Hudební fórum z Brna s Janem Hlaváčem. Český rozhlas 3 Vltava, 26. týden

Jan Fila 30.6.2009

 

Čtyřdílné Hudební fórum vysílané v týdnu od 22. do 25. června tentokrát Jan Hlaváč zasvětil dvěma významným výročím moravských skladatelů. V únoru jsme si připomenuli stodvacáté výročí narození Václava Kaprála a den před zahájením vysílání pak stodesáté výročí narození Pavla Haase. Vyslechli jsme půvabnou retrospektivu jejich díla.

První dva pořady Jan Hlaváč vyhradil Václavu Kaprálovi (26. března 1889 – 6. dubna 1947), otci jednoho z největších talentů české hudby 20. století Vítězslavy Kaprálové (1915 – 1940). Autor pořadu nás stručně seznámil se životopisem dnes již méně známého skladatele a pak už jsme se ponořili do tónů hudby.

Miniatury - pět skladeb pro klavír z roku 1922 jsou autorovou reakcí na tvorbu Arnolda Schönberga, celý cyklus je napsán ve volné atonalitě. Vyslechli jsme jej v podání Evy Krámské. Úvodní Largo nás zavede do světa polytonálních struktur ve vysoké a basové poloze s výraznou osamocenou melodií ve středním registru nástroje. Druhá věta  Poco andante je charakteristická bohatým užitím paralelismů. Molto tranquillo  naznačuje bizarní tanec okořeněný množstvím malých sekund a neustálým zdržováním pravidelného pulsu valčíku. Čtvrté Allegro con brio a závěrečný Epilog propojují tematické struktury celého cyklu.

Václav Kaprál

Druhou sondou do Kaprálova díla byl jeho Smyčcový kvartet č. 1 c moll z roku 1925 v podání Moravského kvarteta na historickém snímku, které také tuto kompozici v roce 1926 premiérovalo. Kompoziční jazyk se projevuje v pozdně romantickém naturelu operující v tradičních formách - „běžného“ posluchače koncertů komorní hudby by tento smyčcový kvartet rozhodně neurazil. Až třetí a čtvrtá nám prozradí, že je napsal mladší autor, vrstvení polytonálních struktur dílo posunuje do dvacátého století.

 

Cyklus čtyř písní Pro ni z roku 1927 pro soprán, dvoje housle, violu a klavír na texty Machara a Fišera  napsal inspirován milostným vzplanutím. Dílo bylo provedeno poprvé o rok později a ještě v roce 1937. Smyčcové nástroje mají spíše funkci komentářů a ponejvíce vystupují v samostatných mezihrách. Hudebně mne tento cyklus zaujal, i když pro sólový soprán je v některých místech snad až příliš vypjatý. Stejně jako u jiných skladeb je zde cítit mimořádná citová angažovanost v dané látce.

Úterní pořad byl věnován Kaprálovu dílu z let třicátých a čtyřicátých. Díl zahájily Uspávanky na slova lidové poesie pro hlas a malý orchestr,  poprvé provedeny v Rozhlase v roce 1932. Ve faktuře je patrný výrazný posun k polytonální struktuře a osamostatňování jednotlivých složek. Cyklus několika attacca spojených písní mne překvapil originální instrumentací a pestrostí jednotlivých složek.

Zřejmě nejznámější Kaprálovou skladbou je častěji prováděná  Sonáta pro klavír č. 4 (1939). Všechny čtyři klavírní sonáty patří k vrcholu jeho skladebného umění, dosáhl v nich nového výrazu. Inspirován Vítězslavem Novákem používá důslednou tematickou práci, Leoš Janáček ho zase naučil důrazu na hudební myšlenku. Čtvrtá sonáta myšlenkově reaguje na počátek II. světové války, kterou Kaprál později strávil internován v táboře ve Svatobořicích za účast bratra Bohumila v protinacistickém odboji v Anglii. Dílo je protestem proti násilí obecně. První věta Moderato ma appasionato e poco rubato v sonátové formě zpracovává na jinak vždy lyrického Kaprála velmi expresivní materiál v množství disonantních paralelismů na pomezí volné atonality. Druhá věta Allegretto semplice je stylizována ponejvíce jako prostá invence s výraznou měrou polyfonnosti. Závěrečná třetí část Energico je svým obsahem jasně vzdorovitá proti aktuální situaci. Skladbu jsme vyslechli v podání Karla Jandery.

