A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Zpovědi beze slov

Jan Fila 11.6.2009

V neděli 31. května se ve Stavovském divadle uskutečnila premiéra ojedinělého tanečního projektu katedry skladby a katedry tance pražské HAMU ve spolupráci s Komorním orchestrem Berg pod taktovkou šéfdirigenta Petera Vrábela. Akce byla nazvána Zpovědi beze slov, Taneční večer dvou choreografek Sylvy Nečasové, Hany Turečkové a skladatele Jana Duška. Večer podpořil umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska.

Ciaccona	První z celkem pěti menších představení bylo nazváno *Ciacona. Choreografka Sylva Nečasová* (* 1984) si vybrala úpravu slavné houslové skladby z Partity č. 2 d moll Johanna Sebastiana Bacha v úpravě Feruccia Busoniho (1866 - 1927) pro klavír. Tuto nesmírně obtížnou skladbu přednesl s jistotou Stanislav Gallin. V některých místech mi Busoniho úprava přišla necitlivá, v místech, kde šla zcela proti komornímu
zvuku původní předlohy symfonickým zvukem klavíru. Na zcela prázdném jevišti se v intimním přítmí odvíjel výrazový tanec šesti tanečníků.

Ciaccona

První z celkem pěti menších představení bylo nazváno Ciacona. Choreografka Sylva Nečasová (* 1984) si vybrala úpravu slavné houslové skladby z Partity č. 2 d moll Johanna Sebastiana Bacha v úpravě Feruccia Busoniho (1866 - 1927) pro klavír. Tuto nesmírně obtížnou skladbu přednesl s jistotou Stanislav Gallin. V některých místech mi Busoniho úprava přišla necitlivá, v místech, kde šla zcela proti komornímu

zvuku původní předlohy symfonickým zvukem klavíru. Na zcela prázdném jevišti se v intimním přítmí odvíjel výrazový tanec šesti tanečníků.

Před druhou taneční kompozicí *Dua aneb Záměny na pokračování, jíž se choreograficky ujala též Sylva Nečasová, bylo publikum ohlušeno strašlivým feedbackem ze zvukové aparatury. Hudba této koncepce měla zvláštní etnogenezi. Původně zamýšlené využití výběru ze 44 duet pro dvoje housle* (1931) Bély Bartóka (1881 - 1945) nebylo možné, neboť dědicové autora zakázali spojení skladby s baletem.	Dua
Na pozvánkách tohoto večera jsme se mohli dočíst, že k této choreografii napsala hudbu Jana Vöröšová (* 1980), ta se ale nerealizovala. Po dalších peripetiích, kdy byla vybrána reprodukovaná hudba stylově se zcela vymykající koncepci celého komponovaného večera, nakonec volba padla na duo Swetja a Luboš Braniš. Mimo dvou fujar si pánové na jeviště přinesli rámový buben a lidovou flétnu z rodu fléten naj, zřejmě slovenské provenience. K celkem zajímavé etnické improvizaci bohužel oba protagonisté zapojili elektroakustické obvody. Zcela neuváženě nadužívali reverb a strojově syntetické echo, navíc využívané příliš mechanicky, bylo posluchačsky brzo únavné. V říjnu loňského roku jsem se zúčastnil performance australského shakuhachisty Dr. Jima Franklina, který tento tradiční japonský nástroj kombinuje s live electronics. Obdobným typem zařízení invenčně dokázal docílit naprosto neuvěřitelných efektů. Opravdu jsem byl rád, když kompozice skončila. Škoda, že hudba zcela nepodpořila choreograficky poutavou koncepci propojování dvou tanečních párů, podle programu vyjadřující na improvizovanou hudbu příběhy každodenního života, radosti, zármutku a strastí.

Před druhou taneční kompozicí Dua aneb Záměny na pokračování, jíž se choreograficky ujala též Sylva Nečasová, bylo publikum ohlušeno strašlivým feedbackem ze zvukové aparatury. Hudba této koncepce měla zvláštní etnogenezi. Původně zamýšlené využití výběru ze 44 duet pro dvoje housle (1931) Bély Bartóka (1881 - 1945) nebylo možné, neboť dědicové autora zakázali spojení skladby s baletem.

