Propojené prostory: Proplouvání – 10. června 2009, La Fabrika

Vojtěch Esterle 27.6.2009

 

Ve středu 10. června jsme se mohli v holešovické La Fabrice účastnit tradičního projektu studentů katedry skladby pražské HAMU, rozšiřujícího vnímání soudobé hudby do souvislostí vizuálních, scénických i literárních. Trochu tajemný název Propojené prostory: Proplouvání sliboval koncept propojování nejen hudby se slovem, pohybem a světlem, ale též srůst šesti děl od šesti autorů do jediného celku.

Jan Rybář

V první půli večera zazněly čtyři kratší skladby v malých obsazeních. Jako první se ujal prostoru pódia Jan Rybář se svou skladbou pro sólový klavír Cesty. Dle autorova slova v programu šlo o kompozici, jež „jakožto celek není předem striktně definována“. Interpret má možnost pohybovat se mezi jednotlivými modely po různých cestách, v závěru pak je doveden do klidné cody.

V Rybářově vlastním podání (Jan Rybář se jakoby mimochodem prezentoval také jako výborný hráč na klavír) však skladba působila jako velice dobře promyšlený celek, který sice není zaznamenán v notách, ale v hlavě autora je definován dosti jasně. A právě ucelenost a přehlednost formy, jak zazněla (podpořená ještě působivým barevným „podsvětlením“, které bylo k původnímu konceptu dodatečně - a trochu zbytečně - přimontováno), mě poněkud zmátla. Nakolik je tu tedy vlastně důležitý ten koncept volnosti přecházení mezi jednotlivými stavebnými prvky skladby? Změnilo by se pro posluchače něco, kdyby byla forma striktně zapsána? To bychom, myslím, mohli poznat až v případě, že bychom Cesty slyšeli v podání někoho jiného. Takto na posluchače skladba působila „jen“ jako kus příjemné klavírní hudby (charakteristické navíc mírně „rozjetým“ laděním klavíru, které zvukově změkčovalo bohatě barevné harmonie).

Po scénickém intermezzu „Pět skladatelů stěhuje klavír“ přišla na řadu v podání Zdenky Josefi pantomimická etuda Život pro představu, kterou velice výrazně zhudebnil Tomáš Svoboda. Použil k tomu dvou klarinetů pojatých jako polyfunkční zvukové zdroje, neboť byly v průběhu mnohokrát rozebírány a zase skládány, hrálo se na jejich jednotlivé díly i na celé nástroje různými neobyčejnými technikami. Nic z toho ale nebylo samoúčelné (jak se často stává), ale vždy byl vytvářen velice nápaditý zvukový podklad, výborně podporující scénickou akci. Na konci se skladatel nebál použít výraznou citaci z Čajkovského, exponovanou houslemi, které tak vytvořily přirozený vrchol gradující scénky. Celá skladba působila vyváženě, rytmicky a měla v sobě správnou míru humoru. Instrumentační úspornost dodala dílu náležitě velikou působivost. Za ocenění stojí také dobře sehraný výkon instrumentalistů, respektujících přesně rytmus pantomimy.

Jak daleko lze dojít při tvorbě skladby od strukturálních východisek (pojatých jak materiálově, tak i obsahově) až k výslednému působení hudby, předvedl Jiří Kadeřábek svým dílem La Riemersione di Venezia pro violoncello a violu (oba elektronicky ozvučené) a zvukovou stopu. Výchozí myšlenkou zde bylo postupné zaplavování města Benátek i s celými jejich kulturními souvislostmi, v hudebním výsledku

Jiří Kadeřábek

mohou posluchači hledat a nacházet prakticky cokoli. Digitálně roztažený zvuk crčící vody při troše fantazie klidně může být zvukovým projevem ze života hmyzu, nebo něčím úplně jiným. Tuto záměrnou mnohoznačnost poněkud podrývá autorovo slovo v programu, kde poměrně detailně popisuje své původní myšlenkové postupy. Po „žánrovém zvratu“ – krátké sekvenci kolážově pospojovaných úryvků nejrůznějších dnešních populárních stylů, kterou lze pochopit takřka jako Kadeřábkův hudební podpis, zakončuje skladbu velmi umně přeinstrumentovaná citace závěrečného duetu z Monteverdiho opery Korunovace Poppey. Citace může symbolizovat očištění od komerčních nánosů a zakončit skladbu tedy přece jen jednoznačně. Působí však trochu ironicky, vezmeme-li v úvahu, že Benátská opera byla v této době záležitostí takřka stejně komerční jako dnešní taneční a popová scéna.

