K Rukopisu Bohumily Grögerové

Marie Šťastná 15.6.2009

 

Text je uveden slovy: „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělení Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“.

K Rukopisu jsem nejprve přičichla a pohladila jej. Každou knihu, kterou si koupím nebo dostanu, poznávám nejprve čichem a hmatem, pak teprve čtu obsah. Četla jsem hned v metru cestou z knihkupectví, šla jsem po paměti, nechala se vést šumem a proudem lidí, zvedala hlavu jen pro ujištění, že jdu správně. Doma jsem četla znovu a pak ještě několikrát.

Rukopis je text natolik přímý a intenzivní, že okamžitě vyvolává vlastní vzpomínky a obrazy. Žádné abstraktní pocity, ale velmi konkrétní, smyslové vjemy. Hmatové, chuťové, sluchové. Prolínají se navzájem, nutí zkoumat možnosti intimního prostoru. Prostoru, který je důvěrně známý, a který přesto ztrátou jednoho smyslu nebo časem nepozorovaně mění hranice, barvy, tvar a stává se pastí. Bohumila Grögerová tuto skutečnost popisuje slovy: „kdysi jsem tančila po laně / vyrovnávala rovnováhu / výkyvy a přešlapy / hrozil mi pád / dnes hrozí shrnutý koberec práh naleštěná parketa“. Předměty a hlasy vystupují z mlhy, z kaše ze šedozelených perliček a je třeba znovu je poznat. Jako když si dítě prohlíží ruku, až je ta ruka cizí předmět, až je ten cizí předmět prozkoumán a přijat zpět za vlastní, se všemi klady i zápory.

Na střední škole jsem četla Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Tak jsem poprvé zaznamenala jména Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Chodila jsem po přerovských chodnících, šlapala jen na neporušené dlaždice a opakovala si jako refrén, jak si šibeniční dítě zapamatuje jména měsíců: Sněden úhoř. Vezem buben. Svět	Bohumila Grögerová
ten čert vem! Na věnec lupen. Lháři, lži jen! Tys dopad! Blázinec. Později jsem si ta slova po paměti vpisovala do překladu Egona Bondyho.

Při čtení Rukopisu se rytmus obnovil. Z rytmického zaříkávání se změnil v pomalou litanii, opakování prosby. Z pomyslné chůze po neporušených dlaždicích v mapování prostoru, z bezmyšlenkovitého opakování názvů měsíců v záměrné udržování paměti. Autorka se ptá: „jak si osvěžit slábnoucí paměť? / zapisováním jmen? / autosugescí? / opakováním? / asociací? / nač jsou mi encyklopedie naučné publikace? / k čemu je mi larousse? / jazykové slovníky s ohmatanými rohy a mými vpisky?“. Naléhavěji se ale ozývá povzdech „číst! / moci si ještě jednou a naposled celý den číst“, protože nemožnost čtení a psaní jako bytostného projevu je nejbolestivější. Paměť je totiž neporušená, vzpomínky vystupují ostře a jasně. Vzpomínky na děti, partnera, vlastní dětství.

Nedá mi to a ohmatávám svůj nynější prostor. Chodím bytem se zavřenýma očima, hladím předměty. Tlačím si dlaní na víčka. Jako v dětství hmatám po klikách a pokaždé je míjím. Odhaduji vzdálenost. Zkouším vlastní smyslovou paměť. Myslím na paniku, kterou občas cítím při pomyšlení na vlastní smrtelnost. Čtu slova: „přestávám rozumět vlastnímu tělu / léta mezi námi panovala shoda / nemusela jsem o něm přemýšlet / dnes mě zaskočilo zradilo / vysílá falešné signály / záhadné vzkazy“. A pak slova smířlivější: „dlouhé týdny uplynuly / tělo se smiřuje samo se sebou / zvolna a váhavě / ještě mu zcela nedůvěřuju“.

Nemohu tomu rozumět naprosto. Vnímám náznaky. Rukopis rozhodně není návodem, jak dešifrovat falešné signály a záhadné vzkazy. Je ale důkazem, že lze posunout a upravit hranice osobního prostoru tak, aby v nich bylo možné žít plně. Že je možné psát.

Marie Šťastná

Řeč, pronesenou 7. dubna 2009 v Café Fra, přejímáme ze stránky lipar.blogspot.com.