Dua

Na pozvánkách tohoto večera jsme se mohli dočíst, že k této choreografii napsala hudbu Jana Vöröšová (* 1980), ta se ale nerealizovala. Po dalších peripetiích, kdy byla vybrána reprodukovaná hudba stylově se zcela vymykající koncepci celého komponovaného večera, nakonec volba padla na duo Swetja a Luboš Braniš. Mimo dvou fujar si pánové na jeviště přinesli rámový buben a lidovou flétnu z rodu fléten naj, zřejmě slovenské provenience. K celkem zajímavé etnické improvizaci bohužel oba protagonisté zapojili elektroakustické obvody. Zcela neuváženě nadužívali reverb a strojově syntetické echo, navíc využívané příliš mechanicky, bylo posluchačsky brzo únavné. V říjnu loňského roku jsem se zúčastnil performance australského shakuhachisty Dr. Jima Franklina, který tento tradiční japonský nástroj kombinuje s live electronics. Obdobným typem zařízení invenčně dokázal docílit naprosto neuvěřitelných efektů. Opravdu jsem byl rád, když kompozice skončila. Škoda, že hudba zcela nepodpořila choreograficky poutavou koncepci propojování dvou tanečních párů, podle programu vyjadřující na improvizovanou hudbu příběhy každodenního života, radosti, zármutku a strastí.

strop Stavovského divadla

Třetí koncepcí se stala choreografie Hany Turečkové (* 1980), která dala název celému večeru – Zpovědi beze slov. Bylo užito výběru čtyř vět ze smyčcových kvartetů Philipa Glasse (* 1937) v podání Epoque quartet (David Pokorný, Vladimír Klánský – housle, Vladimír Kroupa – viola, Vítek Petrášek – violoncello). Nejsem takovým znalcem díla tohoto autora, abych byl schopen rozlišovat mezi čtyřmi skladbami, z nichž všechny byly stylizačně v podstatě totožné. Již po krátkém čase jsem začal nenávidět stálý rytmický puls, který vždy po šesti notách vyměnil souzvuk. Až příliš byly dlouhé plochy, kde se takto střídaly pouze dva banální čtyřzvuky, chyběl zde jakýkoliv kontrast. Podání interpretů bylo jisté, ačkoliv není snadné přednést takto bezkontrastní hudbu postrádající jakýkoliv výraz. Choreografie pro čtyři tanečníky vyjadřovala příběh dvou mužů a dvou žen, jejichž osudy se protnuly.

Po přestávce konečně nastoupil do jámy orchestřiště Stavovského divadla Komorní orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem. Zazněla premiéra baletu Jana Duška (* 1985) *Persony* (2008-9) pro malý orchestr. Instrumentace je velmi úsporná. Ke smyčcovému orchestru autor připojil čtyři dřevěné nástroje, trubku, klavír a baterii bicích pro jednoho hráče. Místy poměrně obtížný part bicích nástrojů přednesl Oleg Sokolov, klavíru	Persony Jana Duška
exponovaného dosti sólově se ujal Stanislav Gallin. Invenční bylo využití „fujarových“ (alikvotních) postupů v sólové flétně.

Po přestávce konečně nastoupil do jámy orchestřiště Stavovského divadla Komorní orchestr Berg se svým šéfdirigentem Peterem Vrábelem. Zazněla premiéra baletu Jana Duška (* 1985) Persony (2008-9) pro malý orchestr. Instrumentace je velmi úsporná. Ke smyčcovému orchestru autor připojil čtyři dřevěné nástroje, trubku, klavír a baterii bicích pro jednoho hráče. Místy poměrně obtížný part bicích nástrojů přednesl Oleg Sokolov, klavíru

Persony Jana Duška

exponovaného dosti sólově se ujal Stanislav Gallin. Invenční bylo využití „fujarových“ (alikvotních) postupů v sólové flétně.

Jan Dušek

Příběh baletu se nese na pomezí mezi smysluplným, nesmyslným, snem a realitou. Jan Dušek mě příjemně překvapil pestrostí a nápaditostí hudby založené na polytonálním spojování kvintakordů a barvité instrumentaci. Spojení jeviště s hudbou zde bylo dle mého názoru nejdokonalejší a mne osobně nejvíce zaujalo, mimo jiné proto, že Persony v choreografii Sylvy Nečasové byly jediným baletem večera - ostatní čísla programu byla tancem na užitou hudbu.