Dvouvětá Sonatina pro klavír s podtitulem Hradišťská idyla s částmi Risoluto a Mesto byla psána během Kaprálovy válečné internace (1943-4). Vrací se v ní k tvorbě miniaturní formy. Skladbu jsme vyslechli v podání Otakara Vondrovice. V melodice je patrný návrat k moravské melodice s charakteristickým rytmem sousedské v hlavním tématu první věty. Druhá část, alespoň na mne, působí jako modlitba za osvobození nemocného skladatele. Střední díl vrací bezstarostnou náladu na lidové motivy.

Na závěr obou pořadů věnovaných Václavu Kaprálovi jsme vyslechli ještě Baladu pro violoncello a klavír z roku 1946, která je jedním z posledních Kaprálových dokončených děl. Balada zpracovává elegické téma moravského charakteru ve velmi rozmanitých podobách. Skladbu jsme vyslechli v podání Ivana Měrky a Jaroslava Smýkala.

 

Třetí a čtvrtý pořad byl věnován Pavlu Haasovi (21. června 1899 – 17. října 1944). Širší veřejnosti je spíše znám jeho bratr, herec Hugo Haas. Jako jediný z Janáčkových žáků si na mistrovské škole brněnské varhanické školy osvojil jeho způsob kompozice s využitím detailní vrstvené motivické práce výrazné svou polyrytmičností, kterou obohatil moderní instrumentací po vzoru Igora Stravinského. V harmonii je patrná tendence využívání polytonálních struktur terciového a kvartového charakteru s častým užitím zahušťujících velkých sekund, v největším autorově díle, tragikomické tříaktové opeře Šarlatán, jsou pak charakteristické celotónové šestizvuky. I během internace v Terezíně se věnoval s Karlem Ančerlem organizaci hudebního života. Stylově ve své době patří k předním avantgardním skladatelům meziválečné generace, což jeho tvorbu činí přitažlivou dodnes.

Pavel Haas

První Haasovou kompozicí byl Dechový kvintet, op. 10  (1929). Vyslechli jsme nahrávku Foerstrova kvinteta. Hned od počátku mne zaujala bytostně moravská melodika s polytonálními strukturami a bohatou stylizační pestrostí. Domnívám se, že pro extrémní náročnost partu lesního rohu s množstvím opravdu vysokých tónů, není tato sympatická partitura  běžně  na repertoáru dechových kvintet. Druhou skladbou večera byla známá Suita pro klavír, op. 13 (1935). Pětivětý cyklus jsme vyslechli v nahrávce Milana Bialase. První věta je velice živé, pestře stylizované Praeludium, druhá Con molta espressione s hlavní myšlenkou v 6/8 taktu v levé ruce. Výrazným prvkem je užití celotónové stupnice.

Třetí část Danza. Allegretto  pracuje s častým přeskupováním taktů a akcentů vnášejících neklid. Patrná je inspirace charlestonem s využitím množství okořeňujících malých sekund. Kontrastní nálada přichází ve čtvrtém dvojhlasém Pastorele, motivek podobný zpěvu dvou křehkých dechových nástrojů může připomínat výsek ze Svatováclavského chorálu. V melodice je patrné užití čisté kvarty jako určovatele diapazonu jednotlivých frází. Zajímavostí je, že tato část byla vybrána do pozoruhodného sborníku Umělecké besedy Klavír 1937, který zahrnoval v té době mladé slibné skladatele s výrazně avantgardními prvky (zastoupeni byli mj. Emil Hlobil, Václav Kaprál, Iša Krejčí, Bohuslav Martinů, Pavel Bořkovec a Jaroslav Ježek). V padesátých letech se poté sborník stal příkladem největšího opovržení Ždanovovy estetiky, jako příklad nejpokleslejšího formalismu v československé kultuře.

