Michael Alexa: Kdo

Jonáš Hájek 13.6.2009

Kdo

Kdo pootočil večer v lokti
a v drážku paže položil
kosorovné modlení?

Kdo nejprostěji poprosí
a kdo se ohne v koleni?

 

Michael Alexa – říkají prý o něm, že by mohl být vzhledem k datu svého narození (6. listopadu 1989 v Brně, těsně před půlnocí) v budoucnosti považován za reinkarnaci Jana Skácela. No to by mohl. Jeho hlas však není Skácelovou napodobeninou; je to hlas nový, úporný, brblavý; asentimentální, a přece jemný, křehký, krajinný. Hlas, který se vynořuje z nemnoha krátkých básní, je bezpochyby hlasem nejmladšího moravského básníka Michaela Alexy.

Nazývá po svém, stará se i nestará. Má cit pro souzvuk, ale nestaví jej na odiv. Dovede být mlčenlivý, čirý, stejně jako sympaticky nesrozumitelný, záhadný. Například ve verších „Kdo nejprostěji poprosí / a kdo se ohne v koleni?“ kde bychom jindy mohli domýšlet nepříjemně moralistní a zároveň ublížené vzdychání nad duchovní zabahněností rybníka vezdejšího, kde „reklamu potřebuje i masová vražda“ (Jiří Rulf)… Zde máme báseň vystavěnu tak, že otázka vyznívá jako bytostné, přirozené, nejprostěji prosté dotazování básníka brblajícího nad tím, co přeteklo přes okraj světa a co básníkova evidence za osamělého večera nutkavě pojmenovává jako chybějící k rovnováze. První otázka téže básně nastoluje záhadu: někdo již pootočil večer v lokti, večer je tedy sám vyšinutý z rovnováhy a nakloněný k právě zmíněné evidenci; máme zde modlení, které přišlo snad i nevoláno, nežádáno. Co je „kosorovné“? Podivně paradoxní novotvar s velkou vnitřní tenzí, odkazující někam mimo tento prostor, zároveň dokreslující scénu s rukama „omylem“ sepjatýma a možná vědomě – ale není to trochu jedno? – obsahující slovo „kosa“, a tudíž podruhé, jinou cestou než přes oblíbenou geometrii, odkazující mimo tento prostor! Druhou strofu lze pak číst jako ono modlení, nastrčené jedním vychýlením, vychýlením ducha (shora, v interiéru), k evidenci jiného vychýlení, vychýlení světa (zdola, v krajině). Obě složky, duch a svět… se ještě ke všemu přímo uvnitř textu podivuhodně potkávají skrze tělo, přes odpovídající motiv lokte a kolene! – Má odpověď na první otázku básně: Bůh chce vyvážit balanc a ruší básníkův klid. Druhá otázka zůstává bez odpovědi. Ne však bez naděje.

Nakonec tedy z rovnice vyplývá znovu snad to, co nastolil Hölderlin: „Co zůstává však, básníci chrání“. Čeho se nedostává, o tom vědí lépe než kdokoli jiný a dovedou to pojmenovat. A jestliže na základě několikanásobného návratu k jeho básním považuji Michaela Alexu za svého moravského blížence, bude mi ctí, když on – až se dostane ve výzkumech času a místa třeba dál než já – nepřestane za českého blížence považovat mne.