Hudební fórum s Wandou Dobrovskou. Elektrochorály nového věku. Český rozhlas 3 Vltava, 25. týden

Lukáš Sommer 23.6.2009

 

Pořady s elektroakustickou hudbou znamenají pro recenzenty záruku sedavého víkendu. Polovina autorů je internetově téměř nezvěstná, vygooglovat stopy hudebního kosmopolity je při jeho neposednosti práce titěrná a leckterou skladbu si zasadit do autorova konceptu lze až po ochutnávce více vzorků. Budiž, na Facebooku si vyprosíte nějaké kousky přímo od autora, což vám bude připadat jako bezbolestná cesta až do chvíle, než elektroakustický roztržitec pošle právě tu nahrávku, kterou recenzujete. Následuje tedy výlet na myspace.com, kde mimoděk narazíte na téměř celou letošní produkci EA ze všech kontinentů. A tak raději zpět k břehům Vltavy, hlava je jen jedna... 
 
Bo Rydberg (1967) se prý ve skladbě Level Flight (Letová hladina) nechal inspirovat „rovinou stálého atmosférického tlaku při horizontálním letu beze změny polohy“ (nebo „rovinou horizontálního atmosférického tlaku při stálém letu beze změny polohy“ ...zkrátka tak nějak). Mě osobně trochu rušila disproporce mezi syntetickou prodlevou a intervalovým pohybem kompozice. Celé to (pro mě) bylo příliš v pohybu na to, aby šlo některou z vrstev hudby věrohodně a naplno zadržet. Pak by byla možná její dostředivost silnější a posluchačova percepce by se nemusela spoléhat na občasné náznaky rytmických ostinát, které na mě v daném kontextu působily už úplně nepatřičně. 

Hans Peter Stubbe Teglbjärg (1967) se ve skladbě Aria - aurale pro pás pokusil na základě akustických parametrů píšťaly docílit efektu jakéhosi vzducho-zvuku. Pomocí harmonického filtrování byla základem všech souzvuků konsonantní harmonická spektra, jejichž lahodné překrývání a vrstvení mi příjemně stoupalo do hlavy. Z hudby samotné byl cítit (autorkou pořadu avizovaný) ponor do nejdrobnějších zvukových událostí, kterými si skladatel vytváří svůj specifický témbr a teprve poté své vlastní „objekty“. A ta cesta od buňky k celému organismu byla zkrátka slyšet...
  

Santiago Tomás Diez-Fischer

Argentinec Santiago Tomás Diez-Fischer (1977) byl představen skladbou Tynajas. Ideou je dialog tří „bytostí“, z nichž každá reprezentuje jinou veličinu – hluk, zvuk a prostor. Každé je vyhrazeno určité gesto a pokud posluchač na tento jevištní výklad přistoupí, je odměněn takřka v zápětí – naprosto čitelným hudebním příběhem, v němž se může pohybovat téměř pudově. Mně osobně nejvíc lahodily jakési bytelné zvukové „nárazníky“ vytvořené z dechu v závěru kompozice. Možno poslechnout zde.

And It Killed Him Twice (A zabilo ho to dvakrát) Tommyho Zwedberga (1936) je útočnou, perkusivní skladbou, plnou až garganduovského sarkasmu. Destruovaný a deformovaný zvuk flétny je rozporcován do miniaturních nárazů, které rafinovaně útočí po celé šíři zvukového spektra. O cosi sdělného se podle mě skladba ani nepokouší. Už její název odkazuje spíše k tarantinovské „poctě škváru“ – quasi tonální podklad by to celkem utvrdil – ale o to větším překvapením je skvěle vystavěná gradace z plivanců, filtrů a deformací, které v té nejsarkastičtější rovině koketují se zvukovou bankou hracích automatů.
  
Gir pro kytaru sólo, plastikovou loďku a pás téhož autora je podle slov Wandy Dobrovské realizovatelná také živě. Kytarista za sebou při nástupu na pódium tahá malou dětskou hračku, která při každém sešlápnutí vydává útlý zvuk – předlohu pro následné elektroakustické zpracování. Překvapil mě hlavně výrazně exponovaný kytarový part. Místy jako by do brouwerovské toccaty kdosi přidal elektronickou vrstvu, která s obsahem sice korespondovala, ale nikdy nedominovala, ani nevytvořila výraznější stmelení. Což nevadilo, ale ani neopodstatnilo roli pásu.

Hanging (Zavěšení, visící...) je pro milovníky EA hudby opusem stejně zásadním jako třeba skladby z šedesátých let Karlheinze Stockhausena. Hanging z roku 1979 skutečně k „sound“ 60. let odkazuje a sama autorka pořadu ji právě díky této estetické vyhraněnosti a do jisté míry i definitivnosti označila za krásnou. Teprve v této třetí skladbě se i méně otrlý posluchač podle mě sžil se Zwedbergovou poetikou, která úsečnými klastry a dynamicky vypjatými gesty ucho rozhodně nešetří.

