Jaromír Typlt – Michal Rataj: Škrábanice, 17.6. 2009
Ondřej Lipár & Petr Štengl 22.6.2009
Středeční večer pánů Rataje a Typlta ve Školské 28 s názvem Škrábanice neměl o publikum nouzi. Připravené sezení nestačilo, takže někteří museli postávat, jiní seděli na zemi. Všichni každopádně pozorně sledovali.
Večer zahájil Jaromír Typlt převzatým monologem, který byl podán dostatečně výrazně a barvitě. Michal Rataj představil dvě své skladby. (Na Typltově webu stojí "elektroakustická hudba – prostorový zvuk – autorské čtení – sound performace – zvuk textu – senzory – real-time electronics", což celkem vystihuje, o co šlo.) Typltovy nové texty, soubor nazvaný Audio, se objevil i v Souvislostech, nicméně nemohu se ubránit dojmu, že Typlt naživo je mnohem zajímavější než Typlt na papíře. Audio, které zaznělo ve Školské, byla další hra se zvukem, ale také (a to asi hlavně) o zvuku.
Společná skladba obou pánů večer zakončila. Publikum obklopila zvukem ze čtyř reproduktorů, který Rataj z části hrál, z části tvořil živě na místě, a do kterého Typlt přispíval svým hlasem i baskytarou. Na té kombinaci bylo něco zvláštně omamného.
No, jak bych vám to… Začali pozdě, toť se ví, jinak už to tady v Praze nechodí. To já bych tedy zatrhl, když v sedm, tak v sedm, jaképak copak, že tramvaj nejela a zácpa byla, a že se to takhle dělává. Lidí se sešla hojnost. Na takový krcálek malý, v tom komunikačním prostoru Školská 28, i na zemi seděli, a tam vzadu, kam jsem nedohlédl, snad i leželi, nastojte, stálo jich tam taky dost, židlí se na všechny nedostalo.
 Michal Rataj a Jaromír Typlt |
Jeden seděl za stolkem plným všelijakých mašinek, dráty propojených sem a tam, čtyři reprobedny vytvářely falešné kvadro, zvuk jak bič. Začal ten druhý, ten, který ovladači a posuvnými potenciometry nekroutil a dálkovým ovladačem prostorový zvuk nevytvářel. Stoupl si, a přednesl úryvek jakéhosi divadelního kusu, část monologu. Však taky očima koulel a popocházel sem a tam, rukama dělal všelijaké krouceniny, přesně jako na divadle. |
|---|---|
| Povídal o chlápkovi, který kdesi a cosi, a pak vykládal i o tygrovi, prý když na nás skočí, tak zůstaneme uvězněni za jeho pruhy, jako v kleci. Monolog pak končil leopardem, jehož skvrny měly cosi společného s ženami. Moc pěkný přednes to byl, a jistě musí být stejně pěkná celá ta divadelní hra, škoda jen, že se prý nedá hrát. Ovšem vyšla kdysi jako příloha Tvaru, takové ty nanicovaté novinové skládačky, jestli je pamatujete. Celý monolog mám v hlavě pomotaný, ale tak silný dojem z něj mám, že musím honem tu hru někde na internetu vyštrachat. | |
Potom začal ten za stolkem dráždit svoje krabičky, jmenovalo se to celé nějak anglicky, nemám paměť na názvy, cosi o škrábání, znělo to jako skrebl. Vždycky jsem myslel, že skrebl je taková ta hra se slovy. Však ona to ale byla hra se slovy, jen co je pravda, takže nevím, jak to s tím škrábáním mysleli. Ale ten nápad s tužkou po papíře, ten se mi líbil. Tak pěkně zesílený v bednách. Člověk když píše, tak si ani neuvědomuje, jaké pěkné zvuky tužka vydává, že vlastně ona taky povídá cosi, spisovateli, třeba, možná. Šlo mu to náramně, tomu, co kroutil čudlíky. On na takové zvuky studuje jakousi audioškolu...
Ten, který během škrabání seděl na židli, vstal a povidá, že nám přednese cosi o zmiji. Já tedy hady a vůbec všelijaké zmije nemusím, ale to co on nám s tou zmijí, kterou měl na své ruce, předvedl, to jsem tedy čuměl! Však nám taky povídal, že se s tou svojí zmijí zúčastnil jakéhosi slam poetry, a Pluháček, který tu poetry vedl, že to vůbec nemohl pochopit ve své hlavě, vždyť přeci žádní američtí slampoetři žádné kejkle se zmijemi nedělají, bodejť by taky dělali, když mají doma jen chřestýše, a chřestýš by rušil představení svým chrastícím ocáskem. Zmije ne, ta byla pěkně stočená do klubíčka. Tedy nám o ní všechno pověděl, že co si jako s ní počít. Bylo to snad ještě lepší povídání, než o tygrovi a leopardovi.
Pak zase spustil ten za stolem své škatulky. Takhle když kolikrát vylehávám ve vaně, a kohoutek kape, manželka nadává, kdy prý to už konečně spravím, ona neví, že ty kapky vytvářejí moc hezkou muziku, a mě kolikrát napadlo, což takhle to kapy kap nahrát, to by bylo něco, a taky že jo, asi doma rovněž nevyměnil kohoutek, protože v těch bednách to pěkně kapalo, do toho svištěla tužka po papíře a všelijaké hů a vrrr. Zkrátka mazec.
Aby odlehčil atmosféru, přednesl nám vypravěč vesele smutné kousky. Židle tam tedy mají příšerné, dřevěné žbrdlinky tlačí až hrůza. To jsem si říkal ha! A teď se ukáže, pánové, jakou sílu má to vaše umění intelektuální. Jestli mě ty zatracené žbrdliny přestanou tlačit, tak máte vyhráno, ale jestli nepřestanou, tak to bude nanic. Asi to ti dva o těch židlích tušili, poněvadž jsem nebyl sám, kdo na nich seděl zkroucený jako paragraf, takže se spojili dohromady, ten upovídaný si sedl před mikrofon a ještě si pověsil na krk baskytaru. A pak to rozjeli. Co vám budu vykládat! Dokonce ten krabičkový šikula držel v ruce tužku elektronickou a kreslil s ní po tabulce, kterou máme taky u nás ve studiu, jenže ta jeho tužka hrála jako viola, nebo spíš jako violoncello, což u nás ve studiu žádný z grafiků neumí, hrát na kreslící tabulku jako na violoncello.
Rozjeli ty zvuky náramně, do mikrofonu ten druhý chvíli šeptal, mluvil rychle a hned zase pomalu, slova opakoval, abychom si je zapamatovali, reliéfní kovový odlitek koníka vzal a škrábal po koníkovi těsně před mikrofonem, což se k ostatním zvukům výtečně hodilo, stejně jako mobilky při první skladbě, myslel jsem, že to do ní patří, ale tomu s krabičkami to moc pod vousy nešlo, takže ten druhý musil říct nám, publiku, ať mobilky koukáme honem vypnout, jelikož jinak se budeme muset hanbou propadnout.
Názvy skladeb a jak se to celé jmenovalo, ani tomu hudebnímu směru jak se říká, to po mně nechtějte, všechno se mi z hlavy vykouřilo, jen ne to povídání a skladby. To vám však povím, že ten se škatulkami se jmenoval Michal Rataj a ten bez škatulek Jaromír Typlt. Tak si je oba pořádně progooglujte, i na tu Školskou mrkněte, jaké se tam budou dít věci, a to mi hlava vůbec nebere, jak ten Pluháček vůbec nemohl té zmiji rozumět.
Foto: Ondřej Lipár