Jediný skutečně otevřený hudební koncept přinesla na závěr první části večera skladba Tomáše Pálky, organizátora celého večera a původce jeho jednotící myšlenky, Svou violu jsem naladil co nejhlouběji. Performace se ujali hráč na podladěnou violu Ondřej Štochl a tanečnice Veronika Kaciánová, doprovázeni chvějivou prodlevou z elektronické stopy. Tvar skladby byl určován světelnou akcí, na niž oba spoluhráči pohotově reagovali. Od počátku, kdy se tanečnice náhle objevila uprostřed publika a postupně směřovala svůj pohyb ku pódiu (velice působivé byly chvíle, v nichž tančila ještě ve tmě před osvětleným pódiem, vytvářejíc tak jakousi hru siluet), slibovala skladba divákům logickou pointu v očekávání propojení prostoru scénického s prostorem hudebním až tanečnice dotančí na pódium k violistovi. Tato pointa však nebyla v plánu původního konceptu a tak zůstalo očekávání nenaplněno, prostory se nepropojily. Dílo tak skončilo otevřeně, jak bylo autorovým záměrem. Konceptualita vynikla právě díky tomu, že se aktéři zcela oddali předpisu skladby. Jelikož se tu neprojevil žádný rozpor mezi záměrem a výsledkem (jako u Cest Jana Rybáře), působil i otevřený konec zcela přesvědčivě.

Po přestávce pak zazněla dvojice delších skladeb, obě zpracovávaly velmi vydatné texty. Pro mne byla tato druhá polovina projektu poznamenána tím, že jsem již obě skladby slyšel dříve a tak jsem je vnímal v poněkud jiných souvislostech. Koncertní melodram Jakuba Dvořáčka s přidanou jemnou světelnou podporou na text Friedricha Dürenmatta Kat je strhující interpretací tohoto dramatického textu. Pětičlenná skupina hudebníků Noční optika, hrající kromě „svých“ nástrojů (flétna, el. kytara, klávesy, violoncello, bicí) také na mnohé další předměty vytvářející nejrůznější zvuky, je výtečně sehraná. Vytvářela pulsující barevné plochy, dobře podporující výstavbu a srozumitelnost textu a zároveň nechávala vypravěči Petru Stachovi dostatečnou výrazovou volnost. Ani zde (stejně jako u Tomáše Svobody) nebylo rozšíření instrumentáře samoúčelné, každý použitý zvuk reagoval na nějaký podnět v Dürenmattově textu. Klíčová místa textu byla výrazně metricky vypointována. Takovéto melodramatické zpracování může podle mého názoru velice přiblížit hodnotnou literaturu širšímu publiku.

Závěrečná skladba, zpracovávající téma posledních věcí člověka Člověk narozený z ženy od Jiřího Hájka je zhudebněním textů Neodvratnost smrti a Naděje i ve smrti ze starozákonní knihy Job. Jde o dva poměrně dlouhé texty, které zazněly prakticky v jednom tahu bez větší časové diferenciace. Takto obsáhlý text je sám o sobě velmi náročný k promyšlení a skladatel nám k tomu navíc příliš času nenabídl. Text byl zpíván sólovým sopránem a doprovázen komorním ansámblem. Orchestřík tu hrál bohatě členěnou, velmi pěkně a zajímavě barevnou hudbu ve funkci prodlevy, dobře rytmicky i intonačně podporující zpěvní linku. Přestože je skladba vystavěna do náležitě závažného vrcholu, celkový dojem je poněkud monotónní. Navíc tu byla použita ještě práce s osvětlením, postupné rozsvěcování lampiček na začátku a zhasínání na konci skladby působilo docela vkusně, ze zapalování svíček se žel stalo spíše klaunské číslo.

Jaký tedy byl projekt Proplouvání jako celek? Působil vůbec jako celek?
Samozřejmě že dramaturgické propojení projektu, vznikajícího ze samostatných děl jednotlivých autorů je věcí velice nevděčnou, někdy až téměř nemožnou. Nicméně typický rys koncertů katedry skladby, kterým je věčné a všudypřítomné přestavování nástrojů, stojánků a mikrofonů, by mohl jít v takovémto projektu omezit (přinejmenším v první půli), aby mohlo být avizovanému proplouvání učiněno zadost. Posluchač, který se chtěl nechat vést názvem večera a slovem v programu, byl poněkud překvapen, když se mezi každými dvěma díly – místo proplutí k dalším – rozsvítilo světlo a nastoupila četa umělců v roli techniků. Pokud se nepodařilo takovouto vsuvku považovat za scénické intermezzo v rámci konceptu (viz výše), vznikal tu poněkud nepříjemný prostoj, odvádějící pozornost od celku projektu. Také koncept propojování hudby se světlem byl v některých dílech až příliš evidentně přidán až dodatečně, jako vysloveně vnější záležitost (světlou výjimkou je skladba Tomáše Pálky).
Nicméně to pro mne byl večer příjemný a v mnohém přínosný a přeji dalším takovým projektům mnoho zdaru!

 

Foto: Zdeněk Chrapek (1)