Závěrečnou kompozicí se stalo dílo *White is colour of sorrow, ke kterému vytvořila choreografii i kostýmy Hana Turečková. K choreografii šesti tanečníků použila Koncert pro klavír a smyčcový orchestr* (1979) Alfreda Schnittkeho (1934 - 1998), jedno z nejznámějších autorových děl. Výrazově i technicky obtížný sólový part přednesl Stanislav Gallin. Původní autorův požadavek na velké smyčce (12-12-8-8-4) naštěstí	White is colour of sorrow
bylo možno zredukovat (doloženo dle skladatelových poznámek v partituře) na polovinu, a koncert tak mohl zaznít v celé své nevšední kráse. Stylově dílo patří do vrcholného Schnittkeho kompozičního období, kdy do polytonální neoklasicistní struktury vsouvá v expresivních plochách clusterové harmonické výplně. Je zde jasně slyšitelný citát Beethovenovy Měsíční sonáty pro klavír cis moll. V této době Schnittke často recykloval klasická témata novým materiálem do působivých koláží. Zhruba osmadvacetiminutový koncert, který lze formálně uchopit jako několik jasně profilovaných vět spojených attacca, začíná prostou meditací sólového nástroje ve velmi zádumčivé náladě s převahou kvartových souzvuků a clusterů. Ani následující připojení doprovodného orchestru nepřinese zklidnění zjitřeného emociálního stavu, naopak temnou atmosféru celého díla posiluje. Zde se poprvé jasněji objevuje modifikovaná hlava Beethovenova tématu v jakési sumarizaci celku. Vyplývá na povrch souvislost s introdukcí, kde Beethovenovo téma bylo příliš atomizováno, aby bylo snadno rozpoznatelné. Druhé téma přináší pohyb v dur-moll kvintakordech a celkovou proměnu souzvukového charakteru. Sonátové provedení kombinuje oba světy. Zde se projevuje Schnittkeho typicky sarkastický způsob vyjadřování v uštěpačnosti variací jednotlivých témat propojených komplikovanou kontrapunktickou strukturou často rozšířenou o melodické čtvrttóny v bichromatické rovině jako přídatné citlivé tóny.

Závěrečnou kompozicí se stalo dílo White is colour of sorrow, ke kterému vytvořila choreografii i kostýmy Hana Turečková. K choreografii šesti tanečníků použila Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1979) Alfreda Schnittkeho (1934 - 1998), jedno z nejznámějších autorových děl. Výrazově i technicky obtížný sólový part přednesl Stanislav Gallin. Původní autorův požadavek na velké smyčce (12-12-8-8-4) naštěstí

White is colour of sorrow

bylo možno zredukovat (doloženo dle skladatelových poznámek v partituře) na polovinu, a koncert tak mohl zaznít v celé své nevšední kráse. Stylově dílo patří do vrcholného Schnittkeho kompozičního období, kdy do polytonální neoklasicistní struktury vsouvá v expresivních plochách clusterové harmonické výplně. Je zde jasně slyšitelný citát Beethovenovy Měsíční sonáty pro klavír cis moll. V této době Schnittke často recykloval klasická témata novým materiálem do působivých koláží. Zhruba osmadvacetiminutový koncert, který lze formálně uchopit jako několik jasně profilovaných vět spojených attacca, začíná prostou meditací sólového nástroje ve velmi zádumčivé náladě s převahou kvartových souzvuků a clusterů. Ani následující připojení doprovodného orchestru nepřinese zklidnění zjitřeného emociálního stavu, naopak temnou atmosféru celého díla posiluje. Zde se poprvé jasněji objevuje modifikovaná hlava Beethovenova tématu v jakési sumarizaci celku. Vyplývá na povrch souvislost s introdukcí, kde Beethovenovo téma bylo příliš atomizováno, aby bylo snadno rozpoznatelné. Druhé téma přináší pohyb v dur-moll kvintakordech a celkovou proměnu souzvukového charakteru. Sonátové provedení kombinuje oba světy. Zde se projevuje Schnittkeho typicky sarkastický způsob vyjadřování v uštěpačnosti variací jednotlivých témat propojených komplikovanou kontrapunktickou strukturou často rozšířenou o melodické čtvrttóny v bichromatické rovině jako přídatné citlivé tóny.

Alfred Schnittke

Působivá jsou pomalá mikrointervalová glissanda v orchestru. Krátká repríza nás attacca přenese do druhé části. Ta přináší zklidnění před závěrečnou částí, kde se sólista představí ve velmi virtuózním hlavním tématu rondové formy. Závěrečné provedení propojuje mystický úvod, ruský pravoslavný zpěv a veškerý materiál skladby v Schnittkeho typickém způsobu využití mnohonásobného uvedení každého hlasu současně v mnoha různě rychlých rytmických strukturách.
Choreografie počala výkřikem šesti tanečníků, kteří se rozeběhli po prázdné scéně. Podle motta uvedeného v programu, chtěla autorka zobrazit absurditu světa s absencí jakéhokoliv pevného bodu v našich životech.

Je opravdu škoda, že tento večer byl jen ojedinělou událostí. Takto komponované představení (byť třeba s drobnými úpravami) by zasluhovalo zařazení do repertoáru Národního divadla, publikum by jistě po několik večerů divadlo zaplnilo. Doufejme, že takovýto projekt nespadne pod stůl a dramaturgie naší první scény s ním ještě něco udělá. Nevšední produkci vyslechlo téměř zaplněné divadlo, které zvláště v závěru ocenilo umělce zaslouženým potleskem.

Foto: Jan Fila (5)