Básně z cyklu Bouda

Rudolf Skýva ml. 25.6.2009

Dvojjediná

Nechoď. Mlčíš. V uchu mi vříská
echo vadných vlčích máků. Násobky křiku
ptáků ze vzduchu lepí se do sliznic
plic a z nich pachuť na jazyku obléká
tě a snad mě leká. Ne. Odcházíš
lhostejně vleklá. Tlumočím si
to, tak mi nekaž hru. Mlčíš dřív než den
tne stejně. Po šeru. Neodtéká.

 

Podcházení

Večer. V podchodu. Rozlévá becherovku
v kleče. Bez důvodu
ani se neptá proč a hodiny
připláclé nad pohovku přibudou
zleva. Večer. Je nestinný a leptá
v parku písek, prolézačku, kolotoč
a nereptá za modřiny padlé
za zatáčku. Hrajeme na schovku.
Nešeptej. Ozvi se. Šeptáš.

 

Zranění

Ještě čtvrt hodiny zbývá.
Pak zavřu dveře. A jdu.
Z komína k ránu polokřivá
rovina, muchláž soli. A pepře.
Vzduch
je šeď. Překvapení! Z obrubníku
stekla krysička. Líbal jsem
tě po flámu polomrtvou, štiku,
ožilas. Proč? Vzpěnění... v poloose
padáš na znak. Zas. Vzepřeš se
až když tramvaj přešívá Prosek
a dýchavičně z mraků drolí lak.

 

Sudeta v Dmoll

Z parku strmě vzhůru
šumí hlohy. Každý na uzel
zavazuje ticho země-vzduch.
Krátkodechý vzruch byvší vraždy
na kůru kostela mně
rozeznívá krunýř. Jsem veskrze.
Můj želví bůh mi jemně
(beze zmatků, pokud jaksi lze...)
v dveřích kázal kosý východ/vchod,
trochu peří, roznětku taky. Zatím nevybuch.
Pak kašlavě střelila píšťala zátku
směrem k Radbuze.

 

Panika

Svět není. Nebo je? Pak nejspíš na nic.
Tak utíkám. Z hlukotu bytu. Do polí.
Někdo to vezme za mě; jak panic
vztekám se. Hryžu. Škrábu…

(nic nebolí)

Tak utíkám. Z bytu. Jinam a kamkoli.
Míjím města (která neexistují.)
A kdyby, pozamykám oči, a do tůjí
stulím se. Nad lánem zhasnou topoly.

 

Submisivní

Buď mi má klec/něha
zpitá z věstonického vína
a já budu tvá věc tvůj
mnich/milenec/kocovina.

Vynalezni mě však neznič
mi mé páčky/kolečka
a pak mě střel. Klidně. Nezní
ti to? Víš co? Nečekej/Nepočkáš.

 

Ráno v Žižkopolis

(Něco se odspoda nad ránem klube,
pak se to protáhne. Chtěl by říct slovo, a hrubé,

dokud ho ale halí peřina/jinovatka,
statečně mlčí. Je ráno.) Jakási matka

volá spratka k snídani. Zase kakao
a rohlíky s marmeládou. To by se plakalo...

ale to nejde, je už chlap. A hrdina
bere tašku a jde, je ve střehu. Rodinná

pouta ho provází. Něžně. (Všechno je rázem dané.)
Pnutí i provazy. Odspoda zebe ráno, hrané.

 

Pravidla pláže (Liběně)

Miláčku, drž si mě od těla,
chci abys věděla, že ticho
se před tichem neschová ani
do těla. Nic nedělej. (Co naděláš?)
Ve vchodu hledám východ
a ruku ti napřed podávám dlaní.

Miláčku, drž si mě od těla,
chci abys věděla, že
tělo se o tělo hřálo než
tělo přílivem zamknulo pláže
vodě. Že se to nedělá?

Jdi ty... už běž.

 

Něco lehčího

Sněžení v zahradě. Zahrada
zněžněla. Že nedošlo mlíko?
Hladká něha se jak brada
chvěje plačky. Zvíře už neřve, tikot.

Za hodinami i zeď sněží
neděli v zahradě. Stěží bude
dnes něco lehčího. Běžíš
k patologovi pro sůl. Nepůjdeš?

