Představitelem té je i Julius Juzeliūnas. Jeho dvouvětá Symfonie č. 5 pro ženský sbor a smyčcový orchestr Písně rovin mi nejvíce připomínala pozdní tvorbu Stevea Reicha, převážně jeho Desert music. Jedná se však o zvláštní souvislosti, jelikož Juzeliūnasova skladba vznikla v době, kde Steve Reich psal ještě ryze minimalistické skladby bez výraznějších vývojových tendencí. I tak jde o zajímavé dílo, které dokáže zapůsobit svou prostotou i melodičností. 

Pastorale Vytautase Juozapaitise, žáka Juliuse Juzeliūnase, pro hoboj a pilu překvapilo svou magickou zvukovostí. Kompozice představuje hoboj v rovině, která evokuje spíše etnický nástroj. Tomu přispívá i užití čtvrttónů a samozřejmě netradičního, leč ne zcela výjimečně používaného koncertního nástroje - pily.

Nomeda Valančiūtė, další skladatelka představená v hudebním fóru, se vrací k průhledným diatonickým strukturám. Nymphaeum pro šest violoncell přináší simplicitně harmonický a homofonní svět. Autorka na něm staví velkou, možná až příliš patetickou gradaci. Hudební svět je však poněkud neměnný, i když se v pravém slova smyslu nejedná přímo o minimalistickou práci.

Ani Anatolius Šenderovas se nevyhýbá průhledné diatonické práci, alespoň co se jeho Koncertu in Do týče. Dvacetiminutový koncert pro violoncello a orchestr pracuje výhradně s modálním materiálem stupnice c moll. Některá místa jsou působivá, efektní, ale velkou invencí tato skladba neoplývá.