Čtvrteční závěrečný pořad otevřela věta z nedokončené Symfonie pro velký symfonický orchestr  (1940-1), která obsahuje pozoruhodný tematicky velmi vyhraněný materiál a je opravdu škoda, že lidská zvůle nedovolila autorovi tuto skladbu dokončit. Jistě by se stala významným symfonickým dílem své doby. Fragment, jehož instrumentaci dokončil v roce 1994 Zdeněk Zouhar, natočila Státní filharmonie Brno s Jiřím Pinkasem.
 
Následovala závěrečná scéna z jediné Haasovy opery Šarlatán, op. 14 (1934-7) na vlastní libreto o třech dějstvích a sedmi obrazech. Citát z libreta by mohl charakterizovat Haasovo životní Credo – Ať doba dobrá nebo zlá, na rtech měj stále smích, do pláče vždycky času dost v hodinách posledních. Kdo věčně mračí se jak čert, ať jde do háje. Kdo zpívá, jásá, zná i žert, ten přijde do ráje. Snad jediná tato ukázka mi svou fragmentálností nezapadala do jinak dobré dramaturgie cyklu. Přimlouval bych se, aby opera byla příležitostně zařazena do sobotního večerního programu.  

Haasova pravděpodobně nejslavnější skladba Studie pro smyčcový orchestr (1943) vznikla v terezínském ghettu. Napsal ji pro Terezínský smyčcový orchestr, který založil roku 1943 Karel Ančerl. Skladba měla vlastně dvě premiéry, první proběhla bez publika 1. září 1944 pro propagandistický film Der Führer Schenkt den Jüden eine Stadt (Vůdce daruje Židům město, 1944) zobrazující „rajský život“ v ghettu. Před příjezdem komise a filmařů vězni přitom celý tábor vydrhli ručně. Pro filmaře se pak konalo několik koncertů a představení, během nichž zazněla mj. Haasova Studie, Verdiho Requiem, ale i opera Hanse Krásy Brundibár. Dodnes se z filmu zachovalo jen asi 20 minut, zbytek byl nacisty zničen. Skutečná premiéra Studie pro smyčce se pak uskutečnila až 13. září téhož roku.  Krátce po premiéře byl autor, dirigent i  většina vězňů zařazeni do transportu do Osvětimi, kde až na výjimky  tragicky zahynuli. V melodice je jasně patrný dórský modus. Lze zde pozorovat reminiscenci na operu Šarlatán. Po válce bylo nutno skladbu zrekonstruovat, k dispozici byly jen hlasy obou houslí, viol a violoncell. Kontrabasový part zkomponoval kontrapunktem Karel Ančerl. Nahrávka z německého propagandistického filmu obsahovala jen krátký záběr. Osobně mě prezentovaná nahrávka Českých komorních sólistů s dirigentem Miroslavem Matyášem příliš nenadchla, dirigent na můj vkus zvolil příliš mírné tempo, čímž se setřela dramatičnost kompozice.

Cyklus zakončila jedna z posledních Haasových dokončených kompozic Čtyři písně na slova staré čínské lidové poesie pro bas a klavír z počátku roku 1944. Skladba byla věnována Karlu Bermanovi, písně zazněly v podání Františka Kunce a Františka Sonka. V textech je cítit velký stesk po zemi zaslíbené a svobodě. Dílo je vrcholem Haasova tvůrčího mistrovství a originality osudem tak náhle zmařené.

Je škoda, že tolik krásné hudby nemůže být dle dramaturgie Rozhlasu zařazeno do jiného formátu, než je pořad věnovaný tzv. „soudobé“ hudbě. Po konfrontaci s programy a dramaturgií řady rozhlasových veřejnoprávních stanic okolních států ale musím konstatovat, že Český rozhlas 3 Vltava se svou dramaturgií zcela vymyká. Bohužel je v dnešní době skutečně luxusem, že můžeme poslouchat denně dva pravidelné pořady soudobé hudby v délce zhruba 100 minut, i když se jedná o divácky nejméně atraktivní časy. Na jiných stanicích by něco podobného bylo nemyslitelné. Přes toto striktní vymezení se do běžné dramaturgie nevejdou velká díla délkou přesahující vymezený prostor. Když se na to ale podívám z druhé strany a vzpomenu na úvahu Lukáše Hurníka, asi se nelze divit.