Allegro) začíná sólovými vstupy jednotlivých dechových nástrojů proti údernému rytmu celého aparátu, sólová viola vstupuje s ironickým komentářem hudebního dění. Celek zahrnuje jak virtuózní kadenci, tak propojení druhé (Andante) a třetí (Presto) věty. Stylově bohužel kompozice dlí v neoromantismu s přesahy do muzikálové faktury. Skladba mne jako celek příliš nezaujala a závěrečná bigbeatová pasáž se sólovými bicími nástroji byla na můj vkus až příliš prvoplánová.

Jiří Kabát a Karel Smékal	Interpret předchozí skladby Jiří Kabát (* 1984, 3. r., prof. J. Gemrot) se představil *Koncertem pro hoboj a komorní orchestr „Černobílé obrázky z války“. Sólový part přednesl prof. Jan Thuri. První věta Válka a sarkasmus* (Allegro militare) hledá humorné historky z války v kontrastu se „schválenými“ filmy z bojiště. V celkově tradičním Kabátově jazyku mě zaujalo bohaté využití netradiční harmonické sekvence.
Druhá věta Vzpomínky a modlitby (Andante amoroso) začíná trubkovým sólem ze zákulisí (večerka). Příběh nás zavádí k osamělému vojákovi, který nalezl fotografie rodiny a své vzpomínky. Mezi fotografiemi nalezne svatý obrázek, jež mu snad dala jeho matka na ochranu. Pokus o modlitbu je ale stále přerušován zážitky z fronty. Obě roviny věty jsou jasně diferencovány. Závěrečná třetí věta Mír a oslavy (Vivace giocoso) nás zavádí do tábora, kde vítězové oslavují konec války (swing). I poražení se pak rozpačitě přidávají alespoň trpkým valčíkem. V závěru se obě paralely propojí. Potěšující pro mne bylo, že skladba byla celkově vystavěná velmi zručně bez míst, kde bych měl pocit nepatřičnosti. Jen by mne zajímalo, co mladého člověka vede ke zvolení takovéhoto námětu.

Jiří Kabát a Karel Smékal

Interpret předchozí skladby Jiří Kabát (* 1984, 3. r., prof. J. Gemrot) se představil Koncertem pro hoboj a komorní orchestr „Černobílé obrázky z války“. Sólový part přednesl prof. Jan Thuri. První věta Válka a sarkasmus (Allegro militare) hledá humorné historky z války v kontrastu se „schválenými“ filmy z bojiště. V celkově tradičním Kabátově jazyku mě zaujalo bohaté využití netradiční harmonické sekvence.

Druhá věta Vzpomínky a modlitby (Andante amoroso) začíná trubkovým sólem ze zákulisí (večerka). Příběh nás zavádí k osamělému vojákovi, který nalezl fotografie rodiny a své vzpomínky. Mezi fotografiemi nalezne svatý obrázek, jež mu snad dala jeho matka na ochranu. Pokus o modlitbu je ale stále přerušován zážitky z fronty. Obě roviny věty jsou jasně diferencovány. Závěrečná třetí věta Mír a oslavy (Vivace giocoso) nás zavádí do tábora, kde vítězové oslavují konec války (swing). I poražení se pak rozpačitě přidávají alespoň trpkým valčíkem. V závěru se obě paralely propojí. Potěšující pro mne bylo, že skladba byla celkově vystavěná velmi zručně bez míst, kde bych měl pocit nepatřičnosti. Jen by mne zajímalo, co mladého člověka vede ke zvolení takovéhoto námětu.

Foto: Jan Fila