Annette Vande Gorne (1946) se ve skladbě Vox Alia (1992-2000) chopila hlasu coby prvotního základu komunikace. Žačka Pierre Henryho a Pierre Schaeffera a významná organizátorka Belgického hudebního života na webu electrocd.com svou skladbu prezentuje jako šestivětou, posluchačům však byla představena její kompozice jako hudba pěti částí, úvodní Lamento v nenávratnu – těžko říct, která

Annette Vande Gorne

verze je „čerstvá“.  Skladbu z roku 1992 tak otevřelo Giocoso, které je inspirováno mimoevropskými hudebními kulturami. Deformovaný hlas se stává hlavním výrazovým materiálem hudby už od samotného počátku a mnohde má velmi silný citový náboj. Amoroso a Innocentemente zvukovou masu vrství a vytváří z úvodně obnažených zvukových událostí vcelku sugestivní koláž. Furioso je jednolitou gradací, která v několika vrstvách kombinuje naturální zvuky s hlubokými fundamentály. Deformace je někdy tak rapidní, že již nelze rozeznat zdroj zvuku, což mě osobně spíše dráždilo. Parola volante je podle mě strhující časosběrnou poctou Pierru Schaefferovi (jeho hlas je v nahrávce též užit) a její vyznění na mě působilo až milosrdně.

Následné Fragmenty autorka popisuje jako „Urbanistickou výseč dnešního světa. Neklid, apatii...“, Wanda Dobrovská zase jako „úskoky přetížené paměti“. Schizofrenní vrstvení pásem, náhlé změny prostorů - příkré dynamické utichání vlastně ani nepůsobilo jako uvolnění, jen jako nádech před další zvrásněnou emocí. Oproti zvnitřnělé (nikoli tiché a bezbolestné) Parabola volante mi ale přeci jen mnohost zvukových událostí vadila. Jako by se všechny ty zvukové ilustrace chaosu poslušně podílely na tom, co světu tak vehementně vytýkají. 

Jed Speare ve skladbě At the Falls (U vodopádů) použil velmi úsporný materiál – abstrakci vodního proudu (bez použití reálných zvuků vody!), fragmenty živě nahrané hudby a hlasy pacientů jakési psychiatrické léčebny v Mirecourt. Z na první pohled sterilního a zvukově nepříliš tvárného materiálu Speare vytvořil natolik silný, sevřený a vypovídající zvukový obraz, až je vlastně zatěžko označit to „skladbou“. Jde tu o víc, Speare se pokusil o zvukovou reportáž, kterou pomocí minimálních prostředků zasadil do iluzivního ambientu, ale neubral ani špetku její úvodní syrovosti. Pro mě osobně skladba týdne!

Joao Pedro Oliveira

Poslední pořad byl věnován Portugalci Joao Pedro Oliveirovi (1959). V In Tempore pro klavír a live-electronics dochází k velmi těsné interakci nástroje a elektroniky v rovině tónových výšek a rytmu. Rafinovaně působí kombinace vysokých tónů klavíru a perkusivních úderů drobných samplů, nicméně vše se odvíjí spíše v rovině kratičkých (a krátkodechých) hudebních událostí, jejichž intenzita končí ve chvíli, kdy do události právě „nahozené“ vtrhne nová, neméně agresivní. A i když ocením technologickou zdatnost zpracování, s přibývajícími minutami po odeznění se dojem celistvosti rozplývá.

A Escada Estreita (Úzký žebřík) je virtuózní hříčkou sestavenou pouze ze zvuků flétny, jejichž následná počítačová analýza a zvuková deformace autorovi vygenerovala nejširší možné spektrum zvuků a barev. Idea „opuštění honosných paláců iluzí a hledání čistšího a dokonalejšího smyslu života“ dobře koresponduje s komorním, útlým a téměř suchým zvukem, který jako by se odehrával někde v pokojíku, po němž putují zhmotnělé myšlenky. Žebříkem míněny špršle porcující na chlívečky vzdálenost mezi honosným palácem a čistším životem... 

Příjemný hlas autorky, její přemýšlivé a často subjektivní komentáře posluchače pokaždé naladily na něco nového, co stojí za to vyposlechnout - což je jistě mnohem lepší cesta než poslušné odříkávání autorských komentářů. Do EA komunity zase Wanda Dobrovská vnesla trochu zdravé provokace některými svými úvahami „...kdyby na celém světě vypnuli proud, nikdo by už žádnou elektroakustickou hudbu nevytvořil.“
Nicméně kdyby dodávky elektřiny ještě nějakou tu sezonu vydržely, jest tu jedno poučení: Horlivé popisování technologického vzniku skladeb se míjí účinkem, zvlášť pokud není cílem polechtat bránici těm, pro něž je sofistikovaná technika trochu vymazleným „know-how“ civilizace. A asi není náhoda, že ty nejsilnější skladby pořadu byly ty nejméně sofistikované.