Ukáže ti sbírku motýlích křídel.
Já už je viděl. Když něco zbyde,
vrať se mi. Zkusím tě sešít.
Vrať se mi, když ti to vyjde.

 

Mučenková fonologie

Jsi ta nejkrásnější z fonologií
která se kdy zhoupla do rytmu
půlnoční spojky v odbytém

slovníku. Někteří by to nepřežili
odlévat schránky na vzteklou tmu
neodepsatelných listů. Tématem

dnešního úkolu je „hranostaj“.
Zníš tajnosnubně když ti na stránkách
rozeznívám strunu páteře.

V pánevním pohraničí se ti kraj
zvonovitě rozléhá. A lanka

z ocele trhavě popouští lámanou zvonovinou
hekání mučenek za keřem.

 

O korejkách

Z napůl hustých šedin pod
přelivem města kyvadlově
(a chrčivě)
pronikají mlčenlivé roty údů a jejich
nazelenalých výhonků do podbetonovaných hal,
které, ačkoliv by chtěly,
neodbíjí ani nejdou. Kostel leží kdekoli
naproti.

Sboristky sežrány. Rány
srovnány se zemí,
nivelizovány – od 6.00

Haly
mají lehce slaný, mlčenlivý hlad. Jejich
klid je k prasknutí
plný. Rovná se prázdný, rovná se
plný. Rovná se x a teď
počítej! (Napovím ti: 20%
je zdarma.)

Úl ponořený do medu, chtělo by se říct.
Med plný sazí a nejjemnějšího
štěrku, chtělo by se říct. Ticho, žer!
Tak jako se u jídla
nemluví, mluví se ze spaní:
slabé skřípání zubů, přístojná
nesrozumitelnost a neutlumené vzdechy.

Ve snu mě obracíš
z boku na bok. Pak
už mám docela jiný sen.

Něco o Korejkách -





křehkých bílých a porcelánových.

 

Ze čtvrtka na pátek

Vymiškovat aspoň píď
té tmy aby šeptem lála jak chrámoví eunuši
s rukama od hlíny a tělem
v záclonách kostelníkově
dceři. Ne, jí ne, jejímu bílému hrdlu.
Ne hrdlu, jeho hlasu. Ne hlasu,
jeho čistotě. Ne čistotě, jejímu
chvění v ozvěnách. Ozvěnách o tón
tmavších než barva
kůže na krku sopranistek.

Jejich obnažené lokty
prořezávají trnutí křovinaté tmy
jako krajnice
tu a tam skřípnutá
pod štěrkem. Aby se z dálky
ozývalo přerývání
jako psí štěkot z blízké vesnice,
musíme jít
ještě tak čtvrt hodiny. Není to
daleko.

 

Oslava

Jako bys slavil
návrat (…z vojny?). Nevíš
co dál? Tak ještě jednu.
Jako bys celou noc nevydávil
a i to ráno nebylo v nedohlednu,
kyneš si jako když zdravíš davy.
Sám v zrcadle a spíš
než na plech - poněkud na plyš.
Střep hlavy ztupíš
až o ranní zprávy.

 

 

 

Rudolf Skýva ml. (* 1982 v Moravské Horní Vsi) žije v Praze, pracuje v antikvariátu. Vystudoval knihovnictví a český jazyk. Psaní lyriky se věnuje od dvanácti let, publikoval dosud pouze na internetu. Na Gymnáziu Josefa Borovského vedl školní literární časopis, během studií založil literární měsíčník pro současnou českou poezii Prst skrz!, který se ovšem bohužel nedočkal třetího čísla. Rudolf Skýva ml. je literární postava. Jako koncept pracuje Rudolf Skýva ml. s literárními postupy tak, aby patřil do kategorie „zajímavý epigon“. Nejedná se však o parazitismus na konkrétních autorech, který by bylo možné označit za neetický, inspirační zdroje jsou odvozeny z nejobecnější možné roviny. Technicky jsou texty Rudolfa Skývy ml. omezeny dobou vzniku, která nesmí překročit 30 min. + 10 min. na redakci týž den.