Opomenutá událost

Marek Kopelent  29.6.2009

 

Společnost EuroArt, která se před léty ustavila kolem Stamicova kvarteta z iniciativy jeho violoncellisty, dnes již zemřelého Vladimíra Leixnera, pořádá řadu let cyklus komorních koncertů „Festival EuroArt Praha“ vždy v sále Martinů Lichtenštejnského paláce (HAMU). Zaznamenání hodno je i to, že EuroArt si vytvořil své stálé publikum a že u každého koncertu jsou přítomni zástupci nějaké charitativní organizace, které je dána možnost se představit svým stánkem a kterou je i možno na místě finančním příspěvkem podpořit.

V letošní koncertní řadě mě mimořádně zaujal koncert, který byl uspořádán k uctění 70. narozenin světově uznávaného skladatele, hobojisty i dirigenta Heinze Holligera ze Švýcarska. Nesl název Heinz Holliger and Friends. Na programu byly tři skladby: od H. Holligera Studie II pro hoboj sólo a Come and Go, skladba pro tři klarinety. Po přestávce pak Mozartova Serenade No 10, B dur, KV 361, „Gran Partita“ pro 13 nástrojů (12 dechových + kontrabas).

Heinz Holliger sám jako sólový hobojista nevystupoval. První skladbu totiž provedl Vilém Veverka, na něhož H. H. upoutal pozornost již při své návštěvě HAMU před pěti lety v průběhu svého dvoudenního workshopu. Vilém Veverka podal v náročné skladbě opět oslnivý výkon, který se jako vždy vyznačoval kromě daného talentu především vysokou odpovědností před úlohou interpretovat dílo, ponořením, prožitkem hudby a suverénní technikou. Máme tu interpreta na mezinárodní úrovni.

Heinz Holliger

Druhá Holligerova skladba byla pro mě poněkud záhadou. Přišlo mi, že je „zájezdovou úpravou“ skladby, která má jinak scénické prvky a jsou v ní obsazeni ještě zpěváci (herci?). Holliger vše nahradil tím, že se usadil vedle interpretů na pódiu a z partitury v němčině, angličtině a posléze francouzštině četl do hudby na příslušných místech text, který nicméně sestával z krátkých úryvků, izolovaných slov, příp. emotivních reakcí na události v textu. Námět? Autor jej nejprve s pódia vysvětlil. Žel v angličtině a to není právě můj jazyk, a tak se omlouvám za výpadek v tomto referátu, že jej raději nebudu interpretovat. Hráči na klarinetové nástroje byli skvělí - předznamenání toho, co následovalo.

Provedení Mozartovy Serenády byl totiž nezapomenutelný zážitek. Píšu to zcela bez afektu, byť za tímto tvrzením je intenzívní prožitek dokonalosti v souhře oněch 13 hráčů, v nádherném zvuku souboru a muzikalitě. První hoboj hrál H. Holliger a v celé skladbě bylo cítit, že za touto dokonalostí se skrývá vliv vynikajícího umělce. Zřetelně se projevil jeho pokorný, avšak tvůrčí vztah k Mozartovi (jaký konec konců projevil ve svém uměleckém životě i k našemu J. D. Zelenkovi), neboť bylo možno se spolu s ním přímo kochat geniální nápaditostí W. A. M.

Je velkou zásluhou EuroArtu, že si troufl na tento koncert (ekonomicky), jistě s podporou švýcarského velvyslanectví i nadace Pro Helvetia. Jest ale litovat, že se jim nepodařilo připravit pro takový koncert intenzivnější reklamu. Sál byl plný, ale hudebníků - kolegů pramálo. Proč se na takový koncert nezmůže Pražské jaro? No ano, je tam nebezpečně soudobý autor. Škoda. Stydím se už dopředu za to, že o koncertě nenapíše v tisku nikdo ani čárku. Ve světě naprosto nemožné, v české společnosti už běžné… Ale koncert byl krásný.

 

Foto: Christian Steiner